Ahoj,

 

Stalo se už tradicí, že v závěru roku píši nějaký šíleně dlouhý a nesrozumitelný text, který vydávám za vánoční a novoroční přání a úvahu.
Nevím kolik osob z cca 1000 lidí, kteří jsou momentálně v adresáři VV, jej přečtou, ale máš ho mít i letos. Obdobně jako loni jsem věděl, o čem tento text letos bude – takové chaotické zápisky, o tom, co se v roce 2006 dělo – takže to vlastně moc úvaha nebude J.

Protože tento mail je psán lidem v adresáři Velkého vozu, bude těžiště textu spočívat v mém pohledu na tři akce VV, na kterých jsem se podílel. Osoby v textu jsou vědomě označeny pouze zkratkami. Pokud se v nich poznáš, je to správně J.

 

Drsné hory
Příprava na Drsné hory (zimní zážitkové prázdninovky) v roce vzniká vlastně už v závěru roku 2005. Chci mít pro tuto akci větší tým než v minulosti. Příliš instruktorů VV z různých důvodů oslovit nemohu, a tak postupuji podivnou metodou intuice, náhod, empatie a kdo ví čeho. EK se přihlásila na jinou akci jako účastník, do přihlášky napsala větu, která mne zaujala, a tak ji, (ač se vlastně neznáme a viděli se letmo jen jednou, přičemž si ji z tohoto setkání vůbec nepamatuji, ale to je při počtu obličejů, které potkávám snad normální) píši mail, zda-li by instruktorkou nechtěla být. Kupodivu říká ano. Domlouváme si schůzku v Praze, s tím, že může přespat v kanceláři VV. Tu noc. Kdy tam spí, se tam podivně ocitá JS, který tam usíná na koberci. Druhý den se v kanceláři objevuje opět a stává se instruktorem akce.
Drsné hory 2006 byly v Jizerkách, což je relativně blízko Prahy. Využíváme toho a objekt a jeho okolí navštěvujeme relativně často. Při první výpravě někdy v prosinci sice v sobotu poněkud zabloudíme a objekt mineme, v neděli potom vlezeme do jiné chalupy, ale na omyl včas při přípravě akce přijdeme a tak se jednu lednovou sobotu vydávám prohlédnout správnou chalupu. Jako legendu nás napadá detektivka – to jsme ještě nedělali. Po měsíci příprav se ukazuje, že vymyslet legendu s detektivním příběhem je poněkud problém. Cestou autem na první víkendovou týmovku nás konečně začne napadat, jak by se to dalo udělat – využíváme smutné historické události, že kousek od objektu je protržená přehrada a napadá nás jako legenda pátrání po růženci, který se při potržení ztratil a nyní jej zase někdo viděl a rád by zjistil, co s ním je. Týmovka je tvůrčí a zábavná – nápadu na hajného matematika, který zvířátkům dává řešit matematické příklady a pokud je nevyřeší, tak jim odmítá dát najíst se smějeme asi hodinu. To ještě netušíme, jak komická bude vlastní realizace. To, že mi na týmovce málem shoří kalhoty, je drobný detail.
Zima 2006 je drsná, sněhu všude hodně, a tak do Jizerek jezdím často. Okolí objektu jsem viděl mnohokrát, kudy vést jednotlivé trasy vím, více než dobře. Vlastní akce začíná sice už v pátek, objekt máme ale až od neděle. Zakomponujeme tento fakt do legendy a v pátek v Jablonci, kde spíme v Domě dětí, tvrdíme, že na chalupě se koná oslava narozenin. V sobotu pak říkáme, že nám organizátoři oslavy volali a že se oslava protáhla, že nestihnou chalupu uklidit a že nám zajistili do neděle ubytování v Josefově dole. Kupodivu této mystifikace většina účastníků věří. Mnozí prohlédnou až, když vidí IM hrát manželku údajného oslavence, který dle naší legendy měl na chalupě, co jsme ubytovaní, slavit narozeniny.
V úterý děláme aktivitu léto v zimě, kdy ve sněhu hrajeme volejbal, badminton, skáčeme v pytlích, podáváme koktejly, kreslíme do sněhu, hážeme oštěpem (který představuje lyžařská hůlka) apod.. Večer následuje záchrana raněného, EK při ní sice málem umrzne, ale vše dobře dopadne a aktivita je zážitek.
Zvířátka představované IM, EK a KV se objeví na scéně ve čtvrtek. Účastníci kvůli nim běhají orientál,a by našli a vyřešili logické úkoly, které zvířátkům hajný zadal. Zvířátka, respektive instruktoři zvířátka hrající mezitím připravují večerní aktivitu a vaří polévku. Na polévku při přípravě poněkud zapomenou, takže se s ní stává ne příliš jedlá kaše. Nicméně ji nevyhodíme, někteří účastníci si jídlo pochvalují. Vydrží s námi až do soboty, kdy se ztvrdne a mění se v něco jako nákyp.
Legendu se daří udržet až do konce, růženec je vypátrán a rituálně umístěn kousek od protržené přehrady. Škoda, že jsem se tam od Drsných hor nestačil zajet podívat. Vcelku by mne zajímalo, co se s ním stalo.

