Zdravím :) Vítejte u první kapitoly I stand alone in the darkness. Trochu se posuneme v ději, Katie zavzpomíná na své přátele a pozná nového... přítele? Příjemné čtení :) ***

Dnes to bylo přesně pět let. Před pěti lety se Katie Johnsonová, coby studentka posledního ročníku Bradavické školy Čar a Kouzel, zúčastnila poslední bitvy Dobra se Zlem. V bitvě O Bradavice zvítězil Lord Voldemort a zahynul odboj. Albus Brumbál, největší kouzelník současnosti, zemřel rukou mladého Draca Malfoye v předvečer boje. Na bitevním poli vyhasl život několika stovek Bystrozorů, z Fénixova řádu nezbyl nikdo.

Dnes Katie neslavila své dvaadvacáté narozeniny. Připomínala si smrt svých jediných přátel. Vzpomínala na plavovlasého Marka Zidana, svého spolužáka ze Zmiozelské koleje a přítele od dětských let. Zahynul jen díky její neohrabanosti. Avada jej zasáhla do zad. Ve snech ji často pronásledovala hnědá kštice Lucase McCannadana, kterého Voldemortovi Smrtijedi odvlekli na své shromáždění a krutě ho umučili. Nikdy si neodpustila.  Kdysi přísahala pomstu. Nezapomněla.

Před pěti lety se Katie probudila v malém rodinném sídle v Devonu. Nepamatovala si, jak se tam dostala, ani kdo ji přenesl a obnovil ochrany okolo pozemku. Týden se vzpamatovávala z bitvy a smrti přátel, načerpávala sílu a pak se rozhodla vrátit. Jenže nebylo kam. Bradavice, její druhý domov, částečně lehly popelem. Nebelvírská a Mrzimorská věž už nestály, ale hlavní koridory a Velká síň zůstaly nedotčené. Lord Voldemort však zavedl nová pravidla. Každý, kdo bojoval na druhé straně, měl přístup do školy zakázán. Mudlovské studenty bez milosti popravil i s jejich nic netušícími rodinami. Začal s genocidou nečisté rasy. Zavřela se tedy doma a prošmejdila celý dům od sklepa po půdu. Svědomitě studovala ze všech knih, které se jí podařilo najít. Některé byly o černé magii, jiné o obraně proti ní, další o léčitelství, o lektvarech a přípravě, o bylinkářství. Ve volných chvílích, jichž bylo víc než dost, si z kusu zahrady udělala bylinkový koutek, kam zasadila velké množství léčivek i jedovatých bylin. 

Začala pilně trénovat. Umanula si, že z ní bude čarodějka silnější, než byla legendární Morgana. Merlin nad ní nejspíš držel ochrannou ruku, neboť se jí velmi dařilo. Ve svých dvaadvaceti letech zvládala kouzla, která by i leckterému z Věrných dělala potíž.

Před dvěma lety si našla práci jako redaktorka Denního Věštce. Psaní ji odmalička bavilo a Věštec navíc nebyl seriózní časopis, spíš bezcenný plátek, v němž vycházely články podle smrtijedského gusta. Katie neměla problém se splácáváním obligátních zpráv o večírcích, trapasech slavných hvězd či s komentáři famfrpálových utkání. Dařilo se jí a peníze za to byly slušné.

Katie byla dneska už od rána v práci. Seděla v kanceláři na nepohodlné židli a okusovala svůj brk. V šest hodin večer měla uzávěrku a ještě neměla ani čárku. Měla za úkol psát o blížícím se plese v sídle Malfoyových. Nalila do sebe už asi osm hrnků kafé s mlékem, ale její mozek si vzal dovolenou.

"Už to máš?" vtrhla do místnosti její spolupracovnice. Lucy byla vysoká blondýna, které neměla o muže nouzi a šéf jí zobal z ruky. Katie by nijak nevadila, kdyby neměla tak arogantní řeči a nepovyšovala se na každého.

