Pokud se někdo díval na Ally McBeal, možná se vám vybaví stařičký soudce Štístko, který rád při procesu usínal a vynášel překvapivé rozsudky. Pracuji v kávarně, kam chodí starý muž, který je Štístkovi velmi podobný. Stejné vlasy, obličej, stařecké fleky na pleši a laskavý hlas. Poprvé jsem se s ním setkal před rokem, podruhé jsem Štístka viděl včera. A to mi právě připomnělo událost, kterou jsem s ním vloni prožil.

Poprvé jsem byl v práci úúúúpně sám (kdo neviděl film Goofy na výletě, ať to ihned napraví). Dělám v takové malé kavárně v jednom z mnoha obchodních center a loni v červenci jsem tam byl dva dny od rána až do večera. V jednom z těch dnů přišel Štístko. Ihned jsem si všiml a vybavil se mi soudce z Ally. Dal si latté s příchutí a začetl se do nějaké knihy. Udělal jsem mu to kafe, donesl, on poděkoval a celkově se mi zdál dost sympatický. Když kávu dopil, všiml jsem si, jak se vystrašeně zvedl a co mu stařičké nohy stačily, kráčel k baru, který je součástí kavárny a povídá: "Stala se hrozná věc, já jsem si nechal doma peníze!" Musím říct, že patřím mezi ty hloupé jedince, kteří podobné věci podobným lidem věří :-) Říká se tomu naivita. Ovšem Štístko působil dosti sympaticky a dosti vystrašeně na to, aby má důvěra byla oprávněná.

"No jo," pokrčil jsem rameny.

"Tak to já si musím dojít pro peníze..."

"To nechte to je dobrý..."

"Ne, ne. To nejde, já vám to zaplatím." Docela mě dojímalo, jak byl upřímně vyděšený. "Já vám tady nechám hodinky. Jako zástavu."

"To ani náhodou. To není potřeba."

"Já totiž zítra odlétám pryč, tak...já vám ty peníze donesu, dobře?"

Já osobně bych ho na to kafe klidně pozval, ale Štístko trval na tom, že se vrátí. No a vrátil se. Přichvátal s peněženkou, nechal zbytečně velké dýško, které jsem si nevzal a s poděkováním na rtech odešel.

Asi jsem měl štěstí, že jsem narazil na poctivého člověka. Nějaký vychcaný dědula by mohl sehrát stejné divadlo a nechat mě tam s mankem sedm pětek...což by mě nezabilo, protože manko za ty dva dny dělalo nějakých 500,- :-), ale já díky hodné šéfce zaplatil jen 200,-. Pointa téhle historky spočívá v jedné věci - že pořád patrně existují lidé, kterým se dá věřit. A samozřejmě existují i lidé, kterým se věřit nedá, ale tak to není tak idealistické zakončení :-)