Po sto letech opět přidávám kapitolu. Už jsme se pohnuli z místa, snad si najdu čas opět začít pravidelně přidávat. Užijte ste si čtení :) 

Text písně je od skupiny Metanoon, můžete si jí k tomu poslechnout ;)

 

Probrala se ve své cele. Všechno ji bolelo. Tělo, mysl, cítila se pošpiněná. Vzal jí něco, co chtěla dát muži, jehož miluje. Vzal jí to! Vzedmula se v ní vlna vzteku, vzduch kolem ní zchladl na minimální teplotu. Mříže se orosily jinovatkou. Voda kapající ze stropu zamrzla v rampouchy. Freydis se vařila krev v žilách. Kdyby byl někdo s ní v cele, zcela jistě by nepřežil. Byla schopná vraždit holýma rukama. Podzemím se rozlehl děsivý křik osoby, která se právě ponořila do oceánu šílenství.

 

Řeku našli. Loki vedl skupinu proti proudu. Les se za ty měsíce změnil. Zlaté listí zetlelo a spolu s blátem čvachtalo koním pod kopyty. Slunce svítilo pořád stejně přívětivě, hladilo jezdce i koně svými teplými paprsky. Stromy pořád působily zdravě a živě, na rozdíl od konce lesa, kde byly stromy mrtvé. Z dálky se ozývalo hluboké dunění. To řeka padala z útesů do nekonečně modrého jezera.

Mrtvý les působil strašlivě. Byl temný, jako by sem paprsky slunce nedosáhly a od téměř černé řeky se vylila mlha, v níž se koně ztráceli až po šíji.

"Loki!" zvolal Thor. Jeho hlas v té mlze zněl podivně vzdáleně. Černovlasý bůh se ohlédl.

"Ztratíme se tady!" Loki musel uznat, že Thor má pravdu. Tady jeho vzpomínky končily. Přitáhl hřebci otěže.

"Zkusme to na jinou stranu," navrhl Hogun. Loki pokrčil rameny. V duchu se mu honilo tolik pocitů, tolik myšlenek. Jedno ale věděl jistě. Musí ji najít. Potřebuje ji.

 

Když se znovu ocitla v Aréně, necítila nic. Jen touhu zabít, pomstít se na někom, kdo za její utrpení nemůže. Nehleděla na to, kdo je jejím protivníkem. Prostě došla doprostřed amfiteátru, zhluboka se nadechla a za skandování své přezdívky tasila katanu. Ostří zasvištělo vzduchem a okamžitě ťalo do živého. Mužova paže spadla do prachu. Výkřik. A prudký výpad vpřed. Tentokrát do prachu sletěla hlava.

"Tohle pro mne nejsou soupeři," zasyčela na hadího muže. Slizce se pousmál.

"Musíš si je odpracovat," přejel jí dlouhým nehtem po boku. Freydis se otřásla. Nesnášela ho.

"Dám ti čas do zítřejšího rána, modrovlásko," zamručel spokojeně a nechal ji uvrhnout zpět do cely.

Freydis seděla, jako vždy schoulená do klubíčka, podvědomě schovaná v obranné poloze, a přemýšlela. Jaký smysl má život tady? Stává se z ní nemyslící zrůda, vraždící stroj, který rozmetá každého, kdo jí přijde na oči. Její horší já, část osobnosti dychtící po krvi, pomalu ale jistě získávalo větší prostor v jejím myšlení. Častěji se oddávala rudé temnotě své mysli, nechávala ji vyhrávat zápasy, ale i jednat s Hadem, jak stvoření začala říkat. Tahle část byla možná krutá, ale pomáhala jí přežít a občas přišla s dobrým nápadem. Jako teď. Freydis se usmála. Nebyl to úsměv, jakým okouzlovala mladé šlechtice. Byl ošklivý a pokřivený, nevěstil nic dobrého. Rozhodla se.

Když se hadí muž vrátil, Freydis seděla uprostřed místnosti, nohy skrčené pod sebou. Čekala v tichém odhodlání, v temné oddanosti. Oči barvy mořských hlubin zavřené, ústa sevřená do úzké linky ve vzdorovitém výrazu.

