Tuhle povídku jsem začala psát kdysi dávno a docela ráda se k ní vracím. Jedná o fanfiction ze světa Harryho Pottera. Odehrává se po válce, kterou vyhrály síly zla a odboj není. Hlavní postava je vymyšlená mnou, ostatní náleží J.K.Rowling. Není zcela dopsaná, ale prvních pár kapitol mám, takže by se tu mohly objevovat poměrně často. K téhle povídce se uchyluji, pokud mám temnou náladu a vybíjím si zde svou frustraci. Takže nečekejte happy-end, spíš bitvy, zradu a krev. Celá povídka se ve skutečnosti jmenuje I STAND ALONE IN THE DARKNESS, ale jaksi se mi celý název odmítl vlézt do názvu rubriky :( Tak já se přestanu vykecávat a popřeji Vám příjemnou četbu ;) 

***

 

Už je to tady.

Všichni stojí vyrovnaní v řadách. Na jedné straně kouzelníci oblečeni vesměs v bílá roucha, na druhé straně černokněžníci, vlkodlaci a upíři zahalení v tmavé sutany.

Vteřiny ubíhají pomalu, zdají se nekonečné.

Dnes se odehraje bitva, která změní svět.

Přepíše dějiny.

Určí budoucnost.

Konečně se obě strany dávají do pohybu. Nestvůry temnoty se neuvěřitelnou rychlostí dostávají mezi zmatené kouzelníky a páchají nenapravitelné škody. Vlkodlaci zabíjejí jako diví, nevycvičení studenti bradavické Školy čar a kouzel jsou pro ně snadnou kořistí. Kouzelníci téměř ani nestihli pozvednout své hůlky, když do nich narazily první smrtící kletby Smrtijedů.

Bojovníků strany Světla rychle ubývalo. Smrtijedi nikoho nešetřili. Vraždili muže, ženy i děti. Vždyť přeci byly na bitevním poli, tudíž proti nim stály jako nepřátelé. Koho z posluhovačů Pána zla zajímalo, zda těm dětem bylo dvanáct nebo patnáct?

Nemyslete si, že nikdo proti Smrtijedům nepoužíval Zakázané kletby. Skupina studentů sedmých ročníků Bradavic metala jednu temnou kletbu za druhou a byli mezi i někteří Mrzimorští. A ještě je třeba podotknout, že ne všichni Zmijozelové stáli na straně Lorda Voldemorta. Dnes poprvé našli Nebelvírští a Zmijozelští společnou řeč. Kryli si záda stejně dobře, jako zkušení bojovníci.

Na bitevní pole se pomalu snášel soumrak. Šerem létaly zelené a rudé paprsky kleteb, doprovázené výkřiky "Avada Kedavra!" nebo "Mdloby na tebe!" podle toho, která strana zrovna útočila. Na všech se již začala podepisovat únava, nicméně Smrtijedi měli stále ještě početní převahu, kterou hodlali využít, kdežto Fénixův řád měl posledních několik desítek členů. Skupinka bradavických studentů zvládla uhájit svou pozici s minimální ztrátou na životech. Z šestnácti jich zůstalo třináct.

Bitva začínala být čím dál tím víc únavnější. Magické síly všech byly téměř vyčerpané.  Řád a Bystrozorové sotva odolávali nátlaku Smrtijedů. A co hůř, Harry Potter, Chlapec-který-přežil, se podle nejnovějších zpráv ztratil z bojiště. Šel za Voldemortem, aby naplnil věštbu? Byl unesen? Zabit? Nikdo nevěděl.

"Neviděl někdo Pottera?" křičel Lucas McCannadan z Havraspáru na své spolubojovníky. Dostalo se mu pouze záporné odpovědi.

"Nemáme čas hlídat to děcko se sebevražednými sklony a zachráncovským komplexem!" odsekl mu Mark Zidan, blonďatý mladík v roztrhaném zmijozelském hábitu. Jeho spolužačka v zeleno-stříbrné skládané sukni se ušklíbla a odrazila kletbu mířící na Markovu hlavu. Volnou rukou si přitom odhodila pramen tmavě kaštanových kadeří z opáleného obličeje. V čokoládově hnědých očích se jí zlomyslně zablesklo.