"Ne," odsekla hnědovláska a namotala si pramen vlasů na ukazováček.

"Aha. Tak pohni."

Katie si jen hluboce povzdychla. Na těch řečech o hloupých blondýnách a dlouhých vlasech, krátkém rozumu přeci jenom něco bude.

O hodinu později za ní přišel Lucius Malfoy a dožadoval se přečtení článku.

"Lituji, ale ještě není hotov," odbyla ho.

"A kdy bude?"

Nesnášela ten arogantní tón.

"Po uzávěrce vám ho pošlu po sově, pane Malfoyi. Bude to ještě dnes, samozřejmě," ujistila muže s platinovými vlasy spěšně. Lucius přikývl a odešel. Lucy se za ním toužebně dívala. Katie protočila oči. Namočila hrot brku do kalamáře s fialovým inkoustem a začala psát.

Přesně v šest večer měl pan Loudavý, Katiin šéf, článek na stole.

"Výborně, slečno Johnsonová," pochválil ji. "Jak je vidno, nemáte svá ocenění neprávem. Můžete jít domů."

Katie si s úlevou oddychla. Sbalila si v kanceláři své věci a vyšla z redakce Denního Věštce na rušnou Tiskařskou ulici. Slunce mělo ještě hodinu do západu, ulice byly prozářené jeho posledními paprsky. Prsty si projela svou bujnou hřívu hnědých kadeří, přitáhla si pletený svetr blíž k tělu a vykročila k parku, z něhož by se mohla přemístit. Nakonec však cestu k němu kvůli davu australských kouzelníků vzdal a přemístila se přímo z prostředka ulice.

Ocitla se na bezútěšném místě. Kam oko dohlédlo se z černé, kamenité země tyčily tmavé kříže a rýsovaly se proti šedé obloze. Těch pár stromů, které nebyly pokáceny, uschlo. Sluneční paprsky se této země nedotkly už celých pět let. Člověk si zde připadal jako v podsvětí. Jen zápach síry jej tu nepřivítal. Ledový vítr se proháněl prostranstvím, skučel mezi rameny tisíce křížů a větvemi stromů.  Katie se otřásla zimou. Rozhlédla se okolo. Nikde ani živáčka. Nikdo nechodil plakat na hroby těch, kteří zemřeli bitvě o Bradavice. Jen ona.

Procházela mezi hroby a šeptem četla jména vytesaná do náhrobků. Remus Lupin, Nymfadora Tonksová, Alastor Moody, Fred a George Weaslyovi, Hannah Abottová, dokonce i Ronald Weasly, Hermiona Grangerová a dva největší čarodějové Dobra Albus Brumbál a Harry Potter leželi v černé zemi vedle sebe. Katie ale zajímali jen dva. Lucas McCannadan a Mark Zidan. Zastavila se před jejich hroby. Čokoládové oči se jí zalily slzami a ona se v pláči zhroutila na kolena. Šeptala mlčenlivým křížům omluvy, vzápětí jim zajíkavě vyprávěla, co se událo. Nevědomky se položila na kamennou mohylu a plakala.

Jeden člověk se však na hřbitově čistě náhodou nacházel také.  Byl to syn významného Smrtijeda a chtěl si zajistit dobrou pověst. Na tomhle místě neměl nikdo co dělat. A už vůbec ne taková pěkná slečna, jako ta, co leží na náhrobku toho prašivého Zidana. Mark zradil Zmijozel i jeho přátelství. Zaplatil životem. Katii Johnsonovou si Theodor Nott pamatoval jen matně. Ale líbila se mu už na škole. Škoda jen, že nemohla Bradavice dokončit. Kdyby ji představil otci, odnesli by to oba dost zle. A když ji nemůže mít on, nebude ji mít nikdo. Ani někdo, kdo je pět let mrtvý. Theodor se tiše zvednul a doslova se rozplynul v poryvu větru.

