Už podle názvu je jasné, že celá povídka je inspirována počítačovou hrou Hitman. Děj se odehrává po čtvrtém díle, ale to není zásadní.

Hitman – Stará známá


Kousek citu v těle

Alfons Career

     Seděl v křesle, v potemnělé místnosti hotelového pokoje. Nechtěl, aby bylo rozsvíceno, proto vyšrouboval žárovku z objímky jediné lampičky na stropě. Seděl zády k hlavnímu vchodu, čelem k velikému oknu přes celou zeď a sledoval průtrž mračen. Provazy deště, hutné kapky stékající po skle, blesky a temné mraky nad mrakodrapy velkoměsta. Blesky osvětlovaly vnitřek pokoje, zvýraznily tak rysy holohlavého muže sedícího v koženém křesle, s červenou kravatou, v perfektně padnoucím obleku a černých, vyleštěných botách. V pravé ruce,  opřené o opěradlo, držel pistoli s tlumičem – jen pro jistotu, preferoval osobnější kontakt s cílem.
     Alfons Career. Na první pohled poctivý obchodník, na ten druhý překupník drog. Za jeho smrt zaplatí klient Agentuře 200 000 amerických dolarů.
     47 trpělivě čekal na svůj cíl, až vejde do pokoje. Za pět minut se tak skutečně stalo. Ale nebyl sám – to nájemného vraha překvapilo, ale ne natolik, aby začal být nervózní. Vlastně, nikdy nebyl nervózní.
"Sakra, světlo nefunguje," uslyšel přiopilý Alfonsův hlas a tupé cvakání vypínače.
"To nevadí, aspoň máme lepší atmosféru." Ženský koketní hlas. S orientálním nádechem. Poznal ho. Věděl, jaké ženě patří.
Ani jeden z dvojice si holohlavého muže s čárkovým kódem na temeni hlavy nevšiml, odebrali se do ložnice, odkud se po chvíli začaly linout vzdechy a ženské výkřiky plné vzrušení. Za půl hodiny bylo po všem, uslyšel jemné pochrupování a zašustění pokrývky. Poté bosé kroky směřující okolo něj, vrznutí dveří do koupelny, pruh světla zvýraznil obdélník huňatého koberce, tekoucí voda, kloktání.
     Venku zahřmělo. Tlusté kapky bušily do okna. Hitman vstal. Vešel do ložnice. Přes celou postel ležel rozvalený, mírně obtloustlý muž. Hruď se pravidelně zdvihala a klesala. Přikrývkou byl přikryt jen částečně, dobrá polovina deky ležela na zemi společně s kusy oblečení. Pomalu přišel až k posteli, sebral polštář, na které oběť neměla položenou hlavu a přiložil ho k Alfonsovým ústům.
     Po chvíli muž otevřel oči, vytřeštil je, když zjistil, co se děje. Zmítal sebou, snažil se odrazit ruce, které ho nemilosrdně dusily, ale nešlo to. Hitman byl silný. A i kdyby se to Alfonsovi povedlo, pistole s tlumičem by s drogovým dealerem udělala krátký proces.
Po minutě se přestal hýbat.
Po dvou hitman zkontroloval puls.
Po třech polštář pustil.
     Vrzly dveře od koupelny. Bosé kroky, tiché broukání. Stál v ložnici a čekal na příchozí. Nemýlil se. Znal jí. Asiatka, typické černé vlasy, stejně zastřižené, jako když jí viděl naposledy. Fialové spodní prádlo.
Na chvíli se zastavila, nejdříve pohlédla na svého nedávného zákazníka a až poté na nájemného vraha.
"Teď to svedou na mě, pane Rieper," zakroutila hlavou.
"Nesvedou. Odejdeš se mnou pryč. A neříkej mi tak," odpověděl klidně muž.
"Kam?" pozvedla tázavě obočí.
Podal ženě její šaty. "Dvakrát jsem tě dostal z bordelu a ty jsi zase skončila jako šlapka. Teď se mnou odjedeš pryč. Do Ameriky."
Mei Ling se pousmála. "Ale stejně je to náhoda – jak na sebe pokaždé narazíme, že?"
Hitman přikývl.
"Nestačil mi ani zaplatit," podotkla.
"Já ti to dám," řekl a už vycházeli z pokoje pryč.
     Zaplatil taxíka, ať jí odveze na letiště. "Tady máš peníze na letenku. Už tě nechci v Hong Kongu potkat."
"Nejedete se mnou?" podivila se.
"Mám tady ještě práci."
Nic na to neřekla, jen se rychle k holohlavému muž naklonila a políbila ho.
"Jeďte!" poručil řidiči, odstoupil od auta, to se rozjelo a zmizelo i s Mei Ling v dopravní špičce velkoměsta, které neusínalo ani v noci.