"Avada Kedavra!" vykřikla vzápětí a švihla hůlkou, z níž vyletěl paprsek jedovatě zeleného světla, po nejbližším Smrtijedovi. Muž se bez hlesu sesunul k zemi.

"Běž ho najít," navrhla Lucasovi. "Pokusím se ti krýt záda."

Mladík přikývl. "Děkuju, Katie."

Mark s Katie a Lucasem se oddělili od zbytku skupiny. Deset se snad ubrání. Klopýtali přikrčení v poklusu, snažili se vyhýbat velkým bojujícím hloučkům. Občas některý ze Zmiozelů vypálil kletbu na Smrtijeda, vyskytujícího se moc blízko.

Ti tři prošli snad celé bojiště. A že nebylo malé. Trvalo jim to snad hodinu, než dorazili na periferii Zakázaného lesa.

"Kde ten kluk může být?" hudroval Mark. Katie se konečně napřímila a volnou dlaní se podepřela v kříži. Po tolika minutách strávených v předklonu ji bolela záda jako čert.

"Kdo ví," ušklíbla se. "Třeba se schovává někde v lese a čeká, až bitva skončí. Jako typický Nebelvír."

Katie nemyslela svou poslední větu zle, řekla ji jen ze zvyku. Dnes, ve víru bitvy, poznala, že ne všichni jsou stejní a příslušníci lví koleje nejsou pohrdání hodní. Umírali za stejnou věc. Nebáli se postavit Smrtijedům, i když jim muselo být jasné, že možná zemřou. Jenže sedm let pečlivě pěstované nenávisti nelze jen tak z hodiny na hodinu pohřbít.

Lucas se otřásl. Vzduch se ochladil a mezi mohutnými kmeny stoletých stromů se plížila mléčně bílá mlha. Od úst a nosu jim stoupaly obláčky páry.

"Lucasi, Marku..." hlesla Katie tiše. Oba mladíci přistoupili blíž. Zaplavila je prudká vlna beznaděje, jako voda valící se z protržené hráze. Mark Zidan pevněji sevřel hůlku.

"Mozkomoři," zašeptal Lucas. Konstatoval sice fakt všem dobře známý, ale vyslovení hrozby nahlas... Katie přivřela oči. Nesnášela ty zvláštní bytosti na hranici mezi životem a smrtí, které lidem braly naději a vzpomínky. Zbylo po nich jen zoufalství a předzvěst konce. I ona pevněji uchopila svou cedrovou hůlku. Levou dlaň vsunula do Lucasovy. McCannadan ji pevně stisknul. Ne, v tom gestu nebyly city, bylo v něm ujištění, že jsou v tom společně. Katie vydechla. Ani si neuvědomila, že zadržela dech. Upřela svůj čokoládový pohled do stále houstnoucí mrazivé mlhy.

Svěže zelenou trávu pod jejich nohama pokryla jinovatka. Žluté a modré květy úponice sežehl mráz. Z ocelově šedé oblohy se k zemi pomalu, krouživě, jako sokoli lovící kořist, snášely bytosti v rozervaných, černých sutanách. Žádný obličej. Jen obrovská, hladová ústa zející ze tmy kápě, dychtící po šťastných vzpomínkách. Bledé kostnaté prsty se natahovaly po svých obětech.

Tři studenti Bradavic se marně snažili nechat prostoupit pocitem štěstí a vyčarovat tak Patrona. V přítomnosti stvoření žalu bylo všechno marné. Octli se proti minimálně desítce mozkomorů. Jejich šance na přežití se ztenčovala s každou sekundou, kdy se jim nepodařilo najít hezkou vzpomínku a použít ji pro zaklínadlo.

Katie otevřela ústa v němém výkřiku, když se první z mozkomorů odhodlal k útoku a surově zaútočil na její mysl. Vytahoval vzpomínky, které by nejraději nechala pohřbené hluboko v nejtemnějším koutě své mysli.

Pak někdo vykřikl: "Expecto Patronum!" a okraj lesa zalila oslňující stříbrná záře. Katie otevřela oči. Nad nimi se vznášel Lucasův lev a chránil je před útoky. Hnědovláska se konečně vzpamatovala.

"Expecto Patronum!"

Ke králi zvířat se připojil i bílo-stříbrný vlk. Vzápětí je podpořila Markova mrštná liška. Mozkomoři se před sílou tří Patronů neochotně stahovali, odlétali vstříc svým dalším obětem na bitevním poli.