 

Křídla

Příprava Křídel – letní zážitkové prázdninovky opět začíná už v závěru roku 2005. Vyměňujeme si s DF obsáhlé maily, diskutujeme o koncepci a hledáme garanta – tedy člověka, který to všechno slízne. Napadá nás JČ, který se po našem oslovení rozhodne do toho jít. První týmovku máme někdy v lednu a následuje kolotoč týmovek v Praze, víkendovém, výprav na místa, kde se akce bude konat apod. Jako objekt navrhuje TV chatu ve Vítkovicích v Krkonoších. Někdy v lednu se na ni jedeme podívat. Není sice z největších, ale všechny nás uchvátí a byť má pár nevýhod (jen dva záchody, jedna sprcha) volíme ji. To ještě netušíme, že většinu Křídel nám proprší a kopcovitý terén kolem chaty bude převážně bahnitý. Vítkovice přece jen nejsou příliš dopravně dostupné, a tak navrhujeme začít akci v Jičíně, respektive v Prachovských skalách. Tyto skály projdeme několikrát, stejně jako okolí objektu ve Vítkovicích.
Nad legendou dlouho diskutujeme, nakonec vzniká jistá kombinace Atlantidy a Laputy ostrova v oblacích – mimochodem animovaný film Laputa: ostrov v oblacích je skvělý a všem jej doporučuji vidět. Úvod legendy předěláváme asi 5*, ale baví nás to. Ještě, že je v týmu LK, který má krásné nápady. Jednotlivé aktivity se snažíme zakomponovat do legendy, vcelku se to daří. Vyrábíme dotazníky, komunikujeme s účastníky. Ze začátku se nám hlásí samí kluci, nakonec se poměr obrátí a máme mírnou převahu dívek. Ačkoliv strop si dáváme na 24 účastníků, osudově rozhoduji a účastníků je nakonec 26, někteří mi za ta osudová rozhodnutí možná budou i vděčni. Týmujeme leckde – v kanceláři VV, na Střeleckém ostrově, v parku Parukářka, v čajovnách, kavárnách apod. Vzniká relativně propracovaný scénář, při závěrečné týmovce vyrábíme transparenty, kreslíme atd.
Křídla začínaji ve čtvrtek, první noc spí účastníci pod širákem, respektive plachtou a prší. Ti, co si zvolili špatné místo, nemají úplně štěstí. Prší prakticky celý týden, slunce vysvitne jen párkrát. Kupodivu program nemusíme příliš předělávat. Díky dešti mají různé aktivity zajímavý nádech – např. Aréna, sedánek apod. Po Aréně se spontánně vrháme do bahna, házíme ho po sobě. Po sedánku většina účastníků i instruktorů skáče do potoka a ještě v sedánku pokračuje. Já si opět osudově užívám roli osudu v Labyrintu světa. Pouštíme se do bláznivého dobrodružství a kombinujeme drsné hry Nexus a Stalker. Velký úspěch má i drsná psychohra, jejímž autorem je TV, ale i masky KH, improvizace JT apod. Jako instruktoři stavíme tým do Arény a držíme s účastníky krok. Aby byl poměr mužů a žen vyrovnaný, běhám modifikaci na Příběhy z depa a dávám si po nich závazek, že opět začnu chodit běhat (ještě se tak nestalo).
V místnosti pro lektory je permanentní nepořádek. Snažíme se uklízet, ale většinou jsme tak o dva dny pozadu. Občas něco zuřivě hledáme a nenacházíme, ale zvládáme. Dokonce si to užíváme. Když někdy v půli týdne děláme reflexi akce, říkám, že všechno běží v nejlepší pohodě.