Bez kousku citu v těle

Dr. James Brecner, Joana Smithová, Mike a Christie Armstrongovi, Viler Kartof

     "Mohu vám nabídnout, pane?" zeptal se číšník a ukázal holohlavému muži podnos s jednohubkami.
Mávnutím ruky naznačil, že nikoliv. Rozhlédl se po sále. Tři velká okna s kulatým obloukem, pod nimi piano, křídlo, jehož struny momentálně nikdo nerozezníval, dvoje dveře na stranách sálu, jedny veliké, dvoukřídlové – hlavní vchod. Ochranka zde byla zastoupena jak muži s brýlemi v černých oblecích, tak v nenápadně oděných skrytých členů.
     47 se dostal na slavnostní bál bez problémů – s falešnou pozvánkou. Samozřejmě, nemohl si dovnitř vzít žádnou zbraň, respektive, žádnou nápadnou. Struna z piana a injekce se sedativy se skrývaly pod jeho kvádrem. 
     Dnes měl zabít hodně lidí. Konkrétně pět. Dostal informaci, že všichni se budou nacházet právě na dnešním večírku pořádaném doktorem Jamesem Brecnerem – jedním z cílů. Nebylo by moudré začít právě s ním. Věděl, že doktor musí nejdříve přivítat veškeré hosty, jeho brzké ztracení by upoutalo pozornost. Jako první oběť si musel vybrat někoho jiného.

 Joana Smithová

     Sál se začínal více plnit důležitými hosty, dámami a pány v drahých společenských šatech, elegány s večerními kráskami. Jednou z nich byla i Joana Smithová, čtyřicetileté dáma s dlouhými blond vlasy v černých večerních šatech, se zešikmeným výstřihem i sukní. Přišla v doprovodu postaršího prošedivělého muže. Očividně okolo sebe neměla žádnou osobní ochranku. Nájemný vrah tedy počkal, až přijde ta pravá chvíle. Když bude potřebovat, venku má schovaný kufřík s pistolemi s tlumičem. Střelných zbraní ale prozatím nebylo třeba. Potřeboval dostat cíl do své blízkosti.
     Joana se pozdravila s pár lidmi, s muži se vždy koketně a nahlas zasmála. Rozeznělo se piáno. 47 pohlédl směrem k hudebnímu nástroji a spatřil další cíl. Vilera Kartofa se ale prozatím nehodlal všímat. Nenápadně sledoval Joanu Smithovou. Ta se po chvíli svým momentálním společníkům a svému doprovodu omluvila a zamířila jedněmi z postraních dveří do chodby, ve které byly toalety. Holohlavý zabiják ženu neomylně sledoval. Skutečně vešla na dámský záchod. Hitman se okolo sebe rozhlédl, chvíli počkal a vešel také.
     Prostorné, vykachlíčkované býlím mramorem s desítkou kabinek, čtyřmi umyvadly a velikými zrcadly. Slyšel charakteristický proud moči. Vyčkával, chvíli bylo ticho, poté šustění toaletního papíru a spláchnutí. Dveře se otevřely. Než stihla vyjeknout, ústa jí ucpala ruka v kožené černé rukavici a setrvačností strčila ženu zpátky do kabinky. Hlavou jí praštil o stěnu. Zaslechl jen tupé křupnutí, praštil tedy s ženinou hlavou znovu. Na býlích kachličkách se objevila stopa krve, poté větší, po čtvrtém nárazu dokonce jedna kachlička rupla, krev stékala ze spár dolů. Změřil jí puls. Joana Smithová byla mrtvá. Posadil ženu na mísu, zamknul dveře kabinky, přelez do druhé. U umyvadla si zkontroloval ošacení, zda náhodou není od krve a vzápětí už se vracel do hlavního sálu chodbou s měkkým rudým kobercem.

