Tak by to asi chtělo začít něčím chytrým a hlubokým.

Ehm.

Ahoj?

  Nějak jsem včera s někým řešila blogy, byla vybídnuta, abych si jeden vytvořila, a i když mě to včera nějak nevzalo, dneska jsem si řekla... proč ne. Takže tady jsem. Walian. Lian Walker. (Víte, je hrozně zvláštní zvykat si na novou přezdívu. Dlouhá léta používám v podstatě tu samou -s tím že se v průběhu puberťáckých nálad měnila na něco jiného a pak zase zpátky -, ale začínám takříkajíc s čistým listem, takže proč na tom listu nechávat zašlé fleky.)

  No, ale ačkoliv mám takovýto velmi ušlechtilý důvod proč začít s blogem (čti: vlastně nemám nic lepšího na práci), tak vlastně ani nevím, co bych tady měla zrovna psát.

  Tak ze slušnosti se představit.

  Slečna Lian Walker, s trapným a naprosto českým pravým jménem, za měsíc ve věku osmnácti let, která se těší, až v létě bude moct tu občanku někomu omlátit o hlavu, a to i kdyby si měla koupit cigarety, které jí bude trvat půl roku vykouřit. Teda pokud je  nevytáhne ve společnosti - to tento týden zjistila, že když člověk jedné kamarádce v větším davu řekne "Mám Pallmallky, chceš?" tak má najednou víc kamarádů , než za celý život.

Taky poslední dobou tak průběžně nacházím a opět ztrácím důvěru v lidi (v průměru se to děje asi dvakrát denně), a po odpoledni stráveném v hospodě (u coly!) s partou skoro-dospělých je důvěra opět velmi nízko u dna, a já ji budu zřejmě dosti složitě lovit. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle světe si nejspíš musíte na všem nabít hubu, než zjistíte, že to není tak, jak jste čekali, to příjímám docela pozitivně.

  To by byl základ. Jdu si pohrát s něčím, co budu moct strčit do záhlaví, Země je dle mého názoru lehce nudná.

  Tak možná see you later.