Nemůžu chodit, pít, mluvit, ale je to euforie. Škoda, že tyhle závodní mikropříběhy o boji s časem, stupňující se únavou a sám se sebou nejdou předat. Nezávisle na tom, jak barvitě se člověk snaží popsat, čím si prošel, reálná míra bolesti, když už na 11. kilometru ztrácíš na mezičase na vysněnej půlmaratonovej čas pod 1:30 deset vteřin, před cedulí 18km se vrátíš pod limit a na 18,5 už zase ztrácíš, vodič řve ať zrychlíš ignorujíc, že už půl hodiny jseš na hraně toho, na co tvý tělo má, to se předat nedá. Kousnul jsem se a 3 kilometry ho uvisel s vědomím, že když to dám do cílový rovinky 100m před cílem, mam vyhráno. Do rovinky jsem ho uvisel - a na jejím začátku totálně vytuhnul. Vypadalo to, že snad nedoběhnu. Psychika si umí dobře hrát. Naštěstí jsem do ní přiběhl s dostatečnou rezervou, takže je to tam, 8 vteřin pod limitem. Chtělo by se říct proč to sem teda píšu? Nedalo mi to aspoň zkusit to sdílet, a jasně, trochu se pochlubit. 😏✌️

”

Tolik k bezprostřední euforii chvílí po doběhnutí narychlo splácané ve vlaku z Ústí nad Labem. Dneska ráno, necelých 40 hodin po doběhnutí ústeckého půlmaratonu v životním čase 1:29:52, se mi v autě po cestě vltavským údolím do práce vybavily jednotlivé situace z těch tří měsíců běhání, tvořící jednotlivé střípky do mozaiky tohoto osobního úspěchu a zadostiučinění. Jedním z důvodů, proč je běžec na oslavu případného úspěchu nakonec vlastně sám, je mimo fakt, že lidé, kteří neběhají, nemají jasnou představu o tom, co je a co není rychle zaběhnutých 10, 21 nebo 42km či co takový výkon vyžaduje, i to, že pokud běžec netrénoval s někým dohromady, je tím jediným, kdo si zažil všechny ty minietapy přípravy na jeden finální výkon.

Měsíce běhání, kdy je den D stále ještě tak daleko, že není ani zřejmé, jestli ten dnešní trénink v horku v polích na jih od Prahy k něčemu vlastně bude. Dneska takovou výkonnost ještě zdaleka nemám, budu ji mít za dva, tři měsíce? Byl tenhle dnešní výběh ranní průtrží v Károvském údolí s převýšením 250m na 14 km dostatečný na postupné budování kondice, abych příští nedělní ráno zvládl další dlouhý běh ve svižnějším čase, díky čemuž budu moct o další týden později zaběhnout na vltavské cyklostezce 15km tempem 5min/km, což by mělo značit formu, ve které bych mohl zaběhnout desítku na Birell Grand Prix začátkem září pod 42 minut, což by bylo nejspíš nutným předpokladem pro to, abych se na konci září v Ústí mohl o těch 1:30 alespoň pokusit...? Každopádně musim makat, protože už je jisté, že až budu stát v Ústí ve startovním koridoru, nebudu mít v nohách natrénovány takové objemy, jaké jsem chtěl, a už zdaleka ne takové, jaké se obecně uvádějí jako nezbytné pro úspěšné pokoření mety 90 minut na půlmaratonu. Na internetu a různých fórech se víceméně tvrdí, že s objemem pod 200-250 km měsíčně o tom nemá smysl přemýšlet, tím spíš předchází-li závodu pouhé tři měsíce běhání. No co, kdyby nepadlo 1:30, měl bych aspoň větší šanci zlepšit si aktuální osobák 1:35:33, což taky není k zahození. Jenže bude mi to stačit? Kdy zase budou mít nohy naběháno aspoň tolik, co teď? Co když mám třeba poslední šanci se o těch 1:30 reálně pokusit?

Nakonec se mé přesně tři měsíce běhání započaté v Krkonoších v půli června doslova z nuly zastavily na průměrných 170 km měsíčně. Asi mám fakt k běhu nějaké předpoklady, nezávisle na tom, co se mi snažili na základce a střední tělocvikáři tvrdošíjně vecpat do hlavy. Můj trénink vychází z konfrontace s obecným míněním vůči kýženému času jako minimalistický. Nebo je to silná vůle, nebo kombinace, nevím. Taky nevím, co teď bude s mým běháním dál.

Chtěl bych, aby mi běhání dělalo hlavně radost a bavilo mě, a poslední cca měsíc byl, řekl bych, na hraně radosti. Spousta aktivit, které bych chtěl absolvovat, musely jít stranou, protože jsem potřeboval najít čas na běhání. Potřeboval - už jsem ani nechtěl, ale zahodit celé snažení teď pár týdnů před závodem? Vyloučeno. Nakonec jsem nějakým takovým způsobem udržel tréninkovou linku až do startu závodu, za což jsem rád, protože to vyžadovalo opět poměrně dost sebekázně, nicméně chvílemi to vlastně už začínalo být nejen nekomfortní, ale i poměrně nezábavný. Vlastně ani nejsem běžec v pravém smyslu slova, nechci běhání podřídit svůj život. A co tedy dál? Do podobně systematického tréninku by pro mě mělo smysl se v budoucnu znovu pouštět jenom s vidinou dalšího zlepšení na jakékoliv distanci. Což by konkrétně v případě půlmaratonu znamenalo ještě intenzivnější dřinu, sebekázeň, upírání si pohodlí, ještě větší krajíc během stráveného času ukrojený ze zbytku volného času, který mám, protože v mnou dosažených časech už zlepšení o každou minutu ve výsledku znamená týdny intenzivnějšího tréninku navíc. Nikdy neříkej nikdy, nicméně teď v tom nevidím smysl.

Tedy jiná distance? Největší rezervy mám asi na 5km a na maratonu. Pětka je už lehce sprintersky laděná, tedy tréninky rychlosti na dráze. Maraton si asi odložím na neurčito, čti po čtyřicítce. A nebo běhat jen tak, bez stanoveného cíle. Bude mě to bavit? Potřebuju mít jasně vytyčený cíl, aby mi moje snažení na tomhle světě dávalo smysl?

Lidé se mě ptají na pocity po závodě. Abych to shrnul, je to euforie z dosažení předem vytyčeného cíle bojem na hraně možností, a taky z dobrého odhadu svých možností a tedy z adekvátního stanovení onoho cíle. Jinými slovy z dalšího úspěšného poznání sebe samého. Je to taky úleva, že už je to za mnou. A zároveň jsou tu ty pochyby o tom, jestli chci ve větší míře běhat dál. Jenže to samé tvrdí spousta lidí po dokončení maratonu, ultramaratonu, další hokejové sezóny odehrané na stará kolena atd. Většina těch "už nikdy” nakonec přejde v "ok, ještě jednou si to dám”. Jedno vím určitě, už teď jsem běhu vděčný za osvěžení života, posílení sebedůvěry a výjimečné i každodenní zážitky v přírodě i na trati, které přinesl. Teď je na řadě zimní spánek a dál, kdo ví.