Katie ztratila pojem o čase. Zde jako by se čas zastavil. Nebylo slunečního svitu, který by jí prozradil, zda už večer pokročil. Už neplakala. Slzy jí došly. Jen tiše ležela se zavřenýma očima a nechávala se unášet do hlubin své fantazie. Viděla Lucasův vysmátý obličej, znovu slyšela Markův nakažlivý smích. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby oba mladíci žili. Stal by se z nich symbol nezdolného přátelství, plamen v temnotě, bouře vzdoru. Jenže ona zůstala sama. Kdyby...

Ze snění ji vytrhl hrubý hlas.

"Vstávej!"

Katie pootevřela oči a když spatřila lem rudého bystrozorského hábitu, protočila panenky. Hluboce si povzdychla a zvedla se. Hůlka zůstala zasunutá v rukávu modrého pleteného svetru. Katie ji hodlala použít, pokud bude muset. Naposled pohlédla na oba kříže, lehce pokývala hlavou a otočila se k mužům zákona čelem.

"Copak si přejete?" zeptala se slušně, s jemným úsměvem na bledé tváři. Bystrozor, který prve promluvil, se ušklíbl.

"Půjdeš s námi," uchopil Katie za loket a prudce s ní smýkl směrem k sobě.

"Ani náhodou!" vykřikla. "Nikam nepůjdu, dokud mi neřeknete proč!"

Theodorovi stojícímu za úředníky se zalíbila ještě víc. Moc jí to slušelo, když se zlobila. Zatoužil ji dostat. Bystrozor se ale s Katie nehodlal dohadovat. Škubl s její rukou, až Katie bolestivě zakřupalo v rameni. Zasyčela.

"Pusť!" zakřičela na muže. Theo se ušklíbl. Byla k sežrání. Možná by zasáhl, ale to už se Bystozor spolu se ženou přemístil na stanici.

Katie se ocitla v cele o rozměrech dva krát tři metry. Uprostřed bylo křeslo s masivními řemeny. Věděla, že je pro ni. Jenže příchozí Bystrozor nebyl ten samý, co ji sem dopravil. Muž vstupující do cely měl šedivé vlasy a bradku. Katie zpozorněla.

"Takže," promluvil starší muž. "Jste si vědoma, že jste byla na-"

Katie jej však bleskově přerušila a zavrčela: "Hřbitov není zakázané místo! To, že na Pohřebiště Nehodných nikdo nechodí, je věc jiná! Pán Zla nezakázal vstup na toto místo, nezakázal ani truchlit na hrobech přátel. Neudělala jsem nic nezákonného!"

"Byla jste tam dnes," namítl muž, jako by tato věta všechno vysvětlovala.

"No ano," vzdychla Katie. Jednat s idioty ji unavovalo. "Dnes je totiž výročí jejich smrti. To se většinou na hřbitovy chodí, víte?"

Sarkasmus v jejím hlase byl nepřeslechnutelný, ale muž jej evidentně nepochopil. Nebo nechtěl. Nicméně se otočil a hlasitě za sebou třísknul dveřmi. Katie nechal v cele samotnou, v naprosté tmě, jen s jejími myšlenkami. Brzy se však dveře znovu otevřely. Tentokrát v nich stál onen mladší Bystrozor, jenž jí přišel oznámit, že může jít. Jaké bylo její překvapení, když vyšla z cely a venku na ni čekal Theodor Nott. Neviděla se s ním od školy, vlastně od poslední bitvy. Všechno, co o něm věděla teď, měla z doslechu a z novin.

Theo se na Katie zářivě usmál. Úsměv mu váhavě vrátila. Vykročil k ní.

"Ahoj," řekl. Hnědovláska na moment nevěděla, co odpovědět. Nechtěla se bavit se synem jednoho z vrahů Lucase a Marka, na druhou stranu musela uznat, že kontakty se jí budou v budoucnu hodit.

"Ahoj," odpověděla váhavě. "Co tady děláš?"

Theodor se znovu usmál. "Čekám na tebe. Viděl jsem, co se stalo na tom hřbitově, a musel jsem se přesvědčit, že ti neudělají nic vážného."

