Ukázalo se, že Letecká stovka jednorázovým úletem nebyla, a Tereza se má na co těšit.

 

Na týden před dalším závodem, kdy existenci čehokoliv jiného nevnímám a o ničem jiném nemluvím.

Na sladké návraty z nich, kdy nemluvim vůbec, případně nejsem vzhůru.

Na dny poté, kdy společně můžeme nadšeně diskutovat na téma kam příště.

 

 

Být partnerem ultranadšence skýtá spoustu výhod a radosti.

 

25. ročník, 30. dubna - 1. května 2016

Start: Nová Paka

Cíl: kdekoliv mezi Novou Pakou a Teplicema

 

Limit: 24 hodin 

Trasa naklikaná na mapy.cz

 

Každopádně v autě při návratu z Letecké stovky před šesti týdny padlo několik návrhů, kde všude se můžeme sejít, jelikož mám ale od mala vštěpeno držet se při zemi, rozhodl jsem se, že počkám, jestli mě ta euforie zase rychle nepřejde. No, nepřešla. Na červnovou Krakonošovu stovku jsem byl ostatně přihlášený dávno (původně to měl být můj první pokus ujít 100km vůbec, ale do léta jsem to nevydržel), a od chvíle, kdy jsem se doslechl o Dni cesty, padla mi tahle akce do oka. Koncept je perfektní, místo hnaní se za cílovou metou v co nejrychlejším čase si může každý udělat cíl, kde chce, aniž by mu kazil náladu pocit nedokončení. Počítá se zkrátka nejdelší vzdálenost zdolaná v průběhu 24 hodin po stanovené trase nezávisle na tom, kde člověk začne a skončí (tentokrát vedla celá trasa z Nové Paky přes Český ráj, Lužické hory a Krušné hory do Teplic, což dělalo fajn 210 km). Zároveň je to trochu dvousečná zbraň, protože vědomí, že člověk může skončit kdekoliv, nabývá po takových dvaceti hodinách nekonečného výkonu nových rozměrů a přichází opravdový souboj s vůlí. Tím spíš při míjení zastávky s přímým spojením domů. 

 

Sraz s několika dalšími neznámými nadšenci v rámci pořízení skupinové jízdenky jsme si přes facebook naplánovali na sobotních 7 ráno před kasama na hlaváku, odkud jel vlak přes Chlumec nad Cydlinou do Nové Paky, kde jsme měli být v 9:25 a v 10:00 měl Den cesty začít. Ve Vysočanech přistoupila Eliška s Martinem Hlaváčem, dva zdatní a větrem ošlehaní běžci/chodci (Martin to nakonec vyhrál se 146 km), což byla možnost pro mě vycucat z nich libovolně nepodstatné info na téma sebepoškozování schované za elegantní výraz ultratrail. V Chlumci patrně netušili, že se v jejich kraji v sobotu ráno něco chystá, takže do motoráčku o jednom vagonu, podle situace před naším příjezdem patrně běžně přepravujícího asi 4 lidi, se nás mělo vejít zhruba sto padesát. Tuto komunitu lidí nicméně jen tak něco nerozhází, a tak se s mírným zpožděním vyjelo a holt se po cestě nekontrolovalo jízdné (nebylo kudy, ani po stropě). Předpokládám, že do Nové Paky zkrátka jeli všichni, a pokud tam někdo nemířil, dojel tam mimoděk stejně.

 

Organizovaný předstartovní zmatek měli na povel organizátoři z řad matfyzáků a když se slova k posledním instrukcím ujal jeden z nich, díval jsem se na svého matikáře z vejšky. Škoda, že jsem to nevěděl dřív, mohl jsem ukrojit pár bodů ze zkoušky konverzací na téma duševní euforie na 100. kilometru a ušetřit si tak čtvrt roku doučování asymptot a integrálů. Nicméně stejně se obávám, že zrovna matikář je poslední učitelské plemeno, které by na něco takového zareagovalo. A na ten čtvrtrok jsem dodneška hrdej.