"Rozzzhodla ssess?" zasyčel, chodíc kolem ní dokola. Byl blízko, cítila jeho dech ve vlasech, zřetelně slyšela dření šupin o podlahu cely. Nadechla se, vdechla pach hadího ocasu, otřásla se. Našla v sobě jistotu, že promluví pevným hlasem.

"Přijímám," procedila skrz zuby. Nesnášela se za to rozhodnutí. Ale bylo jí nad slunce jasné, že odsud se sama bez pomoci nedostane. A pomoc nepřišla. Čekala, trpělivě čekala na pomoc, jakoukoliv. Nic se nestalo, nikdo nepřišel. Žádné znamení, které by jí dalo naději. Pusto a prázdno, prach a špína arény, krev protivníků. Nicota v hlavě, vzpomínky zasunula hluboko do své mysli, jediné přípustné myšlenky byly myšlenky na smrt, osvobození se z toho krutého, krvavého údělu. Chtěla pryč. Ach, jak moc chtěla pryč.

Nevěděla, co očekávat. Možná touhu hadího muže potěšit se hned. Rozhodně nečekala, že bouchnou dveře a znovu ji obklopí neproniknutelná tma. Měla čas na přemýšlení, na vzpomínky na domov, na Lokiho. Bolelo to. Vzpomínat. Nedokázala přestat přemýšlet nad tím, co by se stalo kdyby. Kdyby neopustila Ljósálfheim. Mohla se vetřelcům postavit, lid by byl v bezpečí. Kdyby zůstala na Aasgardu, usmířila by se s Lokim, neodešla by v afektu, byli by zase přátelé. Možná něco jiného než přátelé, něco víc. Vzdychla. Nedokázala myslet na jeho rty na svých, na jemné polibky. Na pevnost jeho paží, když ji vedl tanečním parketem v rytmu hudby. Na Venturia, vlání šedobílé hřívy ve studeném větru ledových plání. Na jeho svaly hrající pod jejími lýtky, když cválal planinou. Se slzami v očích vzpomínala na momenty se svými adoptivními rodiči. Na momenty, kdy zrovna nedělala stráž, ale byla s nimi na lovu, na vyjížďce. Na noc po plese, na Nóttina slova. Chyběla jí rodina, vřelé objetí, Venturio a ... Loki. Dost! Nesmí myslet na to, co bylo. Musí se soustředit na to, co bude. Na svůj plán.

Není lehké naplánovat vlastní smrt. Freydis ale neviděla jinou možnost, žádné východisko. Nezvládla by se probojovat strážemi. A i kdyby ano, netušila, kde je. Nedokázala vycítit žádný portál. Odsud není cesty ven. Jediná možnost úniku je... smrt.

Ve chvíli, kdy se otevřely dveře cely, jí zamrzla krev v žilách. Slyšela kroky, pomalé a trochu děsivé. Nechtěla, aby přišla ta chvíle, kdy se jí dotkne svými slizkými pažemi. Cítila cizí prsty, jak svírají pramen jejích vlasů a vzápětí muž trhl nahoru, vytáhl ji na nohy. Táhl ji za sebou chodbou, neviděla, kudy ji vede. Všude byla tma, prach a zápach. Poznala však, kdy ji provedl kolem arény, ten zvuk jásajícího davu si nemohla splést. A pak ji vhodil do místnosti osvětlené loučemi, na velkou postel. Lusknutí prstů, závan magie a její šaty byly pryč.

Snažila se nevnímat dlaně na svém těle a jeho chloubu v sobě. Šlo to těžko. Chtělo se jí zvracet z jeho dotyků, milování se jí hnusilo. Přetrpěla celý akt, jakmile se z ní hadí muž zvedl, vymrštila se z lůžka jako kobra, popadla své oblečení z křesla. Její magie nefungovala nikde, kromě arény. Oblékla se a stojíc u dveří nervózně sledovala muže.

"Můžeš jít," pokynul jí z lůžka blahosklonně. Freydis netušila, kam má jít, ale byla ráda, že nemusí trávit víc času než je nutné s ... ním. Vypadla na chodbu, nikde nikdo. Rozhlédla se, kterým směrem asi přišli? Než se stačila rozhodnout, popadly ji stáže. Podruhé ten den ji vhodili do místnosti. Tentokrát to ovšem byla místnost obrovských rozměrů, plná hrubého písku, místy rudého krví. Aréna. Kdosi jí vtiskl do dlaně katanu. Chladivě známý jílec, myšlenky na cokoliv utekly do temnoty mysli. Jen ona, katana a nepřítel. Freydis doufala, že její dnešní protivník bude silný, silnější než ona. Protáhla si zápěstí, magie svázala její modré vlasy do drdolu. Tak pojď, ať jsi, kdo jsi.

