Tak v prvé řadě se chci omluvit. Slíbila jsem vánoční speciál, jenže kvůli mému soukromému trápení s mou druhou milovanou polovičkou jsem neměla náladu psát ale vůbec nic. No a stejně z toho vzniklo tohle :-D

Né, že bych chtěla, aby takhle má drahá polovička skončila :-D

Já nevím, přijde mi to jako naprostá blbost, ale aspoň jsem se vypsala ze svých vražedných choutek a odnesl to někdo jenom na "papíře"

 

Díval se do temné hloubky modrých norských fjordů. Jako ostré útesy nad rozbouřeným mořem myšlenek čněly z jejích očí ostny výčitek a zášti. Nenáviděla ho za to, že ji opustil. Dala mu všechno, svou lásku, svůj život, své tělo a on ji zradil. Nechal ji napospas hydrám v Údolí děsů a sám odešel zpět na Asgaard stát se králem. Proto jej ty milované modré studánky probodávaly studenými rampouchy. Byla v nich předzvěst kruté, pomalé smrti, touhy po pomstě, které docílí, i kdyby měla sama zemřít.  Na rtech jí hrál pohrdavý úsměv plný ironie lásky, vlasy barvy havraních křídel jí v lehkém severním vánku povlávaly kolem bledého obličeje. Ach, ty krásné úzké rty, jež ho kdysi s láskou a vášní líbali všude. Zachvěl se.

Stáli proti sobě dlouho. Slunce se již dávno sklonilo k západu, obloha rudla jeho posledními paprsky, jako země v bitvě rudne krví padlých bojovníků. Moře se neklidně vzdouvalo, sápalo se po nich vysokými vlnami, máčelo šat slanými kapkami studených slz. A ona stála jako krásná socha, bledá v zářivě bílých šatech, černé kadeře jí splývaly přes ramena. Štíhlé, dlouhé prsty lukostřelce svírali jílec dlouhého meče s matně modrou čepelí. Ledový výraz její tváře nerozbila žádná slova vycházející z jeho úst. Slova pohrdání ji nechávala děsivě klidnou stejně jako vyznání lásky.

Věděl, co přijde. Tušil, že nastala jeho poslední hodinka. Bál se smrti, ale byla nevyhnutelná. Ne, pokud mu ji slíbila ona. Nikdy si neměl začínat s Valkýrou. Žena jako ona neprohrávala. Potěžkal své kladivo. Mjolnir v jeho ruce tiše zavrněl. Avšak na rozdíl od Valkýřina Tyrfingru nebažil po krvi nepřátel.

Valkýra stála tiše s pohledem upřeným do Thorových očí. Nechala boha hromu projít všemi svými pocity od doby, co ji nechal hydrám. Láskou, chtíčem, strachem, bolestí, pocitem zrady, zklamáním, uvědoměním, vztekem, touhou po pomstě, lačností po jeho krvi. Chladnou přezíravostí, netečností k veškerým slovům.

Nemusel mluvit, aby jí dokázal, že pochopil. Dokonale ji zradil, konečně chápal, proč mu byl zakázán vstup do Valhally. Dokonce, i kdyby zemřel hrdinně v bitvě, Valkýry by jej do říše padlých válečníků nepustily, vyhnaly by jeho duši do Helina království prostých mrtvých, vrahů, zlodějů a tyranů. Takový byl osud syna Ódinova. Thor se na sebe zlobil. Proč se Valkýry stejně neodvděčily i Lokimu za jeho zradu? Či snad pochopily žerty jeho mladšího bratra a proto jemu Valhalla nebyla uzavřena?

Obloha se oděla do černého pláště, měsíc ještě nevyšel. Moře divoce šumělo, zpívalo píseň o boji a o krvi. Přesto se Thorovi zdálo, jako by čepel meče opěvovaného v pověstích plála jakýmsi vnitřním plamenem. Vzduch kolem se tetelil jako nad ohněm a zářil světlounce modrým světlem. Thor už začínal chápat, proč i Ódin Všeotec měl z Valkýr respekt.

Černovláska pozvedla Tyrfingr do výše svých očí. V tu chvíli vypadala děsivě. Čepel zaplanula ledovým ohněm a ozářila její bezvýrazné líce a studené vzteklé oči.