Mike a Christie Armstrongovi

     Opět stál v hlavním sále. Opět mu byla nabídnuta chuťovka a opět odmítl. Sledoval společníka blonďaté ženy, jejíž krev nyní zdobila dámské záchodky. Ten byl odveden nějakým mužem v bílém obleku někam do horních pater domu – pravděpodobně potřebovali společně něco vyřešit.
47 se tedy zaměřil na nově příchozí.
Christie a Mike Armstrongovi – další na seznamu. Pianista stále hrál, hosté se bavili, tančili, tlachali. Hitmana napadlo jednoduché řešení jak dostat mladý manželský pár. Vyšel z domu, vstříc chladné noci. Na parkovišti stály desítky drahých aut, nájemný zabiják však vyrazil k bočnímu vchodu do domu. Vchod pro personál. Opatrně vešel dovnitř. Nikde nikdo nebyl. Ocitl se v malé šatně s tuctem plechovým skříněk a jednou lavicí. Moc komfortu personál rozhodně neměl. Na jedné ze zaprášených skříní našel číšnickou košili s krátkým rukávem a zeleným motýlkem. A hele, pod skříňkou byl rozházený jed na krysy. Zaslechl kroky. Přesunul se k zrcadlu a začal se převlékat.
"Ahoj," pozdravil příchozí. Mladý muž v kuchařském mundúru. Otevřel jednu ze skříněk a začal něco hledat v jejich útrobách. Hitman už si zapínal límeček košile, která mu byla jen tak tak.
"Trochu těsná, co?" okomentoval bodře kuchař.
"Trochu. Asi se srazila," odtušil zabiják.
"Já jsem Patrick," nabídl holohlavému muži ruku kuchař.
"Tobias," odpověděl 47. "Nemáš náhodou klíče od hlavního vchodu? Svůj klíč jsem si nechal v autě a něco tam potřebuju."
"Jasně," usmál se mladík. "Právě jdu ven. Zapálit si. Tady už mi z toho hrabe."
     Kuchař si zapálil cigaretu jakmile vyšli ze šaten ven. "Tyhle snobský akce já nesnáším," začal si stěžovat. "Ale jsou z toho slušný prachy."
Hitman přikývl. "Jo. A člověk tu navíc nikoho nezná," zariskoval – ale zkušenost ho naučila, že tomu tak bývá.
"Přesně," přikývl Patrick. "Najmou lidi ze všech koutů města a pak se diví, že nám to někdy neklape. Člověk se prostě musí s kolegama sehrát, tak to je." Kuchař dlouze potáhl cigarety. "Já bych tyhle šéfíky někdy zabil."
"To já taky," souhlasil hitman.
     Po hovoru s Patrickem od něj skutečně dostal klíč. U zadního vchodu měl zaparkované auto a v něm černý kufřík. Popadl ho a vrátil se do domu. Obešel hlavní vchod do sálu a řádně si prošel obě chodby. V každé bylo několik pokojů – všechny byly odemčené a vypadalo to, že do nich nikdo nechodil. Nechal si kufřík v jednom z nich. Pokoj 104.
Manželé Armstrongovi byli rozděleni. Christie se bavila s několika ženami u stolu se studenými mísami a Mike popíjel whisky se starším mužem v draze vyhlížejícím obleku. 47 přišel nejdříve za ženou. Rudé vlasy měla vyčesané do drdolu, šaty nevkusně fialové, s podivnými flitry.
"Promiňte, madam," oslovil jí.
"Ano," odvrátila se od žen a pohlédla do mužových očí.
"Váš muž vám posílá vzkaz – abyste šla do pokoje 104 a počkala na něj," řekl a ukázal chodbu, jakou se tam dáma dostane. Žena se usmála, přikývla, omluvila se ostatním dámám a se šibalským výrazem zamířila daným směrem. Falešný číšník o tomtéž obeznámil i Mikea Armstronga. Ten rovněž bez zbytečných dotazů zamířil do pokoje 104. Hitman šel s ním. "Mám jít s vámi – dr. Brecner pro vás přichystal překvapení."
"To je zajímá," prohodil Mike Armstrong a už otevíral dveře pokoje 104.
"Jsem tady drahá," pronesl.
Holohlavý číšník zavřel dveře a přesunul se ke kufříku na stolku. Otočil se zády ke svým hostům a kufírek otevřel.
"Co je to za překvapení?" zeptal se muž.
Nájemný vrah se otočil. V ruce držel pistoli s tlumičem, ráže 9 mm. První zastřelil ženu. Nestihla vykřiknout a to hitman potřeboval. Kdyby zastřelil dříve Mikea, Christie by vřeštila na celý dům.
Kdežto muž se vzpamatoval rychle. "Dám ti milion," stačil říct věcně. Zabiják ustal v pohybu. Za smrt obou manželů dostane pouze půl milionu.
Vystřelil.
Nikdy nesmlouvá se svými oběťmi.

