Ještě z toho nejsem venku. Vlastně ani trošku. Zas jsem v řiti. Chci umřít. Pohádala jsem se s Pilotem. Chtěla jsem po něm, aby koupil nějaký potraviny, který mi sežral a on se strašně urazil. Že jsem ho dost hezky nepoprosila. Práskla jsem dveřma a jela jsem pryč. Když jsem se vrátila, slyšela jsem ho telefonovat s ní. A protože jsem byla už řádně posilněná vodkou, sedla jsem si potichu za dveře a chvilku poslouchala. Já vím, že se to nemá, ale co už. Stěžoval si na mě. Jaká jsem na něj zlá. Že jsem mu v obchoďáku házela věci do košíku, aby je pro mě koupil. Líčil to, jako bych po něm chtěla, aby mi zaplatil celej obchoďák. Přitom šlo o posraný 4 plechovky cizrny. Zajímavý, 4 roky mě tutlal a teď si na mě bude stěžovat. Zrovna jí. Ona je samozřejmě ta hodná, co ho utěšovala, že jsem fakt krutá. On se jí svěřil, jak moc lépe se cítí, když mluví s ní. Každé ráno, když jí volá.... ruply mi nervy. Taky jsem mezitím vypila další decku vodky. Otevřela jsem ty dveře a řekla jsem mu, že se stěhuje, že už toho mám dost. Pak jsme se pohádali znova. A já toho fakt mám dost. Proč já mám bejt ta hnusná kráva, co nedává, že s ním musí bydlet a ona ta hodná a sladká, co ho bude utěšovat.

Pak mi další den došlo, že jestli on se odstěhuje, že se budu muset stěhovat taky. Protože já to sama platit nebudu a spolubydlící taky shánět nebudu. Nechci kouli na noze. Nechci ty starosti. Někde si v klidu zaplatím za svůj pokoj a o barák ať se stará někodo jinej. A tak, když se budu stěhovat tak i tak, zeptala jsem se ho, jestli si ten barák chce nechat on. Znamenalo by to míň starostí pro mě. Řekl mi, ať počkám, dokud nebude mít plnej plat, protože teď na to nemá. Řekla jsem mu, ať se zeptá Kejty, že mu určitě pomůže, když dokonce i mně nabízela, že mi za něj bude platit nájem. Strašně se nasral a řekl, ať ji do toho netahám. Tak jsem se ho zeptala, proč ne, jestli moje peníze brát může a její ne? Za celej březen mi ještě nájem nezaplatil. Nasral se ještě víc. A tak jsem si vyhlídla barák, jela jsem tam na prohlídku a rovnou jsem tam dala zálohu na pokoj. V sobotu se stěhuju. A je to strašný. Takový definitivní. Sice už jsme byli rozejití, ale zase to bolí jako rozchod. Procházím si stejným peklem znova. Když jsem mu to oznámila, brečel. Já jsem taky bulela. Pak volal jí. Asi aby ho utěšila.

Je hrozně raněnej. Protože nechci s ním být do budoucna kamarádka. Protože s ním už nechci hrát naši oblíbenou hru. Dřív jsme ji hráli skoro denně. Teď už nechci, protože to bolí. Vzpomínky a tak. Řekla jsem mu, že už to nikdy hrát nebudem, že to smažu. Byl moc smutnej a prosil mě, ať to nedělám. Navrhla jsem, ať to s ním hraje Kejta. :D Nasral se. Ta děvka počítačový hry nikdy hrát nebude. Rozhodla jsem se, že nás obě mít prostě nebude. Ani jako kamarádky. Chci mu rozbít hubu pokaždý, když mu pípá mobil. Nehci být semetrika. Nechci, aby byl ještě rád, že se mě zbavil.

Pořád ho miluju. A nevím, co s tím.