 

Každopádně všechno se zdálo být ready, takže když odbylo rovných 10:14, vyrazili jsme (zaujal-li někoho čas startu, je to důsledek rovnice organizátor = matfyzák, aneb "jestli nemá, někdo nějaké dotazy, zrovna je 10:11, tak vyrazíme asi... v 10:14?"). Po startu jsem ještě doběhl matikáře, jestli je to on. Byl to on a z nějakého důvodu si pamatoval moje jméno.

 

A tak se vyběhlo.

 

Tentokrát jsem už poučen z Letecký stovky nebyl překvapen, že velká část startovního pole opravdu vyběhla, jako bychom před sebou měli 10 kilometrů, a protože se tu sešlo na dve stě lidí s různými ambicemi, vyběhl jsem taky s cílem na prvních kilometrech utéct hlavnímu pelotonu a dál si jít krajinou nerušeně svým tempem. Hned zhruba za čtvrtou zatáčkou ještě v Nové Pace šla většina lidí vpředu špatně, na což mě upozornila Eliška s GPSkou a jeden z organizátorů – účastníků, který běžel na druhou stranu, tak jsem usoudil, že by měl vědět nejlíp, co dělá, a běžel jsem za ním. Proběhli jsme příměstským lesem a za chvíli se poprvé otevřela scenérie vlnících se polí s červenou hlínou, která ve stoupající teplotě letně voněla a v kombinaci s okolními lesy, roubenými staveními a panoramatem zasněžených Krkonoš po pravici to byla solidní kulisa pro vyčištění hlavy.

 

 

Solidní kulisa

 

Po cestě jsme potkávali první místní zvědavce zjišťující kam že to všichni pospíchaj. Bohužel koncept tohohle závodu se těžce vysvětluje během 10 vteřin probíhání kolem, což dopadlo tak, že s postupujícím časem jsme potkávali čím dál vyděšenější lidi opatrně se tázající, jestli jsme taky ti magoři, co běžej dvě stě kilometrů z Paky do Teplic. Vepředu jim patrně někdo podával info vskutku základní. Zpočátku jsem se jim to snažil svižně vymluvit, často to ale nikam nevedlo. Tak jsme zkrátka na severu Čech vzbudili paniku, že jsme se na čarodějnice rozhodli hromadně přeběhnout čtvrt republiky.

 

První kontrola se nacházela na kopci se zříceninou (Kumburk), stejně jako druhá. Svůj kopec dostala i třetí a čtvrtá, K5 a K6 byly na skále... zkrátka tenhle tradiční koncept se tu těšil oblibě, takže se po cestě pravidelně někam lezlo. Kousek před druhou kontrolou se zříceninou Bradlec jsem na křižovatce patrně jako jediný za posledních deset minut zahnul na modrou doprava podle itineráře, zatímco dav běžců se ztrácel někde v dáli po červený špatným směrem tak daleko, že jsem neměl šanci je upozornit, že si právě zakládaj na zkaženou náladu chvíli po startu. Vzal jsem s sebou aspoň další tři lidi, takže karma snad přece jenom plusové body spočítala. Úsek za Bradlecem (skloňuje se to takhle?) s bahnitou cestou rozoranou lesníky dal vzpomenout na část Letecké stovky z před šesti týdnů, s tím rozdílem, že tam bylo zrovna -4, zatímco u Českého ráje pomalu stoupala teplota do čistě letních čísel. Kousek za ním mě poprvé dohnala Eliška, prohodili jsme pár slov a pak jsem jí zas gentlemansky utekl ve stoupání k vrcholu Tábor s třetí kontrolou. Během stoupání jsem plánoval, že by se tu dalo příjemně strávit pár dní dovolený, nicméně tenhle plán postupně nahlodalo dalších zhruba 57 krásných úseků, kterými vyladěná trasa letošního Dne cesty vedla.

 

Na vrcholu Tábor jsem zase potkal Elišku plánující vrhnout se podle itineráře po červený dolů, problém byl, že červený se tu křížily dvě a my jsme měli běžet na druhou stranu. Odnavigoval jsem jí správným směrem a protože klesání běhá a já se zrovna cítil na podobný tempo, běžel jsem s ní. A v tomhle složení jsme zdolaly dalších zhruba 65 km a 18 hodin.