Viler Kartof

     Pianista byl další cíl. Zatím k němu nemohl, ale věděl, že ten musí hrát až do samotného konce bálu. Až se sál vylidní a všichni hosté odejdou, přijde hitmanova chvíle. Všiml si, že na něj Viler mává. Přišel tedy k němu a nevypadl ze své role. "Přejete si, pane?"
"Jo. Přines mi skleničku whisky. A honem, mám v krku úplně sucho."
Zabijákovi nevadil klavíristův povýšený tón. Nemohl vědět, že mluví s člověkem, který ho dnes večer zabije. Hitman přikývl, prvně se však zastavil v šatně pro personál a pod skříňky schoval svůj kufřík, až poté zašel do kuchyně, kývl na Patricka a sebral skleničku a nalil do ní whisky. Nenápadně, za Patrickovými zády, rozdrtil do alkoholu jed na krysy. Když jí přinášel klavíristovi, všiml si doprovodu Joany Smithové – očividně se po ní sháněl. Zatím jen netrpělivě těkal očima po sálu, ale byla to otázka času, kdy se začne ptát lidí okolo.
     Položil skleničku na klavír. "Zbláznil jsi se?" osopil se na něj Viler Kartof. "Dej mi pod to ubrousek."
Hitman přikývl, sebral z jednoho ze stolů ubrousek a podložil skleničku s whisky. Nečekal na další pianistův rozmar a zamířil k doprovodu Joany Smithové.
"Dobrý večer, pane. Vy jste přítel Joany Smithové?" zeptal se tápajícího muže.
"Ano," odpověděl muž svižně.
"Pojďte prosím se mnou. Dámě se udělalo nevolno, uložili jsme jí v jednom pokoji a zavolali sanitku."
"Co  se...?"
"Nebojte, jen nějaké žaludeční potíže," uklidnil ho hitman. Není nutné, aby muž tropil virvál. "Pojďte, zavedu vás do toho pokoje."
Vedl ho chodbou, otevřel dveře do pokoje. Rychle do něj muže popostrčil, ten se ani nestačil bránit a už mu do krku zajela injekce. Vytáhl jí zpoza opasku tak rychle, že si toho muž nemohl všimnout. Teď klečel na zemi, bezmocně sahajíc někam za svojí hlavu snažíc se zabránit číšníkovi v činnosti. 47 byl ale neomylný.
     Uložil muže do postele a vyšel z pokoje.

Dr. James Brecner

     Pianista odešel na toaletu. Za to mohl jed na krysy. Podle hitmanových zkušeností stráví muzikant na záchodě hodnou chvíli. Přišla řada na doktora. Nájemný vrah opět navštívil kuchyni. Sebral podnos s chuťovkami a odnesl ho do šaten. V kufříku měl injekci s jedem – ta se teď náramně hodila. Vstříkl dávku do každé jednohubky. Cestou z kuchyně ještě popadl nerezový poklop a tác jím přikryl. Neomylně mířil k doktorovi, bavil se s několika bohatými muži, vykuřoval doutník a smál se. Hitman sundal poklop, zamířil k doktorovi a natočil tác tak, aby měl nejblíže masové chuťovky. Beze slova po jedné sáhl a strčil si jí do úst. 47 nečekal, až po jednohubkách sáhne někdo další, opět tác přiložil a zamířil pryč z kuchyně. Do šaten, pro kufřík a konečně se převléknout z té těsné košile.
     Otevřel dveře na pánské záchody. Přikrčil se k zemi, viděl, že v kabinkách jsou jen dva muži. Hnědé boty patřily pianistovy. Přišel k umyvadlu, z kufříku vytáhl pistoli a schoval jí do pouzdra za klopu kvádra. Upravil se červenou kravatu, hřbetem pravé ruky nadzdvihl páku vodovodu, začala téct vlažná voda. Sundal si rukavici a opláchl si obličej. Levou rukou zavřel vodu, osušil si pravou ruku a opět si na ní natáhl rukavici.
     Někdo spláchl. Byl to ten druhý muž. Umyl si ruce, holohlavému muži v černém obleku nevěnoval velikou pozornost a vyšel z toalet. Místnost nyní naplňovaly jen pianistovy bezmocné vzdechy.
Zaklepal na jeho kabinku.
"Co je?" zaklel muzikant.
"Nesu vám lék. Všiml jsem si, že jste dlouho pryč."
"Sakra," ulevil si Viler Kartof v trapné situaci a odemknul dvířka svojí kabinky. "Ty seš ten číšník?"
Hitman přikývl, pousmál se, když viděl toho muže v tak bezmocné pozici. Pomalu zpoza klopy vytáhl pistol s tlumičem.
"Cože?" vytřeštil muzikant oči. "To ne!"
Zasvištěl výstřel. Cuknul sebou, hlava se svezla na stěnu kabinky, zanechala za sebou krvavou stopu. Zprostředka čela Vilera Kartofa vytékal pramen temně rudé krve.

