Nudím se v práci. Měla bych ten čas využít smysluplně a učit se. A tak vám raději píšu. Na mě se toho valí víc a víc. Život mi hází víc a víc klacků pod nohy, stojí mě to lítání víc a víc peněz a já se stále nemůžu rozhodnout, jestli mi Vesmír tím říká, že tohle není ta správná cesta pro mě a mám se na to vybodnout, a nebo právě naopak, je to zkouška mojí odolnosti a na konci na mě čeká sladká odměna? Nejdřív mi řekli, že to nevadí, že nemám na Zélandu stále ještě uznanou komerční licenci, že si to prej můžu vyřídit až pak. Minulej tejden přišli na to, že tu licenci potřebuju. Že bez ní nemůžu k instruktorským zkouškám. Takže kromě učení se na instruktorský zkoušky, se musím připravovat ještě i na CPL zkoušku. Když už jsem si myslela, že víc už si toho naložit nemůžu, tak se přišlo na to, že moje hodiny z Austrálie jsou mi k ničemu, protože už je to moc dávno a že budu potřebovat ještě navíc 10 hodin dálkových letů s instruktorem. Za poslední rok jsem nalítala asi 50 hodin bez instruktora a teď najednou mám zase lítat pod dohledem. Ale už mám prvních 5 hodin za sebou. Instruktor mi řekl: "až budeme támhle u těch hor, tak mě vzbuď", zavřel oči a spal. Čekám, co dalšího se ještě provalí, co mi ještě chybí a za co ještě budu muset platit. Už bych ráda měla taky zase nějakej život. Chodit na prkno plavat s delfínama, hrát na ukulele, jezdit na kolečkovejch bruslích, chodit s kámoškou pařit a běhat za chlapama. Ne se jenom stresovat se školou. A kvůli čemu? Fakt na mě na konci čeká odměna, nebo si nakonec třeba ještě zlomím nohu, aby mi Vesmír důrazně ukázal, že tohle opravdu není cesta pro mě, když jsem tak blbá a náznaky nechci pochopit? Kámoška se skutečně kvůli mě odstěhovala, abych se nemusela vídat s jejím nemytým domácím. Blíží se Vánoce a já přemýšlím, jestli se tu zase objeví Fantomas, s kterým se už zase asi půl roku nebavíme. Stále na něj každý den myslím a moc mi chybí. Jak asi budu reagovat, pokud se tu ukáže a dokážu od něj nechat ruce pryč? Jasně, jestli jsme oba stále ještě single, tak nikomu neubližujeme a je to v pořádku. Ale vlastně tím ubližuju hlavně sobě. Zase s ním prožiju skvělých 14 dní, pak budu zase bulet až bude odjíždět a zase budu se sebou bojovat a dokola si připomínat, proč by nám to nikdy nemohlo fungovat a že do Aucklandu já už se nikdy nevrátím. Jak je možný, že mě to k němu tak táhne, i když vím, že to není chlap pro mě? Nesnáším tu ženskou, kterou se stávám, když jsem s ním. Jeho jednoduchost a nepochopení mě frustrují tak silně, že jsem z toho pak úplně na nervy. Podrážděná a nešťastná. Mám ráda veselou a vyrovnanou Wien. Tou s ním dokážu být maximálně 14 dní v kuse. Dostatečně dlouho na to, aby jeho případná návštěva tady byla pro mě zase rájem na zemi. Odjede přesně v ten pravý čas. Těsně před tím, než se do našeho "vztahu" opět stihne vkradnout nevraživost, vztek a beznaděj. Zanechá za sebou jen krásné vzpomínky a krvácející srdce, které se zoufale snaží přesvědčit mozek, že si to možná blbě pamatuje. Snaží se probudit pochyby. Co když se mozek mýlí, co když dělám chybu? Ale můj mozek ví své. Nikdy jsem nechápala ty filmy, kde jeden druhého miluje a přece se ho vzdá. Taková blbost, co? A teď jsem hlavní hrdinkou přesně takového filmu. Přemýšlím, že bych se na ty Vánoce měla vypakovat někam pryč. Aby k tomu setkání vůbec nemohlo dojít. Protože se znám a vím, že se jinak neudržím. Jenže na tak dlouho asi nebudu moct odjet, protože budu muset chodit do práce a do školy. A třeba letos nedostane dovolenou ani on a já si lámu hlavu úplně zbytečně.