Ještě mám měsíc do konce puberty, (tedy oficiálně, ani v nejmenším nečekám, že by mě po osmnáctých narozeninách zázračně přešla, ale okolí už to očekávat bude) takže si musím vynahradit nějaký čas a postěžovat si na zástupce opačného pohlaví. (A nejlepší kamarádka k tomuhle jaksi neslouží, když jsem jí tři týdny mluvila o jednom klukovi, tak jsem potom nabyla pocitu, že kdykoliv zmíním jen první písmeno jeho jména, vyhodí mě z nejbližšího okna. A to i kdybych stála třeba v parku.)

  Včera jsem strávila krásnou asi hodinku a půl konverzace s klukem, který mě celkem zajímá. Vidím to hrozně složitě a nechce se mi to rozebírat, ale každopádně mám momentálně stav radosti.

  Dokud se neozve ten milý hlásek v hlavě, který by velmi nerad viděl, kdybych se měla dobře, a začne se v tom rypat. Že hodina konverzace je taky nejdál, kam jsem se s jakým klukem kdy dostala. Pff.

  Za roky puberty jsem si to odůvodnila spousta způsoby – jsem ošklivá, nejsem hezká, jsem asociální, jsem nudná, vypadám jako kluk, chovám se jako kluk, jsem idiot.Popřípadě všechno naráz.

  S nejlepším důvodem ovšem vždy přijde můj bratr, (který se k tomu dostane v našem rozhovoru snad vždycky, a to ať mu povídám o nové písničce nebo učitelce chemie.)

  Nejdřív popře většinu mých důvodů, jmenovaných výše, a pak přijde s naprosto ulehčující myšlenkou, že jsem prostě...

Moc chytrá.

Ehm, prosím? Moc chytrá?

 Vždyť miluju filmy o superhrdinech, fascinujou mě dobré auta a jsem schopná strávit hodiny plánováním převzetí moci nad světem! A kdyby to bylo málo, taky jsem před půl rokem málem propadala z chemie. Haló, bráško, myslím, že ti to nevychází.

  No ale on si stojí za svým. Což je docela zvláštní, protože mi včera bylo řečeno, že je celkem fajn najít někoho, s kým se dá inteligentně mluvit, a který se netváří pochybně, když mu řeknou, že 1984 od Orwella je dobrá knížka. (Moje netváření se pochybně vypadalo přerušením věty nadšeným "To jsem minulý týden dočetla!")

  No takže fajn, i kdybych třeba uznala, že jsem chytrá (chemii jsem koneckonců vytáhla na dvojku, yahoo!) tak v čem je tam přesně problém?

Jako... že se se mnou dá o něčem mluvit?

Páni, fakt ostuda.

Že (někdy) mívám vlastní názor?

Teda, jak si to můžu dovolit.

A že bych měla ještě dva roky poslouchat rádoby povzbudivé "neboj, na výšce se to zlepší!"?

Tak teda děkuju pěkně. Ten svět si to teda umí zařídit.