Pokud někdo koukal na Dva z Queensu tak ví, že jsou tam dvě hlavní postavy, bezdětní manželé Doug a Carrie. A jim se v jedné epizodě rozbije postel. Než jim přivezou novou, potřebují na něčem spát, takže jim jejich přátelé půjčí svoje staré postele, protože si taky právě pořídili nové. A Doug říká: "Je to jako osud, kdyby byl osud trošku nudnej."

A stejnej osud mě potkal včera :) respektive já byl tím osudem. Všechno začalo asi před deseti lety a kousek, kdy jsem si vybíral střední školu. Tu jsem si vybral, tam potkal kamaráda. Posuňme se do současnosti. Kamarád si letos koupil nějaký slevenky do divadla a dohodli jsme se, že půjdem spolu. A stálo to na mně, protože jsem chtěl jít jenom do Národního divadla a ještě na nějakou klasiku. Ale protože slevy se muselo využít dokonce roku, vzali jsme "za vděk" představení Radúz a Mahulena, které nás lákalo Vojtou Dykem.

Představení si zaslouží samostatný článek, takže o něm později. V momentě, kdy skončilo, jsem nasedl na tramvaj, s mírnou rezervou stihl vlak domů (kousek za Prahou) a nasedl do prostředního kupé, ačkoli většinou nastupuji do prvního.

No a tam byl jeden člověk (vypadá jak ajťák), který se mnou často jezdí do práce. Nebavíme se, ale znám ho od vidění, takže vím, že bydlí tam, co já. No a vlak dorazil do naší destinace, jenže ajťák pořád spal. Tak jsem ho probudil, jako že jsme doma a na poslední chvíli jsme vystoupili.

Kdybych tam nebyl, ten ajťák by jel až na konečnou, odkud už v tuhle hodinu nejezdí vlaky zpátky, takže by se musel potýkat s nočními živly v cizím městě, ubytovat se v zablešeném hotelu, spát pod lavičkou, nebo se připojit k pouličnímu gangu... nebo by si zavoal tágo, popřípadě manželce, až pro něj přijede. Ale stejně.

Takže nikdy nepodceňujte osud, i když je "trošku nudnej".