 

Za Táborem se krajina víc otevřela a kromě pár skvělých terénních seběhů jsme především trávili víc a víc času na polních cestách, takže tělo žádalo víc tekutin a to moje z toho obecně bylo nadšený jako obvykle při výkonu na přímym slunci. Pomalu jsem se začal ohlížet po příležitosti k první pauze s občerstvením a stínem. Hospoda se ale ještě dlouho neukázala, takže první euforickou chvilku jsem si užil asi na 25. kilometru, když se potvrdilo vysněný, a sice že cedulka, o níž jsem doufal, že signalizuje pramen, nikoliv modrou spermii, jak asociace nabízela, opravdu vede ke zdroji pitný vody a to vynikající.

 

 

Po 30 km a necelých 5 hodinách jsme na vrcholu s rozhlednou Kozákov narazili na otevřenou restauraci a neváhali jsme jí využít. Nevim, nakolik kvalitní dávkou energie je utopenec s malinovkou, nicméně bodlo to. Při příchodu na Kozákov jsme měli průměrnou rychlost přes 6km za hodinu a začal jsem poprvé uvažovat nad tím, že by se takhle dalo možná doběhnout i někam ke 120 km. Dovolím si předem odklidit všechny naděje a uvést, že naposledy.

 

Hned za Kozákovem jsme špatně odbočili, nicméně naše odbočka se skalními vyhlídkami se zdála být zajímavější a za chvíli jsme se zase vrátili na trasu. Z tepla se stalo horko, a když jsme v Koberovech míjeli ženicha s nevěstou na koloběžkách, pomalu mi docházelo, že ten šátek na hlavu co mám v batohu už jsem dávno měl mít na hlavě. V Besedici jsem ho vytáhl, chtělo by se říct později než pozdě. Pořídili jsme si tam nejvodovější zmrzlinu, kterou ve stánku měli, a jali se bloudit skalním bludištěm Chléviště. Ve stínu borovic a skalních vyhlídek se se zmrzlinou v ruce chvíli šlo líp a na K5 na Husníkově vyhlídce jsme byli za chvíli. Do Malý Skály pod náma jsme dorazili za další půl hodinu, strčil jsem tam hlavu pod studenej pramen a v občerstvení jsme nad sklenkou jablečnýho moštu k večeři rozjímali nad uvědoměním, že fakt zpomalujeme a to fakt brzo. A nechápali jsme moc, čím to je, ale šlo to fakt ztuha.

 

 Skalní bludiště Chléviště

 

 

K5 Husníkova vyhlídka nad Malou Skálou, v oparu nad horizontem se ztrácí Ještěd

 

 

Malá Skála

 

Na K6 na vyhlídce Zahrádka na 41. km jsme dorazili v 17:46 a dalších 10km jsme šli asi dvě a půl hodiny. Potkali jsme pár dalších účastníků v podobnym rozpoložení, takže nepříjemný překvapení se očividně nekonalo jenom v našem případě. Deset minut jsme tam pod rozhlednou Kopanina tvořili polní lazaret a vyrazili dál.  Ještěd v dáli na horizontu se za poslední dvě hodiny přiblížil asi o dva metry. Aspoň, že po trase bylo na co koukat, organizátoři dali letos dohromady opravdu mistrovské dílo.

  

Proběhli jsme "terénním úsekem", čímž měl být asi tříkilometrový přeběh mimo jakékoliv turistické značení, což bylo vykompenzováno vlastním, snad ještě důslednějším kresleným značením, takže mapa ani nebyla potřeba. Přešly jsme libereckou dálnici a hráli si na něco, co mělo připomínat stoupání do kopce k předhůří Ještědu. Slunce konečně pomalu zapadlo za horizont a kolem se rozhořely čarodějnické ohně, takže aspoň trocha romantiky k jinak úmornému překonávání něčeho, co mělo být euforickým odreagováním se a nespoutaným pohybem krásnou českou krajinou. V Záskalí nás přes plot bodře zdravil chlapík od nejspíš rodinné sešlosti na zahradě u ohně a popřál nám, ať to do Teplic dobře jde (my nejdeme do Teplic...). Kolegové z lazaretu za náma nicméně dopadli nesrovnatelně líp a dali si u nich pořádně do nosu, což jsme zjistili bohužel zpětně. My ostatně vyhlíželi příležitost k večeři už nějakou chvíli, protože na Rašovce na 55. km, strategicky umístěné pod hlavním stoupáním na Ještěd, kde měli zavírat v 9 večer a podle plánu z domova jsem tam tou dobou prostě měl být, jsem pomalu a jistě prostě v 9 být nemohl.