Doktor Brecner nebyl jedinou obětí včerejšího masakru. Společně s ním byli zavražděni Joana Smithová, Mike Armstrong, Christie Armstrongová a Viler Kartof. Policie nemá žádné podezřelé.
"Jako by vraždil duch," přiznala mluvčí. "Doktor James Brecner dokonce zemřel až půl hodiny po konci bálu na otravu jedem. Na případu pracují ti nejlepší lidé."
A svědci? Žádní nejsou. "Nic mi nepřišlo zvláštní," zamýšlí se dvaačtyřicetiletá Lea Parkesová, "prostě se všichni bavili a tančili. Odešli jsme okolo půlnoci. O nějakých vraždách jsme neměli tušení."
"Nevím, co se stalo," vypovídá přítel Joany Smithové. "Pamatuji si, jak jsem si všiml, že Joana chybí v sálu, přišel za mnou nějaký číšník a pak si na nic nevzpomínám – až že mě fackuje někdo z ochranky pana Brecnera."
Mohl být onen číšník vrahem?
"Pochybuji," tvrdí kuchař Patrick Mires. "Všichni číšnici byli profesionálové, pochybuji, že nějaký nájemný vrah umí zároveň i obsluhovat." Když jsme se ho ptali na nějakého podivného číšníka, zamyslí se a zavrtí hlavou. "Na nikoho si nevzpomínám – to je problém těhletěch akcí, nestačíte se ani seznámit s kolegy, hodí vás do nějakého kolektivu a vy prostě pracujete, nemáte čas zkoumat něčí podezřelý chování."

Příliš citu v těle

     Skrýš. Věděl o ní jen on sám a jeho zaměstnavatelka. Diana. Byla v ní jednou, když mu zachránila život. Ti co ho poté přišli zajmout už byli mrtví. Nikdo o jeho skrýši nevěděl.
Malá místnost s jednou žárovkou visící z nízkého stropu, pod ní stolek se židlí. Několik poliček a vedle, veliká prostorná místnost v podzemí, s terči a malou osobní zbrojírnou.
     Sedl si na židli a otevřel malý notebook. Trochu si povolil červenou kravatu, napil se vody z plastové lahve. Vložil do počítače malou disketu, obrazovka zeleně zablikala, na monitoru se vytvaroval znak Agentury – lebka v trojúhelníku. Data z diskety se začala načítat. Snad poprvé v životě se 47 podivil tomu, jaký ho čeká příští cíl, kdo další je na seznamu smrti. Pořádně si prohlédl fotku oběti a její jméno. Zavrtěl pomalu hlavou.
"Zdravím 47, tady Diana," ozvalo se, když spustil hlasový záznam Diany – briefing. "Náš klient si přeje odstranit prostitutku Mei Ling, se kterou se dokonce osobně znáš. Před pěti lety ti napomohla dostat se do sejfu tehdejšího vůdce triád, Lee Honga. Najdeš jí v Hong Kongu, pracuje v nevěstinci – Červené srdce. Letenku do Hong Kongu jsi určitě našel v obálce s disketou. Čím dříve cíl zneškodníš, tím lépe.
Hodně štěstí, 47."
Seděl na židli a díval se na fotku a sumu vedle ní. 400 000 amerických dolarů. Tolik peněz za mrtvou šlapku? Posadil jí přece do taxíku na letiště s penězi na letenku. Proč zůstala v Hong Kongu?
     Zvedl se a odešel ke střelnici. Do ucha si zastrčil sluchátko od mobilního telefonu a vytočil nepříliš používané číslo. Mezitím se chopil stříbrné pistole a začal na její hlaveň šroubovat tlumič.
"Agentura," ozvalo se.
"Potřebuji mluvit s Dianou," řekl hitman a pistolí zacílil na prázdnou skleněnou láhev vzdálenou deset metrů.
"Potřebují vaše identifikační číslo."
"BRO 3886," řekl zabiják číslo, které mu bylo přiděleno hned na začátku jeho kariéry u Agentury.
"47, tady Diana," zaslechl známý hlas.
Vystřelil. Láhev se rozpadla na desítky kousků.
"Potřebuji se s vámi sejít," promluvil.
"Víš, že je to riskantní."
"Je to nutné," ubezpečil jí.
Na chvíli se odmlčela. "Dobrá. Ale je ti jasné, že o takové setkání můžeš požádat jen v krajních případech?"
"Ano."