Speciální kapitolou je kuchař. Jak tým jsme sestavili relativně bez problémů, kuchaře jsme hledali dlouho. V červenci to už začínalo být průser. Dáváme inzeráty na různé servery. Někdy v půli července se na jeden z těchto inzerátů ozve TF. Nadšeně s ním komunikuji, udělám si výlet do Brna, kde bydlí,a bychom se potkali. Až na místě zjišťuji, že se jedná o pána přes 50 let, ale schopného a fajn. Bereme ho a máme z hlediska stravy se jedná o nejúspěšnější Křídla vůbec.
Na závěrečný večer nám účastníci připravují připomenutí aktivit, které se na Křídlech odehráli. Když vidím JŠ v roli osudu, jako kdybych viděl sám sebe. V noci se tradičně vydávám na noční výlet (s AH), Šiřín ale netrefíme. Úklid v neděli je náročný, auta máme narvaná po střechu, jsme utahaní a nevyspalí. Přesto v noci šťastně dorážíme do Prahy. Kancelář VV je ještě více než měsíc ve stavu velkého nepořádku, ale stálo to za to.

 

Octoginta Octo

 

I Octoginta Octo 2006 (outdoorový závod trvající 88 hodin) začala vlastně už v roce 2005. Tehdy jsem se někdy v červnu rozhodl navázat na tradici outdoorových závodů, které VV dělal předcházející roky. I napsal jsem LH, jež jsem viděl jednou na přelomu let 2004/5, zda-li by nechtěl do toho jít. Souhlasil (také netušil, co ho čeká), a díky jemu a jeho přátelům, z nichž mnozí se stali instruktory VV, vznikla během 88 dní akce pro 110 účastníků a 23 týmů.
Na přípravu jsme však měli málo času a většinu A-týmu lákala možnost zkusit udělat akci ještě jednou, bez stresu a spěchu. Vznikla tak Octoginta Octo 2006, akce pro 151 účastníků v 31 týmech.

První týmovka je v lednu, první víkendovka někdy v březnu. Zatímco v Praze je už bez sněhu, kousek za Mělníkem se sníh ještě drží. Spíme v ne příliš vytopitelném objektu spřátelené organizace. Brodíme se sněhem na kopec Šedina, někteří z nás Hradčanskými bučinami. Tyto a další končiny poznáme ještě mnohokrát.
Nekonečné diskuse nad mapou. To, že závod bude na severu Čech nám bylo jasné už od počátku. Nicméně vybrat konkrétní terén nebylo jednoduché. Řada výjezdů k Máchovu jezeru, do Hradčanských bučin. Poznáváme krásu Hradčanského letiště, nadšeně na něm plánujeme řadu aktivit, abychom se 5 dní před začátkem akce dozvěděli, že s pořádáním akce tam vlastník (Česká republika) reprezentovaný Ministerstvem pro místní rozvoj nesouhlasí. Nemám ministerské úředníky rád – i když PK jeden člen A-týmu, obětavý a velmi pečlivý člověk, na ministerstvu, ale na jiném, než které akci na letišti zamítlo, pracuje.
Na Velkou a Malou Bukovu jsem vylezl asi 5*. Lysá hora (kopec nad Bělou pod Bezdězem), který z dálky vypadá jako nezajímavý, mne svým skalním oknem zcela uchvátil. To, že tam bude obrácená lanovka, slaňování apod. je naprosto logické. Louka na Tavalinách je magická. Poprvé ji vidíme v červnu za plného rozkvětu, magie se v ní nevytratí ani v červenci, srpnu, září a říjnu. Postupně po několika rozhodnutích, že tudy cesta nepovede vzniká trasa přesunu mezi Hradčanským letištěm a Mukařovem (obec nad Mnichovým Hradištěm). V Mukařově se nám podaří objevit základnu – budovu bývalé školy, která patří obci. Je sice nevyužívaná, zatím v ní neteče voda, na zemi se válí stovky much, ale pan starosta slibuje, že do akce bude v pohodě. Věříme mu, i když nám pravidelně zapomíná nechat doma klíče, když se o nějaké týmovce rozhodneme ve škole přepsat, takže na něj do půlnoci čekáme v místní hospodě.
Největší starost nám dělá úsek od Mukařova. Chceme OGO zakončit v Českém ráji, koneckonců z Mukařova se rozumně ani jinam jít nedá. Nicméně přesun mezi Mukařovem a Českým Rájem je v relativně ošklivým terénem. Mnohokrát probíráme, jak trasu vést. Nakonec vítězí nejkratší spojnice. Za obcí Příšovice jsou dva písáky a na jednom z nich ostrov. Napadá nás, na ostrov umístit nějaké informace, s tím, že na ostrov se účastníci musí nějak dostat. První nápad je pomocí plastových barelů, ale sehnat cca 60 plastových barelů se ukazuje jako nemožné – a to LH jeden čas zadává do Gogolu nejčastěji výraz plastové barely. Nakonec vítězí duše z pneumatik. Jako cíl vítězí obec Srbsko v Českém ráji. Chceme využít tamní minilanové centrum, ale když přichází zamítavá odpověď, zamlouváme si sportovní halu vedlejšího rekreačního střediska.