"A," protáhla Katie, "proč bys chodil na hřbitov Nehodných?"

"Víš," posmutněl, "i já tam mám pohřebné kamarády..."

Katie si vzpomněla, že mladý Nott patřil mezi Markovy přátele. Nyní se trochu zastyděla za svou podezíravost a jisté nepřátelství v hlase.

"Och, promiň..." zašeptala. Theo ji vzal za ruku.

"Napraví to jedna malá večeře. Zvu tě," nadhodil. Katie vděčně přijala. Celý den neměla sousto v ústech a tohle fiasko s muži zákona ji jen vyčerpalo. Upřímně, Theo ani neočekával, že by mu dala košem.

Vyšli před budovu. Theo ji uchopil za zápěstí a přemístil je. Zhmotnili se na předměstí Liverpoolu. Katie lehce zavrávorala; nesnášela přemisťovaní. Vždycky se jí udělalo nevolno. Přikryla si ústa rukou; Theo si jejího gesta všiml a podepřel ji. Choval se velmi ohleduplně. Možná až moc, ale Katie nebyla v rozpoložení, kdy by si dávala pozor na podezřelé chování ostatních.

"Kam půjdeme?" zeptala se zvědavě svého doprovodu.

"Tomu neuvěříš, ale do restaurace," ušklíbl se ironicky. Katie se usmála. Tenhle druh zmiozelského humoru jí chyběl.

"Neříkej! Vážně?" odpověděla mu s lehkou ironií v hlase. Theo se pousmál. Zůstala stále stejná. Nabídl Katii rámě a dál šli mlčky.

Procházeli ulicemi plnými lidí, většinou mudlovského původu. Oranžové světlo pouličních lamp se odráželo od mokrých dlažebních kostek a jiskřilo v kalužích špinavé vody. Katie se zvědavě rozhlížela. V Liverpoolu nikdy v životě nebyla. Každou chvíli se zastavovala před výlohou některého z mnoha obchodů. Žasla nad zlatými a stříbrnými šperky, které se tak odlišovaly od těch kouzelnických, jež vedle těchto působily takřka středověkým dojmem.

"Líbí se ti?" zeptal se zničehonic Theodor. Fascinovaně přikývla. Nemohla odtrhnout oči od obsidiánu zbroušeného do podoby malé kočky s diamantovýma očima. Přívěšek visel na tenké černé stužce, zřejmě z hedvábí. Mladý muž se usmál. Právě dostal výborný nápad. Ale ten počká, jak jej utvrdilo zakručení žaludku. Katie se na něj usmála a konečně odtrhla pozornost od výlohy. Společně znovu vykročili hlavní ulicí.

Theodor ji zavedl do jedné z mnoha restaurací na hlavní třídě. Obsluha, byť mudlovská, je mile přivítala a usadili je k nenápadnému stolu pro dva. Katie zvědavě otevřela jídelní lístek. Názvy jídel zněly luxusně, a když se zadívala na ceny, usoudila, že luxusní rozhodně budou.

"Co si dáš?" zeptal se Theo zpoza svého lístku. Katie znejistěla. Většina jídel stála tolik jako její měsíční plat.

"No... víš, já ani moc hlad nemám," rozhodla se zatloukat. Měla hlad jako maguár, celý den nic nejedla.

"Vážně? Katie, objednej si, platím já," ujišťoval ji její společník s milým úsměvem. Rozpačitě mu jej oplatila a zahleděla se zpět do jídelního lístku.

Hnědovláska se však nemohla rozhodnout, a tak když přišel číšník, Theodor objednal lahev italského vína a jídlo pro oba. Příjemně si popovídali nad skleničkou červeného, najedli se a při pohledu na hodiny je překvapilo, kolik času spolu strávili.

"Budu muset jít, zítra vstávám do práce, Theo," zvedla se Katie od stolu. Mladý muž se spěšně zvednul také.

"Počkej," vyhrkl, "doprovodím tě."