     Čekal na ní v jednom obyčejném bistru. Seděl na rudou umělotinou potažené pohovce a upíjel černé kávy. Vedle něj ležel černý kufřík, v něm pouze letenka do Hong Kongu. Zbraně byly připraveny až tam.
Přišla v bílých šatech, možná trochu nápadných na takový podnik. Opět na sobě měla veliký červený klobouk a sluneční brýle. Neviděl jí do obličeje, ani po tom netoužil. Už tak tahle schůzka byla až moc. Přikývl jí na pozdrav. Posadila se a u pohotové servírky si objednala kávu.
"Tak povídej," promluvila sametovým hlasem.
Dobře věděl, jak je tahle situace netradiční a riskantní. "Potřebuji znát jméno a polohu našeho klienta. Toho co chce smrt Mei Ling."
Pohlédla na něj skrze temné brýle. "To nejde," řekla pevně. "A překvapuje mě, že jsi si myslel opak."
"Tu zakázku nevyřídím, proto potřebuji vědět jméno našeho klienta."
Diana dostala svojí kávu, ale nenapila se jí. "Co se děje? Nerozumím tomu," přiznala.
"Já taky ne," promluvil tiše. "Ale tuhle zakázku nesplním. Potřebuji se dostat ke klientovi, protože jinak jí splní někdo jiný. Chápete?"
Pomalu přikývla. "Záleží ti na šlapce? Už mě dost překvapilo, že ti záleželo na knězi...ale na šlapce?"
Mlčel.
"Nikdy jsi neodmítl splnit zakázku. Zvláštní," opřela se a konečně upila kávy. Chvíli mlčeli, jen se sledovali.
"Jméno klienta?" zeptal se hitman. Diana si povzdechla. "Jak chceš..." Otevřela bílou kabelku, vyndala z ní elegantní tenké pero a na ubrousek napsala krátké jméno.
"To není možné," vydechl 47 po jeho přečtení.
"Ale je," zašeptala a naklonila se k holohlavému zabijákovi přes stůl. "Nevím jak, ale přežil to. A teď se chce pomstít šlapce, která ho zradila."
Byl nervózní. Příliš osobní situace. Příliš překvapení.
"A taky potřebuji injekce," dodal přidušeně. "Smrt a Život."
"Ty jsou hodně drahé," upozornila ho.
"To je mi jasné."
"Dobrá. Všechno budeš mít připravené v Hong Kongu." Pousmála se. "Překvapuješ mě, 47. Hodně štěstí."

Lee Hong

     Opět Hong Kong, pomyslel si, když dopravní letadlo přistálo na letišti. Barevná světýlka blikala všude kam se podíval, zpestřovala tak tmu černočerné noci.  Zamířil k parkovišti, stálo tam černé auto, klíčky dostal už ve Státech. Zmáčkl tlačítko na dálkové ovládání, BMW zablikalo a otevřelo zámky. Centrál. Ve voze byl jeho kufřík, v něm zbraně, pistole s tlumičem, injekce s jedem a se sedativy, a stříbrná kazeta. V ní ležely rovněž injekce, ale se zcela jinými látkami. Život a Smrt. Tak se jím říkalo. Respektive Smrt a Život.
     V kufříku také našel malou disketu, ihned jí zasunul do postranního vstupu svého notebooku. Usmál se. Diana mu poskytla veškeré informace o klientovi, který si zaplatil smrt Mei Ling.
Lee Hong. Vůdce hongkongské triády Rudý drak. Před pěti lety do něj 47 vysypal celý zásobník ze samopalu. Všichni ho měli za mrtvého. Tenkrát to bylo hektické, žádná tichá práce. Přijel výtahem do sídla bosse a střílel ze strany na stranu, jeho osobních strážců tam bylo až až včetně tlusťocha v červeném kimonu. A poté přišel na řadu Lee Hong. Máchal svojí katanou, dělal salta a vřískal. A hitman ho pokropil. Ležel na zemi, krvácel, prostřílený skrz naskrz. Ale přežil. Ležel v kaluži vlastní krve uprostřed své ložnice.