Diskuse o aktivitách. Co a kde umístit. Co je k tomu potřeba, co je třeba sehnat. Kdo to udělá, vyrobí. Jaká bude legenda – nápad na nakažení virem a nutnost najít lékaře, respektive získat ingredience pro výrobu léku je na světě brzy, ale je to jen nápad. Než se rozvine, uplyne řada dní. LH a OP shlédnou desítky filmů o virech, natočí dokument, který se promítá na začátku akce. Před akcí finišujeme. Řešíme průšvih s Hradčanským letištěm ale snad vše půjde.

Vlastní akce je pro mne jako organizátora o neustálém řešení problémů. 31 týmů je hodně, poměrně brzy se startovní pole roztáhlo a je obtížné udržet všechna stanoviště. Vedeme spor, kolik jsme si převzali lodí pro plavbu přes Máchovo jezero. Kupujeme účastníkům vodu, protože ji mají málo a kraj je opravdu suchý. Spíme málo. Neustále někam telefonujeme, v Mukařově přitom je signál více než špatný. Sháním prskavky a zjišťuji, že se dají sehnat jen před vánoci. Vzpomínám na Saturnina a jeho větu, že sehnat masku Mikuláše a čerta v červenci byl nejsložitější úkol, který kdy vykonal. Připravujeme stanoviště, stíháme jen tak tak. Pocity v závěru akce jsou spíše rozpačité, převládá únava. Účastníci jsou ale, zdá se, spokojeni, v závěru tleskají (a slyšet tento potlesk je hodně příjemné), diskuse na diskusním fóru je spíš pochvalná, stejně zpětná vazba ze zatím došlých dotazníků. V Brně si necelé čtyři týdny po akci povídám s JR, říká, že má výhrady ke spoustě věcí, ale že se akce vlastně dost líbila. V příštím roce Octogintu tento tým dělat nebude, ale v roce 2008 ... měsíc po akci začíná hlodat pocit, že bych do tohoto bláznivého dobrodružství možná znovu šel.

 

Mohl bych takto psát o dovednostech, artefiletice a dalších akcích VV. Ty zápisky by byly dost podobné. Na otázku, proč to děláš, dávám jednoduchou odpověď, kterou již pronesl uhlobaron Hlavsa v Cimrmanově hře Posel z Liptákova "Mne to baví." Nevěřím příliš lidem, kteří se pohybují v neziskové sféře a říkají, že danou činnost dělají jen pro druhé. Dělají i pro sebe, protože je nějak  uspokojuje. Bylo by samozřejmě málo, kdyby dané aktivity uspokojovaly jen organizátory a nikoliv toho, komu jsou určeny. V průběhu celého roku 2006 ve VV vedeme nesoustavné diskuse o jeho hodnotách, poslání apod., tedy o to, o čem by akce měly být, co by lidem měly dávat, jak bychom je měli dělat atd. Diskuse jsou mnohdy bizardní, smějeme se při nich až se za břicho popadáme, výsledkem jsou ale z mého pohledu relativně kompaktní dokumenty, které vymezují hranice, ve kterých by se VV měl pohybovat, a stanoví horizonty, k nimž bychom chtěli směřovat. Pevně věřím že akce VV jejich účastníkům dali věci, které jsou smysluplné, které vedou k tomu co, možná vznešeně nazýváme "rozvoj osobnosti"., Není to ale jen rozvoj osobnosti, jsou to i vztahy, nová přátelství, lásky, partnerství i děti. Když v závěru letošního roku potkávám dva účastníky, kteří se seznámili přes akci VV, vzali se a teď spolu čekají miminko, bylo mi moc fajn.