Dnes neútočila první. Sotva se stihla přikrčit a nastavit do rány čepel své katany. Když se obě ostří setkala, ozval se zvuk podobný tříštícímu se sklu a diváky zasáhla vlna světla tak intenzivního, že další půl minutu neviděli vůbec nic. Bohužel ani Freydis nic neviděla, takže o pár vteřin později tvrdě narazila do pevné zdi Arény. Vyrazila si dech, katana jí vypadla z prstů a ležela kousek od ní. Mžourala do světla, z něhož se vynořovala obrovská silueta jejího protivníka. Viděla masivní meč s vroubkovanou čepelí, krutý obličej obra plný hnisavých boláků a dvě malá prasečí očka. Na tak velkého tvora byl překvapivě rychlý. Nečekal, až se Freydis vzpamatuje, rozpřáhl se a udeřil. Na poslední chvíli se modrovláska stihla odkutálet stranou, popadajíc dech. Meč ťal do skály, ostré úlomky horniny létaly všude kolem. Ležela na zemi, konečky prstů se dotýkala jílce své katany. Popadla ji, sevřela v dlani a vyskočila na nohy dřív, než meč znovu dopadl na místo, kde vteřinu předtím ležela. Uznala, že tohle je silný nepřítel. Byl rychlý a silný. Jenže čím déle s ním bojovala, tím více chtěla zvítězit, dokázat Aréně, že ona je jejím králem. Touha po jeho krvi byla silnější než touha po vlastní smrti. Krvavý opar začal zaplavovat mysl, její druhé já se dostávalo k moci, ovládl ji instinkt bojovníka. V žilách proudila magie tak mocná, chtěla ven, rozprostřít se po Aréně, najít svou oběť. Ta moc byla tak opojná, mohla by dobývat světy, pohnutím ruky porazit armády. Ničit a tvořit. Zabíjet.

Oči barvy mořských fjordů potemněly, Arénou se prohnal silný poryv větru. Zvedl a rozvířil prach a písek na podlaze, vmetl ho divákům do očí. Z prašné temnoty zářilo jen ostří katany, ponurou, chladnou bledě modrou. Magie prořízla vzduch, pročesávala Arénu, hledala svou oběť. Pak se vrátila do Freydisina těla, dívka divoce zatočila katanou ve vzduchu a nechala se vést svým instinktem a magií za nepřítelem. Útočila prudce, jako had. Zaútočit, stáhnout se, znovu zaútočit. Uštknout jako zmije. Udolat nepřítele, zabít.

Loki strávil v knihovně několik dní i nocí. Čas se nekonečně vlekl, připadalo mi to jako věčnost co ztratil Freydis. Zmizela z jeho života tak nečekaně, bolelo to. Kdyby věděl, co se jí stalo, kde je. Ale ani Heimdall ji neviděl. Přicházel za strážcem Bifrostu každý den, pokaždé dostal stejnou odpověď.

"Nevidím ji, princi," říkal mohutný muž ve zlaté zbroji. Stál vedle Lokiho a hleděl do nekonečna vesmíru, do pusté temnoty za Devíti světy.

Seděl v křesle, unaveně pročítal poslední knihu byť jen trochu zmiňující Ljósálfheim, Skadi či cokoliv, co by se mohlo týkat Freydisiny rodiny. Přečetl Midgardské balady o Ivorym z Raven Hill, nikde ani náznak, kde by mohla být jeho modrovláska nebo Nótt s Dellingem. A pak vzal do rukou knihu tak starou, že mohla být napsána už za vlády Bora, otce Ódinova. Texty v ní připomínaly písně, našel jednu zmiňující Thora, dokonce i jeho. A pak, na předposlední stránce objevil to, co hledal tolik dní.

Stříbro oblaků severních plání,

ledových květů věčný mráz,

kde stínů temnota démony střeží

závoj mlhy skrývá hrad.