     A přesto přežil. 47 tomu nemohl uvěřit, ale otočil klíčem v zapalování, sešlápl spojku a plyn a vyrazil do nočního velkoměsta. Směrem k nevěstinci.
Neony žlutočervené barvy nenechaly nikoho na pochybách, co se za zdmi tohoto domu skrývá. Rozkoš a sex v asijském stylu. Vešel dovnitř. Lampiony, malé židličky a recepce jako v nějakém hotelu.
"Hledám slečnu Mei Ling," přešel rovnou k věci.
"Ano pane. Je volná. Pokoj tři," zašišlal recepční lámanou angličtinou a ukázal na schody do prvního patra.
Otevřel dveře se zlatou trojkou. Ležela na posteli v červeném krajkovém prádle. Neskrývala překvapení.
"Zaplatil jsem ti letenku do států," začal bez pozdravu. "Proč jsi pořád tady?"
"Nešlo to jinak," zavrtěla hlavou. "Já patřím sem...peníze vám vrátím."
"Nechci je. A mýlíš se. Nepatříš sem." Sám sobě nerozuměl. "Teď mě poslouchej," začal mluvit naléhavěji, při svém monologu prohlížel celý pokoj, jestli v něm není štěnice. "Dám ti fůru peněz, zařídím novou identitu – budeš mít nový život daleku odtud. Kam budeš chtít, Amerika, Austrálie, Evropa..."
Chvíli bylo v pokoji provoněném příliš vtíravou voňavkou ticho.
"Proč?" zeptala se Mei.
"Nevím," odpověděl. "Ale potřebuji, abys sis píchla tuhle injekci," řekl a vyndal ze stříbrné kazety jednu z jehel. "Po dalším zákazníkovi si jí píchni do žíly. Uspí tě to, ale já tě potom probudím. Jasné?"
Jednám moc naléhavě, došlo mu. To skoro nejsem já.
"Dobře," přikývla Mei a rychle se přesunula k holohlavému muži, aby ho políbila. Jako když jí poprvé zachránil, jako když jí posílal na letiště. Opět ten polibek.

     Seděl v kavárně naproti nevěstinci a pozoroval hlavní vchod. Po třetí kávě přijel k domu starý vůz s oprýskaným lakem, vyskočili z něj dva asijští mladíci v kvádrech a černých brýlích, samopaly nápadně povytažené z pouzder u opasku. Hitman dopil kávu, položil na stůl bankovku, vyšel z kavárny, nastoupil do svého auta a vyčkával. Dveře nevěstince se rozrazily, mladíci nesli bezvládnou Mei k rachotině, ani se nesnažili podle nich mrtvou prostitutku do něčeho zabalit. Položili jí na zadní sedadlo vozu, nastoupili s prásknutím dveří a vyrazili ulicí. 47 je sledoval. Bylo mu jasné, že mrtvé prostitutky nejsou legálně pohřbívány. Sledoval mládence až k nějakému staveništi ponořeném ve tmě, vzdáleném asi půl hodiny od města. Ke tmě se přidávalo naprosté ticho, nikde nebylo vidět člověka.
     Rachotina zastavila, hitman zabrzdil také. Zatáhl ruční brzdu a vystoupil. Mladíci už stáli venku a otevírali zadní dveře auta, když pohlédli hitmanovým směrem. Viděli jen siluetu ve tmě, lehce se lesknoucí holou hlavu a především hlaveň pistole s tlumičem. Chmátli po svých zbraních, ale ani jeden z nich to nestihl. Padli mrtví s kulkou v hlavě.