Galantně jí pomohl obléci kabát a nabídl jí rámě. Pak je přemístil do Londýna. Zrovna se procházeli po nábřeží, pod nimi se vlnila Temže, když se Theodorovi rozpálilo Znamení zla.

"Katie, promiň, musím odejít. Hned. Uvidíme se později," s těmito slovy se přenesl pryč. Katie si povzdechla. Konečně, projít domů se mohla sama taky.

 

Procházela mezi prázdnými přístavními doky. Vlahý větřík pofukující od moře jí čechral hnědé lokny, slastně přivírala oči, když ji hladil po tvářích. Nebe bylo čisté, miliony hvězd s měsícem jí svítily na cestu a vrhaly stříbrné světlo do kraje. V obydlených částech zanikalo v oranžovém svitu pouličních lamp. Hlavou se jí honily melancholické vzpomínky na dětství, na přátele, které ztratila před pěti lety. Ostny viny ji ostře bodaly do rozhárané duše. Kdyby, kdyby, kdyby.

Ze zadumání ji vytrhl dětský výkřik plný strachu. Zastavila se. Nacházela se v mudlovské části Londýna, mohlo se jednat o běžné přepadení, ale přeci jen hrábla do kabátu a pevně sevřela hůlku. Pro jistotu, uklidňovala sama sebe. Pomalu a opatrně se znovu vydala směrem, kterým předtím kráčela. Snažila se jít nenuceným krokem, ruce v kapsách, smysly zbystřené. Už byla na dohled od chudého, napůl zbořeného dětského domova. Výkřik se ozval znovu, tentokrát volání o pomoc. Vzápětí se v okně domova zablesklo a volání utichlo. Katie zalapala po dechu. Nad střechou domu zářilo Znamení zla. Had plazící se z rozšklebených úst lebky se mladé ženě téměř vysmíval. Jako by jí říkal, že stejně nic nepodnikne, neodváží se vstoupit dovnitř a zarazit smrtijedské mučení, i když na to má.

Obloha se zatáhla těžkými, černými mraky a měsíc se zbaběle ukryl. Na doky padla tma. Katie stála na roztřesených nohou, zmítaná mezi touhou jít dovnitř a ukázat těm bastardům, zač je toho loket a mezi rozumem, který jí přikazoval jít dál, dělat že neslyší, nevidí a na vše zapomenout. Drtila svou hůlku ukrytou v kapse a zatínala zuby. Přesvědčovala své bojechtivé já, že vrazit do dětského domova a bojovat se Smrtijedy je naprosto Nebelvírské.

"Kdo jsi?" zaryl jí kdosi hůlku mezi lopatky. Katie ztuhla. Jak mohla být tak pitomá?! Osten strachu se jí zaryl hluboko do mozku a spálil vnitřnosti.

"Jsem Katie Johnsonová, redaktorka Denního Věštce," odpověděla kupodivu klidným hlasem. Muž za ní byl chvíli ticho.

"Á, jo, Johnsonová!" zvolal pak. "Hej, hoši! Je tu ta káča z Věštce!"

Katie se zhluboka nadechla. Nebude zuřit. Neotočí se a nevrazí mu jednu do zubů. Nevytáhne tu hůlku. Zůstane klidná.

Její předsevzetí vzalo za své, když k ní přistoupil muž, kterého znala od svých jedenácti let. Srdce se jí divoce rozbušilo, když po dlouhé době opět pohlédla do téměř černých očí profesora lektvarů. Ten, kdo prohlásil, že stará láska nerezaví, měl pravdu.

"Pusťte ji," procedil tiše a sežehl Smrtijedy okolo pohledem. Poslechli okamžitě. Pak se Snape otočil k hnědovlásce.

"Právě jste byla na odchodu, že?" optal se medovým hlasem. Urychleně přikývla. Vlastně nelže, doopravdy tudy jen procházela.