Magický opar tajemných kouzel,

čarovných krystalů bílá zář,

mocná je silná vládkyně bouří,

síly větrů ovládá.

Královna bouří lady Freydis Kira Jane,

v Údolí stínů své poklady hlídá,

královna bouří lady Freydis Kira Jane,

víla a paní síní křišťálových.

Hradbou ledů jedenkrát spatříš

stínů přeludy tajných bran,

křišťál věží Freydis chrání, píseň bouře zpívá tmou.

Loki se neubránil pocitu štěstí. Už ví, kde ji hledat! Stačí najít hrad, kam ho tenkrát vzala. Nemusí už jít po paměti, už má mapu. Půjde podle textu písně, Údolí stínů přeci musí najít. Vytrhl stránku z knihy, strčil ji do náprsní kapsy a rozběhl se za Thorem.

Thor Lokiho nadšení viděl rád. Po tolika týdnech se jeho konečně smál, nadchnul se do výpravy na Ljósálfheim. Nedokázal myslet na nic jiného. Jenže byl unavený, nespal několik dní, Thor ho musel do postele dokopat téměř násilím.

Druhý den byla výprava téměř připravená. Loki celý den chodil po paláci jako lev v kleci, u hostiny seděl jako na trní. Nemohl se dočkat, až vyrazí. Byl jako malé dítě těšící se na pouť. Neustále kontroloval přípravy, zásoby jídla a pití, postroje pro koně, nabroušenost zbraní.

Ráno byl první v sedle, nedočkavě sledoval vojáky ze sedla svého hřebce. Thor se k němu připojil o pár minut později. Brzy mohli cvalem vyrazit po Duhovém mostu v doprovodu Thorových přátel a oddílu vojáků ve zlatém brnění. Heimdall je přenesl na Ljósálfheim.

Tentokrát nepřistáli v paláci, ale u řeky. Loki vytáhl z kapsy pečlivě střežený kus papíru s písní.

"Musíme na sever. Do hor, řekl bych," pobídl koně.

Tentokrát se nedrželi žádných cest ani pěšin. Měli nový orientační bod, jeli přímo k vysokým, majestátným horám. Před mrtvým lesem koně zastavili, aby se naposledy napojili, jezdci si odpočinuli a před cestou provedli nezbytné přípravy. Loki přivázal pevný provaz k sedlům jejich koní, aby se v mlze neztratili a nezemřeli.

Brzy již pod kopyty koní nečvachtalo shnilé listí, ale křupal čerstvý sníh, který se neustále sypal z oblohy. V bílé tmě nebylo nic vidět, všichni byli vděční za provaz spojující jejich sedla. Za několik minut dojeli do míst, kde vánice ztratila na síle. Už je nervala ze sedel, jen se na ně sypaly bílé vločky. Soutěska, v níž se ocitli, nebyla dlouhá. Široká byla akorát pro jednoho koně s jezdcem. Vysoké, strmé stěny skalního masivu dohlíželi na cestovatele a sněhové čepice jako by se rozmýšlely, zda mají cizinci dobré úmysly. Chvílemi se tvářily, že každou chvíli spustí lavinu, stačí jen rychlejší pohyb a masa ledu rozdrtí muže pod sebou. Nechaly však jezdce vyjet ze sevření skal na širé ledové pláně, na nichž se sníh třpytil jako stříbro, až oči přecházeli. Cválali kolem ledových květů, z nichž stoupal věčný mráz, jako od úst roztoužené milenky stoupá horký vzdech. Brzy se jejich zrakům odhalily hradby skryté v cárech mléčné mlhy. Věže starobylého hradu jako by podpírali zamračenou oblohu. Bílá temnota v sobě skrývala svá strašlivá tajemství, Loki se téměř modlil, aby si démoni střežící hrad uvědomili, že nejdou se zlým úmyslem. Ledovce se třpytili jako za pravého poledne, přesto žádný paprsek mlhou nemohl prostoupit. Přelud brány se jim míhal před očima, třpytil se, mizel. Čím blíže mu byli, tím více získával reálných rysů. Opracované kameny, vytesané runy sálající starodávnými kouzly.

Hrad jim dovolil vstoupit, ocitli se na rozlehlém nádvoří. Klapot podkov se hlasitě rozléhal od vysokých kamenných stěn. Nechali koně v maštalích, kde na ně překvapivě čekalo čerstvé seno a voda.