     Pro jistotu zatáhl žaluzie. Okolo byly desítky mrakodrapů a on nestál o to, aby ho někdo viděl. Mei se posadila do jednoho z křesel a hubenými prsty poklepala o holé koleno.
"Takže, co se děje? Proč takové přesuny a hra na mrtvou?"
"Někdo tě chce zabít," promluvil tiše. "A najal si na to mě."
Vyděsilo jí to.
"Ale to já nechci. Proto tahle hra. Jsi mrtvá. A i když by to mělo stačit, nejjistější bude odstranit onoho klienta, který by za tvojí smrt zaplatil skoro půl milionu dolarů."
Třásla se, ale to bylo pochopitelné. "A to je kdo?"
Hitman se postavil k minibaru a vytáhl z něj karafu, ze které nalil do dvou sklenic minerální vodu. Jednu podal vyděšené Mei a z té druhé se napil sám. "Lee Hong."
Její nažloutlá tvář rázem zbledla. "Jak to?" hlesla vystrašeně. Křečovitě svírala sklenici, div jí nerozmáčkla.
"Nevím. Také jsem měl za to, že je mrtvý. Ale není. Musím tedy dostát svým povinnostem. To že žije by mohl zjistit klient, který Agentuře před pěti lety zaplatil za jeho smrt. A to by byl problém."
Dopil sklenici a pohlédl na Mei Ling. "Počkej tady na mě, vím kde ho najdu. Napij se a objednej si co chceš. Za pár hodin budu zpátky. Když ne, odjeď pryč z Hong Kongu, peníze v hotovosti jsou v kufru."
     Oblékl si kvádro, zkontroloval pistole a vyšel z hotelového pokoje. Je čas setkat se se starým známým.

     Lee Hong. Byt 703, sedmdesáté patro. Okolo se tyčily tři ještě vyšší mrakodrapy, silnice odtud vypadaly jako tenké linky s barevnými tečkami. Závěsy na oknech byly roztažené, spal se škraboškou na očích. U jedné stěny pokoje stála skříň, naproti psací stůl. Postel se nacházela uprostřed naproti dveřím. Ty teď vrzly, do pokoje tiše vešel holohlavý muž a opatrně nakračoval na hustém koberci. Lee Hong zachrmlal, nervózně zamlaskal a přetočil se. Hitman se blížil pomalými kroky, vyleštěné boty nevydaly sebemenší zvuk. Nemohl riskovat.
     Pozvedl pistoli opatřenou tlumičem a namířil s ní na hlavu bývalého vůdce triády. Zasvištěl výstřel. Holohlavý muž se zapotácel, narazil zády do zdi a po té se svezl až na zem, nevěřícně hledíc na díru v přikrývce Lee Honga a tvaru hlavně. Sundal si škrabošku z očí a usmál se na nájemného zabijáka.
"Překvapení," zasmál se. Vypadal jinak než před pěti lety. Starší. Oči vodnatější, vousy neoholené. Zůstalo mu ale přísně srostlé obočí a orientální rysy.
"Nepřišlo ti podezřelé, že jsi se sem dostal tak snadno?" zeptal se tichým šeptem.
Hitman ztěží dýchal, levou rukou si tiskl ránu, pravou stále svíral svojí zbraň.
"Nebyl jsem si jistý, jestli dělám dobře. Ale ta šlapka...máš pro ní slabost, že jo? Doufal jsem v to. A tys mi nakonec přišel až pod nos."
"Jak...jsi to tenkrát přežil?" zeptal se s obtížemi 47.
"Prostě mě tam našli. A já přežil. Z těla mi vytáhli dvacet sedm kulek. Mám dvacet dva jizviček." Lee Hong se postavil, byl do půlky těla nahý a ukázal tak muži pod sebou stopy jeho dávného útoku.
Muž na podlaze se snažil zamířit od boku. Nebude to dlouho trvat, než si bývalý vůdce triády všimne, že nájemný vrah nekrvácí, protože se kulka zaryla do neprůstřelné vesty. Sledoval Honga nekompromisním pohledem a nenápadně zaciloval svojí zbraní na jeho holou hruď pokrytou tetovaným drakem.
Vystřelil.
Lee Hong padl na postel.

     V okně Lee Honga se objevilo několik krátkých, nepatrných záblesků. Poté přestaly, chvíli se nic nedělo, a v zápětí byly k vidění zas.
Druhý den našli zavražděného Lee Honga v jeho pokoji, měl v sobě osmnáct kulek, z toho pět v hlavě.

     Vybrala si Austrálii. Když se její letadlo odlepilo od země, byl už hitman v přímém spoji do New Yorku. "Jsem na cestě zpět," zahlásil Dianě.
"Výborně 47."
"Pane?" oslovila holohlavého muže letuška. "Vypněte si prosím mobilní telefon, jeho používání je zakázáno." Chápavě přikývl a mobil vypnul. Opřel se hlavou o opěradlo, poté si nasadil škrabošku na oči a začal usínat.