 

Český ráj

 

 

Frýdštejn

 

 

Co je špatně?

 

 

A kdy už tam budem?

 

 

Čarodějnice

 

 

Obří sud

 

A pak se tam uprostřed lesa objevil Obří sud. Eliška tou dobou plavala někde kus za mnou, tak jsem si řekl, že tady u toho hotelu počkám, a zjistil jsem, že je dole restaurace, která má otevřeno a pánové nás prý i vítají. Barman se zvláštním úsměvem konstatoval, že na tu cestu do Teplic musíme doplnit energii (...jo jo, do Teplic...). To byla party. Pořádná večeře, hodina a půl vorazu ve společnosti live hitů posledních dekád v podání Dua A&B. Padly tematické kousky jako Dlouhá noc, Cesta, Ztracená a podobně. To vše v doprovodu tanečního odreagování se zájezdu seniorů. Bylo to tak inspirující. To myslim vážně. Normálně by mi hodina a půl strávená v restauraci během "závodu" přišla asi jako nehorázná kapitulace, nicméně vzhledem k průběhu dnešního odpoledne jsem tuhle show vzal jako jeden z hlavních highlightů víkendu. Během večeře každopádně padla naše průměrná rychlost asi na půl kilometru za víkend.

 

V deset večer jsme se sebrali a doufaje, že nás tenhle zážitek nakopne, jsme se vydali vstříc do noci zářícímu Ještědu s nočním fosforeskujícím Libercem v pozadí. Mělo to být asi 10km, tak to třeba stihnem do půlnoci.

 

Jak už se stalo na téhle akci zvykem, nestihli. Kontrolu na vrcholu Ještědu jsme zapisovali v 00:15. I Ještěd už měl zavřeno, takže jsme se před silným větrem schovali na schodišti v úkrytu zimního vchodu, venku fičel noční vichr, přišel jsem si jako partyzán z minulého století schovávající se v posledním útočišti, které ho ještě napadlo. Eliška posledních pár kilometrů začínala věrně připomínat odpadávajícího člena odboje, tak jsem jí úspěšně vecpal svoje merino, který bych stejně jinak nejspíš nosil v batohu zbytečně, a pomalu začal uvažovat nad tím, že když se při seběhu z Ještědu neprobere, rozdělíme se. Měl jsem s tim sice trochu morální problém, nechat holku v noci v lese samotnou, ale dostatečným argumentem pro mě byl fakt, že má za sebou oproti mně asi třicetinásobek podobných akcí.

 

(Já mám za sebou jednu, tak předpokládám, že ona asi třicet.)

 

 Konečně.

 

Dala si ještě kofeinovou tabletu a vyrazili jsme dál po červený směr Jitrava. Zkusil jsem nasadit tempo, na který jsem se pro následující hodiny cítil, abych zkusil, jestli ho udrží, a když jsem se za chvíli otočil, svítila mi přímo do obličeje se slovy "tak dobrý, zase žiju". A tím bylo dilema vyřešeno. V následujících kilometrech jsem měl mít co dělat spíš já, abych držel krok.

 

První zhruba dvě hodiny kolem Dánských kamenů ke Kryštofově sedlu to ještě šlo a byl to fajn úsek zalesněným úbočím Ještědu s jasnou jarní nocí nad hlavou, oběma to šlo a cesta celkem utíkala (na poměry téhle akce). Když jsem na Kryštofově sedle promazával nohy a nechal jsem Elišku jít napřed, věděl jsem, že se cítim dobře a za chvilku jí doženu. Udělat to o hodinu později, asi tam v lese zhynu. Už rozcestí Trávník si pamatuju dost sporadicky a další část mám vyloženě zamlženou, protože jsem jí víceméně překonal v mikrospánku. Novou zkušeností budiž fakt, že jsem si asi hodinu zpátky vzal kofeinovou tabletu a žádný efekt se nedostavil. 