"Kde to jsme?" ptal se Thor tlumeným hlasem. Přesto v tichu rušeném jen šustěním slámy zněl až nepatřičně hlasitě. Loki pokrčil rameny.

"Tam, kde jsme nikdy být neměli," zahučel temně. Radost z nalezení pevnosti se změnila v chmurné očekávání čehosi děsivého.

"Proč?" zajímal se nadšeně Hogun.

"Protože hrad chtěl, abychom ho našli..." odpověděl Loki, otáčejíc se kolem dokola. "Jestli bude mít někdo z vás špatné úmysly, démoni střežící tenhle hrad nás nenechají odejít živé."

"Jak tohle všechno víš?" otočil se Thor na Lokiho a měřil si bratra podezřívavým pohledem.

"Freydis mě sem jednou vzala. Vevnitř má knihovnu velkou jako slavnostní sál v Aasgardu," odpověděl černovlasý bůh.

Nemohli dál stát venku. Ledový vítr foukal i zde, sníh dál nekonečně padal z oblohy. Thor kladivem opatrně otevřel hlavní bránu, těžká křídla se se skřípěním rozevřela. Vstoupili do honosné předsíně, louče na stěnách vzplály teplým plamenem a ozářily temně modrý koberec na podlaze. Vlastně všechno působilo zvláštně útulně.

Obezřetně kráčeli po koberci směrem do přijímací síně. Hrad byl tichý, jen jejich tlumené kroky zněly chodbami. Louče plály veselým, teplým plamenem, vítali příchozí zlatým světlem. Jen kdyby nebylo takové ticho. Chyběl tu dětský smích, hlasy aristokratů, chvatné kroky služebnictva, štěkání psů. Tóny hudby, víření barevných plesových šatů. Zvonivý smích a jasný hlas odříkávající kouzelné formule s jistotou a přesností. Pramínky tyrkysových vlasů šimrající na obličeji, jas temně modrých očí, horké rty. Loki viděl Freydis všude.

Loki byl smutný. Našel hrad, ale Freydis v něm nebyla. Byl si téměř jistý, že jeho modrovláska tu není. Určitě by se před ním neschovávala, věděla by, že je to on v okamžiku, kdy se kopyta jeho koně dotkla stříbrných plání. Možná se na něj stále ještě hněvala, ale čekal, že po něm švihne mečem nebo že bude křičet.

"Někdo tu je," přerušil Lokiho myšlenky Thorův hlas.

Ze stínu závěsu svítily sytě zelené oči. Jakmile se ale Hogun pohnul směrem k oknu, zelená zmizela. Jen tiché, spěšné kroky se ozývaly chodbou. Loki pokrčil rameny.

"Musíme pokračovat dál," promluvil a prolomil jako první zvláštní ticho, které nastalo po zmizení brčálových očí.  Ještě chvilku stáli na místě a rozhodovali se, kam jít.

Knihovna zela prázdnotou. Jen těžké svazky knih a pergamenů odpočívaly na policích a dýchaly starobylou atmosféru místnosti. Jakmile však bojovníci vstoupili na temně modrý běhoun, louče na pilířích vzplály jasným a přívětivým plamenem, oheň v krbu radostně zamručel a vyšlehl výš. Loki, znovu ohromen velikostí, kráčel po obvodu, konečky prstů něžně přejížděl po hřbetech knih vázaných v kůži. Sem tam některou vytáhl a prolistoval.

 

Nemohlo to dopadnout dobře. Obr měl oproti ní obrovskou sílu, přes svoji výšku byl však zatraceně rychlý. Freydis sotva stačila uhýbat jeho úderům, sama se k útoku ještě nedostala a boj přitom trval už deset minut. Dav v Aréně se nudil. Chtěli vidět krev, další smrt. Ne svižné úskoky zpod široké čepele.

"Zabít! Zabít! Zabít!" skandovali tisíce hlasů. Duněly jí v hlavě, krvavě rudá mlha pomalu halila její mysl. Zabít. Zastavila se na místě. Vzduch kolem ní štípal jako mráz. Lesk z očí zmizel, zůstaly jen černé, zúžené zorničky a temná modř okolo. Tenká tyrkysová zář obalila čepel katany, jako když mráz kreslí na zmrzlém skle.