Jako by to včera, co jsem psal bilancování nad rokem 2013. Inu, letí to čím dál tím víc, což není jen fráze, ale opravdu mám ten pocit. Zatímco v pubertě jsem se brodil teenage bahnem a každej měsíc byla depka plná školních a osobních neúspěchů, dospělost nese přece jen zábavnější život. Takže to rychlejc utíká.

Rok 2014 byl zase fajn. O osobní život se samozřejmě dělit nebudu, ale řekněme, že jsem učinil jedno zásadní rozhodnutí, které se setkalo s nadšením druhé strany. Nutno podotknout, že i když něco vidíte v milionech filmů a slyšíte o tom mnohokrát za život, tak prožít si to je tak jako tak skvělý. Protože ačkoli to tak mnohdy nevypadá, každý člověk je jiný a každý prožívá stejné věci po svém. A nejlepší je, že když programátoři Matrixu dají, čeká mě ještě mnoho dalších krásných zážitků.

Co se mého "profesně-zábavního" života týče, tedy redaktorská činnost, tam jsem se díky ochotě lidí z nakladatelství Comics Centrum, setkal s komiksovým kreslířem Alexem Maleevem a udělal s ním rozhovor, což byl pro mě obohacující zážitek. Zároveň jsem celý rozhovor zvládl lépe, než ten před dvěma lety s jiným komiskovým autorem, ale zároveň tam bylo pár mezer, které zase můžu vypilovat do příště.

Co se čistě profesního života týče, tak rok 2014 byl zatím pracovně nejnáročnější. Šéfová se zbláznila, práce se zdvojnásobila a mělo to přesně opačný efekt, než to všechno mělo mít. Místo pracovního nasazení jsem se dostal do útlumu a všechnu tu práci si hezky hrnul před sebou. Což se projeví už příští týden, kdy jsou nejrůznější uzávěrky :D na druhou stranou deadline je můj nejlepší přítel, protože když musím, tak to prostě udělám. Ale řekněme, že kdybych si dával předsevzetí, jedno z nich bude chodit dřív do práce a víc pracovat. A omezit FB. Ne kvůli zlu, které z něj čiší (už jsem přijal následky sociálních sítí v reálném životě... trochu mě děsí jak snadno), ale prostě kvůli tomu, že mě rozptyluje.

V prosinci 2014 skončil jeden téměř 17letý chlupatý život. Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem vedl v roce 1998 se svým kamarádem, když jsme spolu venčili právě Pegy. Zeptal se mě, jestli budu brečet až umře - s takhle debilním dotazem může přijít jen desetiletý dítě :) a já mu řek, že asi ne, když už mi patrně bude přes dvacet. Vtipný, jak si děti myslej, že chlapi nebrečej. Tak či tak smrt je součástí života, který je jinak při troše štěstí barevný a zábavný. Takže bych to celé ukončil citací z filmu About Time, kde hlavní hrdina děkuje za svůj neobyčejně obyčejný život a dívá se u toho na svou manželku a tři děti. Asi takhle bych to taky viděl.

A vyhlídky do roku 2015? Ačkoli se snažím být ateistou, stejně věřím na zakřiknutí, rouhání a příšery pod postelí, takže bych to celé ukončil spíše přáním, ať je pro každého rok 2015 shovívavý a přesně podle jeho představ. A případné překážky ať překoná s lehkostí a klidným srdcem.