"Připraven na smrt?" zavrčela nenávistně. Vzápětí se meč srazil s kladivem. Ocel o sebe zaskřípala, odlétlo pár jisker a Thor se musel podivit nad sílou ženy, která na pohled vypadala více než křehce. Píseň moře se změnila. Vlny se zvedaly vysoko, s bouřením se rozbíjely o skály pobřeží. Zvedl se vítr, přinesl zápach kouře z daleké vesnice. Nářek ptáků hnízdících na skalních římsách utichl.

Mokrá skála pod jejich nohama klouzala. Normální člověk by se již zřítil do zuřícího moře, ne však dva běsnící bohové. Ledovým ohněm planoucí čepel Valkýřina meče zařinčela o hlavu Thorova Mjolniru. Ozvala se rána jako by se skácel hrad. Výraz ženiny tváře se změnil. Kamennou masku nahradila lačnost po boji, po krvi, po smrti. Vypadala šíleně, oči jí plály. Bůh hromu, nejlepší válečník Asgaardu, začínal litovat, že si kdy začal něco s Valkýrou. 

Rty se jí zkroutily do posměšného úšklebku, když se jí podařilo vykopnout Thorovi Mjolnir z rukou. Štěkavě se zasmála, když světlovlasý bůh natáhl paži, aby kladivo přivolal. Pozvedla Tyrfirng nad hlavu a udeřila. Čepel zasvištěla vzduchem, tichem zapraštěla kost a ocel tiše zacinkala o kámen. Kapky rudé krve potřísnily skálu u jejích nohou. Thor klesl na kolena, zhluboka dýchaje nechápavě civěl na pahýl pravé ruky. Sevřel jej levačkou, nechal si teplé prameny krve stékat přes prsty a vzlykal. Byl bezbranný. Mjolnir ležel daleko, neměl šanci na něj dosáhnout. Valkýra seděla poblíž na skalním výčnělku, zakrvácený meč na kolenou a se zvrhlou radostí pozorovala pyšného boha hromu, muže, jenž jí zlomil srdce, jak pokořen na kolenou vzlyká nad pahýl své paže. Nemohla skrýt své potěšení z jeho bolesti.

"Fňukáš jako mimino," přerušila ticho mezi nimi po několika minutách. "Zvedni se a bojuj jako muž!"

Valkýra vstala, odkudsi vytáhla druhý meč a hodila jej před Thora. Bůh hromu jej po chvilce váhání uchopil, postavil se a pozvedl hlavu. Žena neodolala dalšímu úšklebku. Pohled na muže, kterého kdysi milovala a který jí ublížil, jak stojí téměř pokořen bez své pověstné zbraně, s krvácejícím pahýlem místo paže ji rozesmávala.

Vyrazila do útoku. S rychlostí lasice se vrhla na muže, udeřila svým mečem. Thor útok zablokoval, ale setrvačnost úderu jej donutila o krok ucouvnout.  Smála se. Thor kdysi slyšel, že midgardští bojovníci věřili, že pokud v boji uslyší Valkýřin smích, konce se nedožijí. Bůh začínal věřit v totéž. Boj levačkou a mečem nebyla jeho nejsilnější stránka. Síla a intenzita jejích útoků se zvyšovala, jemu nezbývalo nic než se bránit.

Meč se zařinčením dopadl na kameny daleko za ním. Hrot jejího Tyrfingru mu mířil na krční tepnu.

"Poklekni," zavrčela. V jejím hlase bylo jasně znát opojení z celé situace, ale zároveň zůstávala stále ve střehu. Bůh hromu, oslaben ztrátou krve a následným bojem, splnil její rozkaz a sesunul se na kolena.

"Prosím, prosím tě jménem Ódinovým, nech mne odejít na Asgaard."

"Kňučíš jako pes," odpověděla pohrdavě. "Snad mi taky nebudeš olizovat ruce..." ušklíbla se. Ďábelský to plán se jí zrodil v hlavě. Natáhla k němu dlaň. "Tak budeš?" usmála se přehnaně sladce. Thorův zhrozený výraz stál za vše.

Zakroutila hlavou.

"Zlobivý pejsek."

 

A vzápětí mu uštědřila pohlavek, že si div nerozbil čelo o skalisko pod nohama. Tahle hra ji přestávala bavit. Potěžkala si v ruce svůj zářící meč. Napřáhla se a sekla. Ozvalo se nevěřícné zachrčení, křupnutí kosti a vystříkl proud rudé krve. Kapky skrápěly skálu široko daleko, hlava se odkutálela k výklenku mezi dvěma skalisky a tělo se tupě zhroutilo k zemi přímo Valkýře k nohám. Černovlasá bojovnice se potěšeně usmála a očistila čepel.