Na stará kolena v 35 letech si začínám uvědomovat, že co se vztahů týče, tak asi nejsem úplně normální. Teda vlastně já už se dávno považuju za nějakou rozbitou, ale až teď se mi konečně začínaji dostavovat odpovědi na to, proč tomu tak je.

Zaujala mě teorie citových vazeb, která vysvětluje, jak se s námi naše dětství táhne až do dospělosti a jak dále ovlivňuje naše citové vazby s ostatními, ale hlavně s partnerem a s dětmi. Autor této teorie, John Bowlby, se narodil před více než sto lety a já se o ní musím dozvědět až teď!

Podle něj máme 4 různé druhy vazeb.

- jistá – "Je snadné si být s někým blízký."

- úzkostná – "Chci mít s lidmi hluboké vztahy, ale oni nechtějí být se mnou."

- vyhýbavá – odmítavá – "Raději nechci, aby mi na druhých záleželo, nebo jim na mě." 

- vyhýbavá – bojácná – "Chci si být s někým blízký, ale co když mě zraní?"

Polovina lidí je v té jisté kategorii. Gratuluji vám, vaši rodiče odvedli dobrou práci. Já mám ale odmítavou vazbu jak vyšitou a stejně je na tom asi 25 procent populace.

Tahle vazba se vyvine u lidí, jejich rodič je odstrkoval. Nedával jim najevo žádné city, neprojevoval lásku fyzicky ani slovně. Pokud se dítě pokusí dostat nějakou pozornost, ujištění či podporu, rodič se distancuje. Rodič se možná i rozčílí, když dítě projeví svoje emoce. Dítě se tudíž naučí emoce neprojevovat a hlavně se nespoléhat na rodiče. Od útlého věku je velice samostatné a od rodiče nic nečeká a já osobně jsem se mojí násilnické matce klidila z cesty, jak jen to šlo. 

Dospělí s odmítavou vazbou budí dojem velice sebevědomých a soběstačných jedinců. Nespoléhají se na ostatní, aby je emocionálně podporovali. Mohou být i velice společenští, mít spoustu přátel a bývá s nimi sranda. Často kladou důraz na profesní rozvoj a na své úspěchy jsou hrdí. Vypadají, že mají vše pod kontrolou.  

Jejich vztahy (přátelské a jiné) nejsou příliš hluboké. A není to tím, že by neměli zájem o emocionální blízkost a intimitu, ale oni prostě nevědí jak. Ačkoliv na venek vypadají velice vyrovnaně a spokojeně, tohle je ve skutečnosti může trápit.

Je dobré vědět, že v tom nejsem sama. A pojmenovat věci, které jsem dřív pojmenovat nedokázala. Když jsem nechápala, proč s nikým nevydržím. Proč se ve vztazích cítím jako vězeň. Proč utíkám, když se ke mně někdo snaží přiblížit. To je asi dobrej začátek. Teď ještě musím zjistit, jestli se s tím dá něco dělat, nebo si mám začit pořizovat kočky.
Zdroj: http://wien.pise.cz/