"Pak nevidím důvod, proč byste nemohla pokračovat," oznámil jí jedovatě. Katie si povzdychla. Stejně nepříjemný jako vždy. Uvolnila sevření hůlky, prosmýkla se mezi maskovanými postavami v černých pláštích a svižným krokem opouštěla přístaviště.

Snažila se ze své, fantazií obdařené, mysli vyhnat obrazy mučených dětí. Procházela mezi dvěma rozbořenými domy, světlo lamp nedosáhlo do té bohem zapomenuté ulice. Ve chvíli, kdy za sebou uslyšela kroky, bylo pozdě. Expeliarmus jí vyrval hůlku z kabátu, proklouzla jí mezi prsty a odletěla kamsi do tmy. Čísi studená, velká dlaň jí zacpala ústa a zdusila zděšené vyjeknutí. Zároveň jí neznámý útočník znehybnil obě ruce. Mohla jen kopat. Zkusila svou poslední možnost. Vykopla nohou dozadu, avšak jediné, čeho dosáhla, byla ztráta rovnováhy.

"Buď hodná," zavrčel jí do ucha hrubý hlas. Katiinu tvář ovanul opilecký dech. Otřásla se, spíš odporem, než strachy.

"Pusť mě, idiote!" snažila se zaječet, ale vyšlo z ní jen nezřetelné mumlání. Katie se cítila zmatená. Kdo jí vzal hůlku, když ten opilec, v jehož je momentálně moci, je mudla? Že by se takhle bavili Smrtijedi, které nepochybně opustil Snape, a kteří by ji rádi viděli podříznutou?

Podařilo se jí otevřít pusu natolik, aby mohla využít příležitosti a kousnout muže do dlaně. Opilec zaječel a prudce ji odhodil od sebe. Katie klopýtala, opřela se o stěnu a popadala dech. Zhluboka se nadechla, napřímila se a pevně pohlédla na opilého mudlu. Cítila svou magii, rozbouřenou, divokou, krvežíznivou, dychtící po uvolnění. Stínovým Acciem přivolala svou hůlku. Kus cedrového dřeva jí kupodivu opravdu přistál v čekající dlani.

Chtěla vyřknout nějakou nehezkou kletbu, ale zarazil ji výraz mužových očí. Tak nepřítomný, připitomělý. Evidentně byl pod kletbou Imperius. Povzdychla si a sklonila hůlku.

"Řekla bych ti: Vypadni, ale..." nechala větu nedokončenou. Do zad ji trefil Petrificus. Strnula, i její srdce se málem zastavilo. To Lucius Malfoy na ni zaútočil zezadu. Vztek v ní jen vřel. Dva maskovaní Smrtijedi k ní přiskočili, jeden z nich jí vypáčil hůlku z prstů, druhý se jí sápal pod kabát. Pánové se zřejmě chtěli pobavit rychle, protože někdo vykřikl kouzlo a její oblečení zmizelo.

"Pusť jí z toho Petrifica, Luciusi, ať je sranda," pobízel plavovlasého aristokrata podle hlasu mladík.  Muž mu vyhověl, Katie se konečně mohla hýbat. Znovu se pokusila o přivolávací kouzlo. K jejímu nesmírnému překvapení vyšlo i tentokrát. Jen, co se cedrové dřevo dotklo jejích prstů, vykřikla Smrtící kletbu. Vzápětí se přemístila. Objevila se u Edinburgského hradu, použila matoucí, protistopovací kouzlo a přemístila se dál. Irské útesy, matoucí a protistopovací kouzlo, a znovu. Killarny, matoucí kouzlo, protistopovací a přemístit dál. Ostrov Man, vrhnout kouzla, přemístit se dál. Konečně se odvážila a přemístila se do sídla v Devonu, opatřeného Fideliovým zaklínadlem.

 

Jakmile se ocitla v předsíni, dům se začal probouzet. Oheň v krbu se rozhořel, okenice se otevřely a vpustily dovnitř paprsek měsíčního světla. Katie doklopýtala k posteli a unaveně se svalila do peřin. Usnula hned.