Tak a je to tady. Dva roky máme zavřené hranice, mrvíme si ekonomiku kvůli kovidu a měli jsme tady toho všeho všudy nic. Ale teď se konečně ucho utrhlo a už to s náma jede z kopce. Ale většina lidí tady je naočkovaná, což je asi o co šlo. Že jsme to nepustili, dokud nebylo proočkováno. Tak a teď se teprve ukáže, jestli to píchání si nějakejch sraček do těla bylo k něčemu. U nás v práci jsou všichni naočkovaní, protože je to v gastronomii povinné a jinak bychom byli bez práce. No a včera byl můj poslední pracovní den, neboť půlka kuchyně má kovid. Já jsem s nima normálně ještě ve středu pracovala. K tomu se musí izolovat i naše manažerka, protože žije s týpkem z kuchyně. Myslím, že už jsme správně měli být i včera zavření, ale měla k nám přijít velká skupina lidí a šéf si asi nechtěl nechat ujít zisky. A tak překecal Káťu, aby došla a hospodu otevřela. Nikdo jinej totiž nemá manažerskej certifikát. Takže jsem tam byla já s Káťou, nějakej novej týpek na výpomoc z podniku odnaproti a v kuchyni zbyla jen hlavní kuchařka a dvě pomocnice. Kuchařka bydlí ve stejném baráku jako pomocnej kuchař s kovidem, takže proto si myslím, že tam vůbec neměla bejt. A nevím, jestli to bylo způsobený všema těma řečma o kovidu, ale po skončení šichty už bylo trochu blbě mně i Kátě. Hospoda je tedy na týden zavřená, protože není kdo by makal a to se mi fakt jako hodí přijít o peníze takhle chvilku před odjezdem. Dneska ráno už je mi celkem dobře, přesto to není stoprocentní. Ještě by mi chybělo, aby mě nepustili na trajekt! Jinak jsem zjistila, že mám ve Whangarei už i jednoho ctitele. Ale asi bych se raději zastřelila, než s ním šla na rande. Seznámili jsme se před mnoha lety v Aucklandu na veganském plesu, který on organizoval se svojí tehdejší holkou a já jsem jim tam dělala fotografku. Já si ho teda v podstatě nepamatuju, ale na něj jsem musela udělat velkej dojem, protože když se pak po letech rozešli, tak hádejte, na koho si vzpomněl. A začal mi vypisovat, ale tak správně slizce. Byl samá lichotka a když jsem mu napsala, že o lichotky nestojím, tak mi jich posílal ještě víc, protože nabyl dojmu, že mu snad nevěřím a že mi musí zvednout sebevědomí. Jako kdyby si myslel, že snad na to nejsem zvyklá, nebo že to o sobě nevím. Jenže já to vím a každýho takovýho slizouna podezřívám z toho, že si myslí, že u mě díky laciným lichotkám stoupne v ceně a to se sakra mýlí. Pak ty jeho debilní vtípky, třeba jako že si na studium vydělal jako striptér (to by musel asi trochu jinak vypadat), nebo že má pět dětí (načež mi okamžitě srostla vagína). A to je jedno kolikrát už jsem mu napsala, že působí jako zoufalec a že takhle žádnou ženu nesbalí. On si prostě pořád jede to svoje a ne a ne se urazit a dát pokoj. A čím vytrvalejší v tom je, tím míň respektu pro něj mám. Tuhle jsem mu doporučila skvělou knížku. Občas ji nejakýmu takovýmu zoufalcovi pošlu, protože je v té knížce přesně popsáno, jak bych chtěla, aby se ke mně muž choval. A on mi na to odepsal, že ho nezajímá, co nějakej náhodnej chlápek píše (velice úspěšnej náhodnej chlápek voe) a že každá žena je jiná (ale žádná nemá ráda zoufalce...?). No nic, takže tady k setkání nedojde.  Ale jo, v jednom má pravdu. Na některé ženy to přecijenom platí! Na youtube je takový zajímavý kanál, kde píšou ženy, které se staly obětí romance scamu. Prostě jim píše nějaký dobře vypadající mladý muž a ony se do něj hrozně zamilují, protože je to porvé, co jim někdo napsal, že jsou krásné. Samy jsou totiž obyčejně o dost starší a bohužel už ne moc přitažlivé. A přesto věří, že tento mladý muž chce být právě s nimi! On je zpravidla vojákem v zahraničí, nebo pracuje na ropném vrtu a po pár měsících, když už je v tom žena až po uši, začnou mít jednu smůlu za druhou a začnou z ženy tahat peníze. Ony si klidně vezmou hypotéku na barák, jen aby se vše vyřešilo a koloušek konečně dorazil a vzal si ji za ženu. A samozřejmě, že za těmi písmenky se skrývá celý scamerský tým z Lagosu v Nigerii a né nějaký fešný mladý pán s fetišem na starší paní. Celý je to prostě tak absurdní a směšný, že člověk nechápe, jak se to vůbec může dít. Ale když se nad tím pak jeden zamyslí, tak je vlastně hodně smutné, že někdo touží po lásce tolik, že je schopen se chytat takového chabého stébla. Proč nemůžou být lidi prostě šťastný jen tak, sami se sebou?