 

Nejsilnější fáze své somnolence jsem patrně dosáhl někde nad Jitravou, když během něčeho, co se blížilo seběhu po asfaltce z kopce, Eliška zjistila, že jsme nahoře odbočili špatně a musíme se vrátit. Vlivem bohaté řady opakujících se mikrospánků dostala moje schopnost vnímat čas zabrat, takže jsem měl pocit, že jsme odbočovali asi před dvaceti minutama a celej ten úsek teď máme vystoupat zpátky. Po třech minutách jsme byli zpátky nahoře na rozcestí. Ok. Ve tmě se tam skrýval pramen, napil jsem se, osvěžil obličej a ruce, což při stále ještě klesající teplotě ve čtyři ráno v kombinaci s rozbahněným úsekem cesty k Jitravě vyžadujícím alespoň základní míru soustředění přineslo kýžený efekt a do Jitravy jsem už došel při vědomí.

 

Bylo půl pátý ráno a pán na benzince měl očividně radost. Od jeho běžného stereotypu uklízení obchodu v odloučení ho osvobodila skupina nadšenců, co celou noc přicházeli a odcházeli, každý si u něj rád něco koupil a nenechal ho tak ani na čtvrt hodiny o samotě. Jen měl asi včera zrovna nějakej těžkej den nebo co, protože se u toho tvářil nějak nerudně.

 

 

 

Začalo svítat. Konečně.

 

Kousek za Jitravou jsme zapsali od půlnoci první kontrolu, přešli pomyslnou hranici Lužických hor a vydali se po delší době vstříc znatelnějšímu stoupání na kopec Vysoká na 80. kilometru a dál po Kozích hřbetech k malé obci Horní Sedlo. Mezitím propuklo naplno ráno, které údajně Elišce přináší tradiční krizi. Nevěděl jsem, co v kontextu letošního Dne cesty může taková krize znamenat, nicméně na další kontrole na rozcestí Horní Skály jsem předpokládal, že zhroucení se ke kořenům stromu s kontrolou a usnutí okamžitě po jejím zapsání může být jedním z projevů takové krize. Asi deset minut jsem tam čekal, nechal ulevit nohám, udělal jí stylovou ultratrailovou fotku a zvukem uzávěrky jí probral s oznámením, že jsem chytl druhý dech a hodlám jí utéct a jak se na to dívá.

 

Dívala se na to tak, že se rozeběhla vpřed. Tak jsem běžel za ní, za chvíli jí předběhl a s tím, že je možný, že mi druhý dech brzo dojde a za pár kilometrů se potkáme, jsme se po 18 hodinách rozloučili a běžel jsem sám.

 

Další ráno

 

Cítil jsem se skvěle. Běžel jsem bez pociťování fyzických limitů a běželo se mi tak dobře, že jsem si ani nevšiml, že běžim blbě. Teda na to jsem nepřišel hned, ale rovnou jsem si říkal, že tady ta mapa moc neodpovídá realitě a že asi mezitim změnili značení, protože ta červená tudy vést ještě nemá, ale protože jsem se na ní měl za chvíli napojit a jít po ní následujících asi 10 km, věřil jsem jí. Za chvíli jsem pochopil, co bylo předem jasné, že jsem před chvílí špatně odbočil a pětisetmetrový úsek v mém podání měřil kilometr. Což sice nic není, ale fakt, že jsem za chvíli dohnal chlápka, kterýho jsem pár vteřin po rozloučení se s Eliškou předbíhal, věštil, že se během mého výletu mimo trasu mohlo stát ledacos.

 

Běžel jsem dál ranní stezkou borovým lesem směrem k Loupežnickému vrchu. Jestli borový nebyl a já si ten úsek jenom romantizuju, já si ho holt jako borový pamatuju. Ostatně další rozcestí se jmenovalo U Tobiášovy borovice, takže nějaký borovice tam určitě být musely. Ačkoliv zrovna ta Tobiášova v 90. letech po zhruba čtvrt tisíciletí své existence odumřela a už jí tam nenajdete, jak jsem si přečetl z tabulky u rozcestí. V rámci krátkého odpočinku jsem četl dál příběh obchodníka, který na tomhle pohraničním místě těsně unikl před smrtí z rukou zlodějů, a tak tady tu borovici jako výraz vděku nechal při kácení lesa stát. Těžký život v pohraničí.