 

Rok 2006 nebyl samozřejmě jen o akcích VV. Z mého pohledu byl i o 230 stránkách učebnice mikroekonomie, na kterých jsem se výrazně autorsky podílel, 230 stránkách skript makroekonomie, jejichž jsem autorem – oba tyto texty snad vyjdou v příštím roce, o úporném a složitém hledání, jak tyto texty napsat tak, aby byly co nejsrozumitelnější. Na podzim jsem podle pracovní verze učebnice mikroekonomie přednášel. Často jsem po přednášce sedl a na základě zkušeností z přednášky text znovu a znovu upravoval. Člověk, který nám překresluje grafy, mne asi nebude mít rád, změn v grafech, o kterých jsem prohlásil, že už jsou definitivní, a které jsem po přednášce na základě zkušenosti z odpřednášené látky měnil, bylo mnoho. Snad se najdou studenti, kteří to ocení. Rok 2006 byl i o článku Možnosti postmoderní filosofie, jedné studie o sociálním kapitálu apod.
Byl o desítkách setkání s nejrůznějšími lidmi, o diskusích s RP u piva o všem možném i nemožném, diskusích hlubokých, přemýšlivých, hledajících, byl o běžné průměrné každodennosti, zařizování. Patří do něj i hádka s ochrankou v Mladé Boleslavi při Octogintě, další střety, někdy nutné, někdy zbytečné. Byl i o tom, že mi 2 dny po Octogintě nebyla dána přednost v jízdě a poprvé ve svém životě jsem boural nikoliv vlastní vinou – naštěstí šlo jen o plechy. Rok 2006 byl náročný, nestíhatelný, byl ale fajn ...

Po cestě do kopce následuje cesta z kopce, říká lidová moudrost. V lidském životě cesta z kopce znamená spíše problémy a nezdary, Samozřejmě, že i ty k životu patří. Pokud bych ale měl něco přát, tak ať zbytek roku 2006 a rok 2007 je podobný tomu letošnímu, aby to byl rok inspirace, hledání, zábavy, chvilek radosti, utužení starých vztahů, potkání a poznání nových, aby to byl rok úsměvu, pohlazení, zkrátka a dobře rok, na který se bude hezky vzpomínat. Tak ať jsou pro tebe takové vánoční svátky roku 2006 i rok 2007.

Možná malá samozřejmost na závěr – nestačí jen přát, je nutno pro splnění přání i  něco udělat (hodně se mi zde líbí starý vtip, jak se Skot 20 let modlí, aby vyhrál v loterii. Po 20 letech modlení se bohu Skota zželelo a vzkázal mu: "musíš si koupit alespoň los"). Tak přeji, ať i ty něco uděláš pro to, aby rok 2007 byl takový, jaký chceš. Já osobně dopisuji tento text po týmovce, na které připravujeme Drsné hory 2007. Jako garant akce mám právo výběru týmu, je letos relativně velký, opět částečně vznikl intuitivně, ale třeba se rýsuje něco, co jsme ještě nedělali, takže se těším ...  Tak, ať i ty zažiješ v tom roce něco, co se ti bude líbit, co ti bude příjemné, co je pro tebe nové, a tak ... Zkrátka a dobře: "jaký si to uděláš, takový to máš", " i cesta může být cíl", "hledáš boha a máš ho v sobě" a spousta moudrostí, o kterých píši každoročně, takže je letos vynechám a ještě jednou popřeji vše dobré.

 

Měj se fajn

 

Petr - Wawi