Ozvala se paní z Aucklandu, že sehnala prostory a tak ten kurz nakonec bude, akorát nebude v Aucklandu, ale blízko Whangarei. Což je docela vtipné, protože kromě Taurangy, jsem též uvažovala o přesunutí se na zimu právě do Whangarei. Při předešlých návštěvách se mi tam moc líbilo a bude tam tepleji, než v Tauranze. Jenom nevím, jestli tam také mají delfíny. Ti to rozhodnou, protože kolem delfínů se u mě všechno točí. Tak to tam aspoň občíhnu a projedu s Bobinou (tak říkám mojí jetski). A už jsem zase celá vystresovaná, protože odtud budu odjíždět asi tak s tisícovkou dolarů v kapse a bojím se, co když nenajdu hned práci. Ještěže cvičím na to ukulele, hahaha! Teď se chci zamyslet nad tím, proč tak nesnáším svoje narozeniny. Každý rok totiž lidi žádám, aby mi na narozeniny nepsali a každý rok to všichni směle ignorují a píšou mi znova. A já jsem každý rok víc a víc naštvaná. Mám pocit, že mě nikdo nechápe a nebo dokonce vysloveně nerespektuje a ignoruje moje přání. Není to tak, že bych si k narozeninám nic nedopřála. I když já si vlastně dopřávám celej rok a když to náhodou vyjde kolem narozenin, tak si řeknu, že to mám právě k nim. Letos jsem si nadělila piercing nosu. Hahaha! Jo, trochu pozdě na mě přišla puberta, ale už jsem o tom dlouho přemýšlela a teď, když máme na hubě pořád roušky, tak se ani nemusím bát, že bych kvůli tomu mohla mít problémy v práci. A tak jsem do toho praštila. Mám tam jen takovou decentní tečku s kamínkem, nic extravagantního. No ale zpátky k těm přáním. Lidi, mě to tak štve! A nejvíc mě vždycky vytočí Hubert! To je ten více než dvoumetrovej Rakušan, co jsme spolu chodili před mým odjezdem do Austrálie. Ten nejen, že ignoruje moje přání, aby mi nepsal na narozeniny. On navíc ještě ignuruje moje přání, aby se mě neptal, jestli už mám děti!! Vždy se ho ptám, kolikrát mu mám ještě říkat, že děti nechci. Prej rok je dlouhá doba a věci se mohly změnit!? Takže nejenom, že mě nerespektuje, ale navíc ještě naznačuje, že jsem asi tupá a nevím, co chci (nebo spíš nechci). No a když zjistí, že jsem stále single, tak mi píše, jak mě stále ještě miluje, že jsem žena jeho života a že si nikdy neodpustí, že mě nechal odejít. A já vím, že nemyslí mě, ale nějakou jeho těmi deseti lety velmi vybroušenou romantickou představu toho, jaká bych mohla být a vím, že týden se mnou by mu bohatě stačil, aby pochopil, jak moc se mýlí. Včera jsem si teda zadala do Googlu, jakáže to odporná osoba nechce slyšet o svých narozeninách. Může za to Drobek, kterej mi přál už dva dny předem, protože prej už dlouho měl starosti, aby to nepropásnul. Děláš si prdel, Drobku? Jak dlouho už se známe? Dvacet let?? Tak jsem si vygooglila, že nejsem sama a že je to dost častý problém introvertů, kteří neradi na sebe strhávají pozornost. Já jsem si tak oddechla, že nejsem jediná. Popravdě ale nejvíc mi vadí, že mi v jeden den napíše třeba dvacet lidí. Kdyby mi každej z nich napsal v průběhu roku, tak si s nima ráda popovídám, ale dvaceti lidem muset odepisovat, jak se mám a cože je u mě nového v jeden den?? Už to když si představím, tak jsem vytočená už dva dny předem. Navíc, co je na tom sakra ke gratulaci? Složila jsem maturitu, nebo vyhrála medajli na olympiádě? K čemu si sakra gratulujeme na narozeniny? K tomu, že jsme se toho dalšího roku dožili? Wow no to je fakt výkon v zemi, kde nepanuje hladomor, ani nás neloví divoká zvěř. Nebo snad slavíme, že jsme o další rok blíž ke smrti? Ale jo, tohle bych možná i slavila, já mám ke smrti velmi kladný vztah a těm, co už tam odešli, docela závidím, že už jsou doma. Ale co vím, tak nikdo z mých známých by se mnou smrt uctívat nechtěl. Takže letos asi budu na pár lidí dost nepříjemná, nebo možná raději vůbec neodepíšu, protože už mě to nebaví se každej rok snažit bejt slušná a slušně žádat, aby si moje datum vymazali z kalendáře.