Skupinu Jethro Tull znám samozřejmě díky rodičům, ačkoliv jsem narazil i na pár mých vrstevníků, kteří to znají a poslouchají. Každopádně jsem si jednoho dne pustil pár jejich cdček a zalíbilo se mi to. Je to takový folk/rock/jazz atd., prostě směska, jejíž doménou je samozřejmě nejznámější Ir (no, dneska možná po Bonovi) Ian Anderson se svojí flétničkou a nezaměnitelným hlasem.

Včera měli koncert a s pány rodiči jsme na něj šli. Koncert byl (jak jinak) v Kongresovém centru aneb "než se ta budova rozpadne, ještě ji využijem". Ale ne, docela mě překvapilo, že ozvučení bylo dost dobré, až na jednu nepatrnou drobnost - mikrofon hlavního zpěváka. Protože když zpíval nějaká sóla nebo pomalé songy, zpívalo mu to dobře, ale jakmile do toho bouchaly bubny a hrály kytary, nebylo ho příliš slyšet. Což je podle mě chyba zvuku.

Ale ono to bylo úplně jedno. Představoval jsem si, že tam nastoupí šedesátiletý dědoušek s flétničkou, sedne si na štokrdlátko a horkotěžko to tam odfouká a odzpívá. Haha, to jsem se zase jednou seknul. Ian Anderson tam naběhnul jak kamzík a celé ty dvě hodiny tam různě pobíhal a skotačil, stál na jedné noze a tou druhou tak různě máchal, prostě paráda. Ta muzika byla dost parádní, jeho beatbox do flétny taky stál za to.

Docela mě to dostalo. Mělo to takový komorní ráz, ačkoliv ta muzika rozhodně není něco, u čeho by se mělo sedět. V tomhle se mi líbí Amíci, když se podíváte na nějaké záznamy koncertů, kde se sedí, tak diváci i tak stojí a hopsají. Tady se aspoň postavili na konci, ale jakmile kapela zmizela, tak všichni zase spěchali na to posraný metro a do šatny a tak. To když skončili Cimrmani, tak se nechali ještě desetkrát vytleskat - a jako ve vší úctě, Cimrmani mají představení každý den. Jethro Tull tady byli snad dvakrát nebo kolikrát? A dlouhého potlesku se dočkali jen od jednoho spolku fandů.

Takže přístup Čecháčků jako dycky šílenej, ale jinak to byla paráda. Žádný cingrlátka a efektíky, žádný šaškárny jako dým, obrazy v pozadí, tanečníci, prostě jen parta dědoušků s nástrojema. Taky se mi líbil ten přístup - na Avril jsem si říkal, že hrozně málo mluví. Párkrát zapištěla takový ty kecy, který jí stejně nikdo nevěří ( I love Prague - počítám, že Prahu viděla jenom když jela z letiště do hotelu a do Sazka arény), kdežto Ian Anderson mluvil o tom, kdy vzniknul tenhle song, že osmdesátý léta byly supr, že šedesátý léta byly ujetý a barevný. Docela mě rozesmálo, když říkal, že v osmdesátých letech byla móda dělat "shit boring" bubnový sóla: "Toho se nemusíte bát. Žádné sólo tu nebude. Možná jenom malinkatý." A pak tam do toho bubeník mlátil asi tři minuty :-D. To mi připomnělo jeden koncert v jednom vidlákově - na konci měl sólo na buben Vlasta, což byl nějaký místní bigbíťák - jeden známej to nazval jako "borec na konec" a musím říct, že nic nudnější jsem skutečně nezažil, než když šedivej chlápek buší do bubnů deset minut.

Zezačátku jsem Ianovi nerozuměl ani slovo, ale po prvních dvouch storkách už to docela šlo. Nemůžu se ale vymlouvat na jeho irskou angličtinu, protože mluvil velice slušně a rozumět se mu dalo. Prostě jsem s tím měl zezačátku problém. Pak to ale bylo v pohodě a tomu hlavnímu člověk stejně rozumět nepotřebuje - muzice.

Takže koncert byl parádní, klidně bych to tam ještě nějakou dobu vydržel a člověk si tak říká, kam se na tyhle lidi hrabou ty popový a hiphopový a jánevimjaký hvězdičky. Uvidíme, jaká z dnešních hvězd vyprodá koncert i za čtyřicet let.