Tenhle článek se mi ani nechce psát. Jednak proto, že to ku...sky bolí a druhak proto, že mě stejně nikdo nepochopí. A já to nemám nikomu za zlý. Vím, že bych to taky nechápala, kdyby na mým místě byl někdo jinej.

Kdysi jsem tu psala o Pilotově kamarádce Kejt. Že si někdy připadám, že tam je něco víc. No, nechtěla jsem být žárlivka nebo stíhačka, tak jsem přehlížela červené vlajky. Před týdnem jsem si to konečně spojila. A pak s ní i mluvila. Měl nás obě. Celý ty 4 roky. Nikdy jí o mně neřekl, přesto že jsem se ho na to vyloženě ptala, jestli ona o mně ví a on řekl, že jo. Kejt odešla tři roky zpátky od manžela a myslela si, že teda Pilot bude s ní. Ale on zůstal se mnou a jí jen krmil výmluvama. Dost jí prej tenkrát ranil a celou dobu přemýšlela, proč mu není dost dobrá. Vídali se ale dál. Občas. Kdykoliv přijela do Aucklandu nebo on měl cestu do Palmerstonu. Já se teď s ní dost bavím a možná budem i dobrý kamarádky. Je to dobrá holka a nakonec mi ani nevadí, že mě s ní podváděl. Já vím, tohle je asi dost divný. Úplně se mi od základu otřáslo moje přesvědčení, že jsem monogamně založená. Možná že nejsem. Tak dva roky zpátky byl v Aucklandu Australan a chtěl se potkat. Já jsem to odmítla, protože jsem se bála, kam by to vedlo a nechtěla jsem být Pilotovi nevěrná. Teď si připadám jako největší kráva, že jsem chtěla být věrná někomu, kdo mě celou dobu podváděl.

Ale jak říkám, Kejt pro mě momentálně není problém. Problém je, že on ode mě stejně odchází. Ne kvůli Kejt. Očividně se nás zbavuje obou. Najednou učinil objev, že by chtěl děti. Jako kdybych se ho 100krát neptala, jestli je to OK, když je mít nebudem. Furt to bylo OK a najednou není. On se vždycky dojímá, když vidí malýho synovce, protože naše dítě by bylo úplně stejně starý. Kejt už dvě děti má a další už taky nechce. Dokonce s ním v březnu otěhotněla, ale nechala si to vzít. Řekla mu to ale až v prosinci, to taky pro něj musela být rána. Já jsem teď úplně nalomená. Možná bych to dítě s ním měla, až bych se s ním cítila bezpečně. Až by měl dobrou práci a peníze. Abych si s tím nemusela dělat starosti. Ale celý ty 4 roky nosím peníze domů hlavně já. A teď, když se to konečně mělo otočit, v pondělí začíná pracovat pro Air NZ, tak mi najednou bere tu naději, kterou jsem si chovala.

Nejvíc mě nasral náš postelovej problém. Protože s ní on ho nemá. S ní je dominantní a se mnou je jako štěně. A když jsem se ho ptala, proč nemůže bejt takovej i se mnou, tak řekl, že to prostě není, kdo se mnou je. Že lidi jsou různí s různýma lidma. Takže tam zřejmě není naděje na zlepšení a to pak opravdu asi nemá cenu se k sobě vracet.

Tenhle tejden jsem strávila v Brisbane. Práce mě tam vyslala se podívat na naši pobočku, seznámit se s lidma, který znám jenom po telefonu, proletět se v kokpitu a tak. Je to tam takové zvláštní, vlastně máme pár lidí v budově našich zákazníků, jedné přepravní společnosti. A tak nějak tam všichni pracují i nepracují pospolu, i když jsme dvě rozdílné společnosti. No a ředitel operací té druhé firmy mi hned žertem oznámil, že hledají dispečera a že mám zůstat. Já jsem žertem odpověděla, že co víza a on že to by nebyl problém. Znáte takový ty žerty, který jsou vlastně neprosto reálný a říkají se žertem jenom proto, aby se vidělo, jak by ten druhej byl tomu otevřenej. Já už nemám důvod zůstávat na Zélandu a celou tu dobu jsem chtěla zpátky do Austrálie. Takže no, ať se mě neptá dvakrát, žejo. No, on ten žert pak udělal i podruhý. Smutný je, že moje nej kámoška se zrovna stěhuje zpátky do Sydney. Takže já bych v Brisbane byla zase sama jako kůl v plotě. Kolikrát ještě budu znovu začínat od nuly? Je mi 33 a jsem z toho už unavená. I když, mohla bych lítat do Sydney na našich letadlech klidně každej tejden, to by nebyl problém.

Vrátit se zpátky mě hrozně láká. I když mě děsí, jak zas budu stěhovat všechny moje krámy. Mám jich asi desetkrát tolik, něž co jsem měla, když jsem přišla sem. Brisbane mě zase nadruhou stranu až tak moc neláká, protože je tam fakt dost vedro. A hlavně se mi o tom ani nechce moc přemýšlet, protože se mi nechce vyrovnávat s myšlenkou, že Pilot už je minulost. Vzpomenu si, jak jsme se poznali a brečím. Uvidím letadlo a brečím. Vlastně teď brečím pořád.

On je pořád tady. Nemá prachy a nemá kam jít. Já nemám sílu ho vyhodit a být tu sama. Takhle se aspoň pořád můžu přitulit a vybrečet. Říkal, že by si klidně vzal ten pokoj pro hosty, aby mi pomohl platit nájem. Zatím se tam ale ještě neodstěhoval. Vlastně se skoro nic nezměnilo. Věci jsou pořád tam kde byly. Pořád hrajeme hry, díváme se spolu na filmy, chodíme na jídlo, možná půjdem dneska i na pláž. Tulíme se k sobě, když jdeme spát. Když jsem přijela z Austrálie, vzal mě na letišti i za ruku. Zase si říkáme že I love you. Jenom už prostě není můj. Už spolu nemáme budoucnost a už spolu nebudeme spát. A mně je to tak strašně líto, že se nedokážu s tím racionálně vyrovnat. Někdy člověk fakt neví co měl, dokud to neztratí.