"Ach," vzdychla Katie, když odvolala svého Patrona. Točila se jí hlava z nečekaného výdeje magické energie, cítila závrať z hrubého vniknutí do hlavy. Protočila panenky a omdlela. Hůlka jí vypadla z uvolněných prstů a dopadla do trávy. Mark Katie stačil zachytit těsně nad zemí. Probrali ji jedním jednoduchým Enervante.

"Je mi špatně," hlesla, jen co otevřela oči. Lucas se na ni usmál.

"Vstávej. Nikdo z nás na tom není zrovna dobře."

Chlapci jí pomohli na nohy a Mark jí podal hůlku. Cítila se trapně slabá. Ona omdlela, ohrozila jejich život, když se soustředili na ni.

"Kam teď?" oprášila si Katie sukni.

"Já bych šel rovně," nadhodil Zidan. A tak šli.

Nořili se stále hlouběji mezi šedočerné, téměř identické, kmeny staletých dubů, buků a smrků. Postupovali obezřetně, ale v naprosté tmě pod korunami stromů neustále klopýtali a zakopávali o kořeny, kameny porostlé mechem nebo se zaplétali do trní a houštin. Ráno pršelo a mech byl ještě nasáklý vodou. Katie měla sukni i blůzku úplně promočené. Všichni tři měli ve vlasech zamotané jehličí, listí i větvičky. V rukou svírali své hůlky připravené k boji. Nikdo z nich se neodvážil zakouzlit Lumos. Světlo by je prozradilo nepříteli a zvýšilo jejich šanci na smrt. Stačilo, že dělali hluk jako stádo slonů v nejkřehčím čínském porcelánu. Lekali se každého křoví, každé větve. Noční zvuky, které by je za normálních okolností nechávali chladné, je nyní děsily.

"Já se bojím," hlesla Katie tiše. Nenáviděla se za svou slabost. Je přeci Zmiozel! Neměla by cítit emoce! Kdesi v lese zavyl vlkodlak. Zastavila se. Mark ji konejšivě pohladil po vlhkých vlasech. Ta drobná hnědovláska byla jeho nejlepší kamarádkou už odjakživa. Věděl, jak ji uklidnit. Katie se na plavovlasého mladíka vděčně usmála.

"Stále se bojím," poznamenala s lehkým nádechem sarkasmu v hlase, ale vykročila vpřed.

"Zajímavé," nadhodil Lucas. "Ona se nebojí Smrtijedů, zakázané kletby používá stejně dobře jako levitační kouzlo, ale bojí se v lese v noci."

Katie se ušklíbla. Tam v bitvě ji ovládla touha přežít, dostat se z toho pekla, do krve se jí vyplavil adrenalin, ale teď nebylo ani touhy, ani adrenalinu. Zbyla jen únava, psychická i fyzická vyčerpanost a zima.

"Máte někdo tušení, kde jsme? Potter tady někde musí být," změnil Mark téma rozhovoru.

"Jsme v lese," podala mu Katie pohotovou odpověď. Zasmál se. Pro ni měl Mark vždycky krásný smích. Takový nakažlivý.

Asi padesát metrů před nimi prořízl rudý paprsek lesní přítmí.

"Expeliarmus!" donesl k nim vítr výkřik. Ten hlas slýchali sedm let na škole. Okamžitě poznali Harryho Pottera, hrdinu kouzelnického světa, Brumbálova zlatého chlapce. Mark ztuhl. Katie se zastavila v půlce kroku. Lucas napřáhl hůlku.

"Potter."

Ani jeden nebyl protopytem klasického románového hrdiny. Měli chuť se vrátit pro kvalifikované Bystrozory, ne bojovat se Smrtijedy sami.

"Podíváme se blíž?" navrhl Mark. Zvědavost zvítězila.

Přikrčili se a pomalu se plížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Hovořily o věštbě a věcech okolo ní, takže ani jeden nechápal souvislosti. Někdo se krutě zasmál, když se žlutě zablesklo.