 

Mohl bych o tom vyprávět.

 

Za Loupežnickým vrchem jsem seběhl táhlejší klesání k obci Petrovice a silnici ke stejnojmennému hraničnímu přechodu přebíhal asi v 7 hodin, abych se vydal na jedno z posledních stoupání téhle story ke zřícenině na kopci Sokol, na které čekala kontrola K10. Během stoupání jsem měl na moment pocit, jako bych mezi stromy před sebou viděl Elišku. Což je blbost, tý jsem utekl a chvílema přemítal, jestli mě dožene, nebo to zabalí někde v Petrovicích, nebo až v následujících Mařenicích na 98. km. Asi čas na něco málo halucinací.

 

Odpadlík

 

 

Ráno v Petrovicích

 

 

Další kopec s kontrolou

 

U přístřešku v polovině stoupání na Sokol jsem potkal jednoho z takových těch šílených spoileristů aneb chlápek v protisměru vykřikující "tady musíš doprava, ale ten kopec je hroznej, příšernej, fakt masakr". No jo, jako by se tě někdo ptal. Nicméně zafungovalo to a na chvíli jsem si sednul, abych nabral síly a rozeslal přání dobrého rána těm šťastlivcům, co noc strávili různými běžnějšími způsoby, jako že třeba spali.

 

Mezitím shora doběhl starší pár, k mému překvapení též řadící se mezi účastníky Dne cesty a paní mi vnukla skvělou myšlenku, schovat tady batoh někam do křoví a jít nahoru nalehko. Tak jsem učinil a dobře jsem udělal, aspoň jsem těsně pod vrcholem udržel líp stabilitu, když proti mně shora sbíhala Eliška se slovy "hm, tak to jsem nečekala". Hm, já taky ne.

 

Přes krásné prvomájové ráno v Lužických horách jsem se na vrcholu nezdržoval a jal se splnit povinnost a stihnout za těch 24 hodin aspoň pitomých 100 km, protože pod ně jsem klesnout prostě nechtěl. Zbývaly asi dvě hodiny a 10 kilometrů. Studánku u chaty Seleška jsem minul rozhodnut doběhnout na toho čtvrt litru vody, co zbývalo v batohu, ale především líný se zastavovat. Asi kilometr na to se les otevřel a bylo odtud vidět daleko vpřed i vzad včetně Ještědu tyčícího se asi 30 km zpátky. Stějně malý se objevil včera odpoledne v dáli přede mnou.

 

 

Na rozcestí Babiččin odpočinek na 95. kilometru kousek nad Krompachem, který si matně pamatuju z dovolených ze svých asi tří let, jsem dorazil rychleji, než jsem čekal, tak jsem si dopřál pět minut odpočinku, než mě někdo předběhl a vyrazil jsem za ním do Mařenic.

 

Bylo něco po deváté hodině, zbývala hodina, z Mařenic na 98. kilometru odjížděl autobus dle idosu v 11:07, ze Svoru na 108. km v 10:40, což jsem nestíhal, a ve 12:40, což se mi nechtělo čekat. Další kontrola byla na 101,6 km u vodní nádrže Naděje a tématem k zamyšlení pro poslední hodinu tak bylo, kam se od nádrže vydat. K Naději jsem nakonec dorazil v 9:39 a dalších 5 minut hledal kontrolu, která měla dle itineráře být u přístřešku u nádrže, nicméně reálně se nacházela na rozcestníku o sto metrů dál. Co teď?

 

Mohl jsem půl hodiny až do konce limitu běžet někam do lesa směr Svor, v 10:14 ohlásit, kde zhruba v hloubi lesa jsem a pak jít dál na bus do Svoru, kde bych podle idosu čekal do 12:40.

 

Anebo to tady ukončit o třicet minut dřív a vrátit se 3 kilometry do Mařenic, odkud to jede za hodinu a kousek.

