2.

19. května 14:28, Peking

Ellen netrpělivě přešlápla. Stály na ulici a všude kolem nich se to hemžilo studenty, kterým právě skončila škola. Ani tu vytouženou sprchu si nestihla dát. Alespoň, že se stihla převléct. Teplotní rozdíly mezi Austrálií, ze které přijely, a jarní Čínou byly přece jenom znatelné.

Bona vedle ní zalovila ve své pletené tašce a vytáhla fotku. Krátce se na ni podívala a pak ji podala Ellen.

"Tohle je ona. Až ji uvidíš, tak mi řekni," řekla a dál se soustředila na obličeje v davu, který se valil ze dveří školy.

Ellen si povzdechla. "Vždyť vypadají všichni stejně." Její stížnosti jí ale nebyly nic platné. Střídavě se dívala na fotku a na tváře lidí kolem. Dívka na fotce měla oválný obličej s černýma úzkýma očima. Mezi nimi malý nos a nijak výrazná ústa. A jako všichni ostatní, dlouhé černé vlasy. Ellen by jí typovala nejvýš osmnáct let. A vzhledem k tomu, že stály před budovou střední školy, tak se asi moc nepletla.

19. května 14:30, Peking

Hina se v chůzi podívala po obličejích svých kamarádek. Šli vedle ní v rukou desky s papíry. Ta napravo od ní do nich něco zuřivě čmárala. Ta nalevo šla tiše a nic neříkala.

"Jak to vypadá s tou zítřejší akcí?" zeptala se Hina, aby probudila svoje kamarádky.

Dívka napravo okamžitě přestala psát, prolistovala papíry a pak řekla: "Vypadá to, že tam půjde dost lidí ze školy."

"Mimo jiné taky ta strašná Lin, kolem které se točí tvůj bratr," poznamenala druhá a ohrnula si rukávy bílé košile školní uniformy.

Hina si povzdechla a protočila oči. Ta představa ji rozčílila. Její mladší bratříček a ta hodňoučká, miloučká a stejně tak ubohoučká Lin.

Vyšly před školu a zamířily k obchodnímu centru. Hina byla přesvědčená, že potřebuje na zítřejší akci nové šaty.

Ellen se najednou ve svém pozorování zarazila. Pohotově se podívala na fotku na pak na dívku na protější straně ulice. Nepochybovala, že je to ta samá holka jako na fotce.

Dotkla se Boniny paže. "Támhle!" řekla a ukázala přes silnici.

Bona dezorientovaně přejížděla z jednoho obličeje na druhý, až konečně zakotvila na tom správném. Spokojeně se usmála.

"A je to tady. Hina Yongová." Vůbec poprvé před Ellen vyslovila její jméno.

Hina. Ellen se zamyslela. Je další ze čtyř zbývajících, které musí najít. Střelila pohledem po dívkách, které ji doprovázely. Ani jedna z nich se jí nelíbila. Vlastně ani Hina sama jí nebyla nijak sympatická. Vypadala nafoukaně a samolibě. A ty dvě vypadaly zrovna tak. Vždycky byla přesvědčená, že takové holky jsou jenom v amerických seriálech, které milovala, když byla sama na střední. Ale to už je nějaký ten rok.

Bona se přidala ke skupině chodců, kteří právě přecházeli silnici. Ellen se k ní pohotově připojila, aby ji neztratila z očí. Beze slova sledovaly Hinu a její kamarádky, jak jdou po chodníku před nimi a každou chvíli se něčemu hlasitě smějí. Mířily přímo k vysoké skleněné budově, která stála před nimi. Obchodní centrum.

19. května 15:16, Peking

Hina znuděně seděla na velké plyšové krychli uprostřed jednoho z butiků. Její kamarádky Xiu a Nuan už měly vybráno a vesele se tlačily u zrcadla. Hině v hlavě znělo jejich překřikování, která z nich si vybrala líp. Jestli je hezčí Xiuino bílé tílko s anglickými texty nebo Nuanino růžové se zipem.

Unaveně si přiložila ruce na spánky. Bylo to jako noční můra, jejíž součástí je jen okrajově. Nelíbilo se jí, že veškerou svou pozornost soustředí jen sami na sebe a ona jako by byla vzduch.

Pojď za mnou. Zaslechla najednou podmanivý ženský hlas, který ji k sobě volal. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Ale kromě jejích překřikujících se kamarádek tam nikdo nebyl. Zatřásla hlavou a znovu skryla obličej ve dlaních.

Pojď za mnou, Hino. Ozvalo se to znovu. Uvědomila si, že ten hlas zní vzdáleně a překřikoval její myšlenky. Ano, jako by ho slyšela jen v myšlenkách. Pomalu vstala.

Ale za kým mám jít? pomyslela si. Nic. Jsi hloupá, Hino, nadávala si v duchu. Cos čekala? Že někomu čteš myšlenky? Zamířila k prvnímu stojanu, který se jí připletl do cesty. Šáhala po prvním ramínku a vytáhla ho. Visel na něm heboučký růžový svetr. No, proč ne, projelo jí hlavou a zamířila ke Xiu a Nuan.

19. května 15:19, Peking

"Zkus to ještě jednou," naléhala Bona stojící nad Ellen, která seděla na lavičce ve velké hale hned za vstupem do centra.

"Už to nejde," bránila se Ellen. "Nejde to."

"Jde! Dokážeš to," trvala na svém Bona a klekla si k jejím nohám. Zezdola se dívala do jejího soustředěného obličeje. Víčka zavřených očí měla pevně semknutá a na čele se jí rýsovaly vrásky. "Mysli na ni. Vybav si její tvář. Zavolej ji k sobě," naváděla ji tiše.

Ellen se soustředila, jak nejvíc uměla. Poprvé se jí to nezdálo tak složité. Ta slova z ní vyklouzla naprosto automaticky a ona věděla, že ji slyší. Jakoby stála vedle ní. Jakoby viděla její zmatenou rozhlížející se tvář.

Zhluboka se nadechla a zkusila to ještě jednou. Semkla víčka ještě těsněji a zašeptala: "Pojď za mnou, Hino." A znovu ji přepadlo to vědomí, že ji Hina slyší. Viděla Hinu vstávat. Viděla její tázavou tvář. Viděla její těkající oči, které hledaly neviditelného strůjce toho hlasu. A to byl konec. Pak už měla před očima zase černo, jako kdokoli, kdo zavře oči. Svaly na její tváři se uvolnily. Bona vstala. "Nevadí. Zkusíme to jindy," řekla shovívavě a usmála se.

Ellen k ní zvedla smutné oči. Zklamala ji a věděla to. Ale asi je ještě příliš brzo. Musí se toho dozvědět víc o tom, kdo je. Musí si vytvořit lepší obrázek, ale v první řadě si musí přestat připadat využívaná. Musí se naučit vidět v tom své poslání. Své, ne někoho jiného.