Dostali se vskutku velmi blízko rozlehlého palouku, na němž byli shromážděni všichni věrní Smrtijedi. Uprostřed klečel odzbrojený Chlapec – který - přežil. Okolo něj se plazil obrovský had. Hbitým jazykem ochutnával vzduch kolem. Občas tiše zasyčel, to se všichni Smrtijedi téměř bázlivě přikrčili a sklonili hlavy. Pak se tichem, jež zavládlo, když se objevila vysoká osoba v černé sutaně, rozlehl syčivý hlas.

"Voldemort!" zalapal Lucas po dechu. Pán zla chvíli hovořil ke svým věrným. Ti tři se však rozhodli, že nebudou riskovat bolestivou smrt v rukou Toho – jehož – jméno – se – nesmí – vyslovit, a snažili se tiše vymotat z trní, v němž se ukryli. Nechtěli slyšet, jaké má Voldemort plány, chtěli pryč. Daleko od války a umírání. Ta touha byla silnější, než zdravý rozum. Stačila vteřina nepozornosti. Katie zakopla a svalila se do na zem do hromady listí. To se se šustěním rozlétlo všude okolo.

"Poběž!" vykřikl Mark a uchopil hnědovlásku za loket. Zvedl ji na nohy a táhl za sebou, dokud nebyla schopna běžet sama. Smrtijedi za nimi okamžitě vypálili několik nepěkných kleteb. Katie poslala některé přes rameno nazpátek. Vedle sebe matně vnímala své kamarády. Rozhodně však cítila Smrtijedy za zády.

Několikrát zakopla, ale vždy se jí podařilo nějak vybalancovat rovnováhu. Spíš slyšela, než viděla, že její kamarádi taky občas zakopnou. Do zad jim létaly zákeřné kletby. Nevnímala je, ale tu jednu jedinou slyšela dokonale. Byla vyslovena chladným, aristokratickým hlasem, plná opovržení a nadřazenosti. Ten tón se jí nadosmrti vryl do paměti.

"Avada Kedavra."

Zelený paprsek se vpil do Markových zad. Katie vykřikla. On nemůže být mrtvý! Plavovlasý mladík však padl tváří k zemi, vyhaslé oči upřel do jehličí pod sebou. Katie bojovala s touhou se obrátit a sprovodit ze světa Markova vraha. Její racionální já jí však přesvědčilo, že nejlepší bude útěk. Potlačila i nutkání vrhnout je k Zidanovu chladnoucímu tělu a běžela dál. Kolem ní létaly kletby. Myšlenky jí zmateně vířily v hlavě; nesmí se nechat zabít, ještě je tu Lucas, dostane ho!

Ohlédla se. Lucasova hnědá kštice se k ní blížila.

"Utíkej, Katie! Utíkej!" zakřičel na ní ještě před tím, než ho zasáhl Petrificus Totalus. Katie ho poslechla. Už neviděla, jak havraspárského mladíka Smrtijedi táhnou zpět na palouk.

Už byla na dohled od hranice lesa a bradavických pozemků, když jí cestu zastoupila osoba v černém plášti s kápí a ve stříbrné smrtijedské masce. Zničehonic se vynořila zpoza stromu. Katie ji zaregistrovala příliš pozdě; zaryla paty do země, ale vlivem setrvačnosti přepadla muži rovnou do náruče.

"Bude to v pořádku, slečno Johnsonová," řekl známý hlas. Rozplakala se. Pokoušely se o ni mdloby. Zavřela oči. Jednoho dne se pomstí.Voldemort vyhrál válku. Fénixův řád byl poražen a rozprášen, Ministerstvo podlehlo. Albus Brumbál zemřel a s ním i všechny nepohodlné osoby, včetně spousty studentů Bradavické školy Čar a Kouzel. Odboj neexistoval. Jen malá jiskřička vzdoru probleskovala temnotou. Bylo nutné ji zahubit, dokud byla sama samotinká, dokud nevzplanula v oheň vzpoury a její plameny nepohltily vládu teroru. Voldemort vyhrál válku. Fénixův řád byl poražen a rozprášen, Ministerstvo podlehlo. Albus Brumbál zemřel a s ním i všechny nepohodlné osoby, včetně spousty studentů Bradavické školy Čar a Kouzel. Odboj neexistoval. Jen malá jiskřička vzdoru probleskovala temnotou. Bylo nutné ji zahubit, dokud byla sama samotinká, dokud nevzplanula v oheň vzpoury a její plameny nepohltily vládu teroru.