 

Skončil jsem.

 

Ačkoliv by se to dalo považovat za necharakterní, nebyl hořký fakt, že poslední 3 kilometry v protisměru od nádrže zpátky do Mařenic se do klasifikace nezapočítají, dost hořký, abych to neudělal a neodvezl se autobusem směr Nový Bor a Praha už v jedenáct.

 

A tak můj jarní Den cesty 2016 skončil oficiálně na 101,6 km, neoficiálně zpátky v Mařenicích na 104 km a ultraneoficiálně i s blouděním na zhruba 107 kilometrech.

 

Pro ty, co předčasný konec byť o pár desítek minut neodpouští, budiž zadostiučiněním, že jsem nakonec zjistil, že můj autobus z Mařenic stejně přes ten Svor jede, byl tam v 11:30, což bych od Naděje krásně stihl a do klasifikace by se mi započítalo pár kilometrů navíc. Skončil bych tak na 104. Idos zradil a já můžu možná příště míň kalkulovat a víc jít.

 

V Novém Boru na autobusovém nádraží jsem se konečně setkal s guru dálkových pochodů v Československu, Olafem. Prohodili jsme pár vět, než přijel autobus do Prahy, přistoupil jsem k Elišce, která nakonec skončila o 4 kilometry dál, a několika ostatním dokončivším v okolí a nechal se odvézt do Holešovic.

 

Co říct závěrem. Především chci zmínit, že ačkoliv to z mého líčení nemusí vyjít jednoznačně najevo, užil jsem si svůj den cesty od začátku do konce. A to vážně skvěle. Trasa byla vymyšlená geniálně, ani jeden zbytečný úsek nezáživnou lokací nebo moření se po asfaltu, naopak od začátku do konce to byla jedna epesní reklama na nádherný kout země. Snad to jde z fotek trochu cítit, i když být tam a cítit tu atmosféru je nesrovnatelný. Počasí vyšlo, vedro bylo úmorný, ale především jsem to prokaučoval s tim šátkem, takže si za to převážně můžu sám.

 

Před víkendem jsem měl dva cíle. Tím základním bylo překonat hranici 100 km, tím hlavním pak dostat se poprvé přes 110. Na jednu stranu mě trochu mrzí, že po nadějnym začátku šel můj výkon do kytek, a to dost šílenym způsobem, když především úsek od Malý Skály k Obřímu sudu, což je asi 13 km, jsme šli snad 3 hodiny nebo co. Nicméně trať se ukázala být zrádnější, než se dle kritérií tvářila, a vzhledem k tomu, že před Dnem cesty jsem měl na kontě jedinou akci přes 100 km, těžko můžu jít na tu druhou s rukama v kapsách, že mě nemůže nic překvapit. Navíc dle výsledků těch, jejichž cíle jsem před startem slyšel, na tom byli víceméně všichni tak nějak podobně, včetně některých favoritů.

 

Otázkou k zamyšlení pak je, jak se postavit k Týnišťským šlápotám, kam jsem se mezitím zaregistroval, které pod roztomile nevinným názvem skrývají 130 km a 5 000 m převýšení v Orlických horách, to celé v červenci. Poslední bod vnímám momentálně po zkušenosti z Dne cesty jako nejzásadnější, pravidelně tam vedrem odpadávají i zkušení borci. Moje startovní číslo 19 je sice poměrně stylový, ale nevim, jestli to není masochismus. Na druhou stranu to nejhorší, co se může stát, je, že odstoupim. Snad. Asi to pojmu zcela výletně a kdyžtak si z toho udělám celodenní 60 km výlet po Orlických horách.

 

Nedávno jsem si totiž řekl, že po všech těch letenkách pořádně neznám svojí vlastní zem. A k tomu slouží podobný akce jako Den cesty dokonale.

 

Tak nashle na podzim, kdy se jde stejná trasa, ale začíná se nocí a končí druhý den večer, což akci posouvá do nový perspektivy. Už teď se těšim. 

 

 

 

Všechny fotky kromě téhle poslední fotila Eliška Majorová, za tuhle patří dík Olafu Čihákovi.