Jak už jsem psala minule, ta osmdesátiletá babča mi ukázala knížku, kterou zrovna dočetla. A teď jsem ji dočetla i já a jako wow wow wow. Jmenuje se to Miracles from the Abyss: A hero's journey of healing and awakening through yoga, plant medicine and the teachings of the soul. Bohužel to asi nebylo přeloženo do češtiny. Napsala to Marta Wanderlust, polská holčina, která se narodila ve stejném roce jako já a prošla si mnoha věcmi stejně jako já. Dětství za komunismu, psychické a fyzické týrání od rodičů, útěk před vším do cizí země, promiskuita, drogy.. akorát, že ona se dostala ještě na mnohem větší dno než já, protože se celkem rychle stala závislou na kokainu. Když už to dál nešlo, tak dostala takový skvělý nápad, že přestane brát a začně úplně nový život někde daleko a tak se odstěhovala do Brazílie. Hahaha, už vám to taky asi možná pálí, že když chceš utéct před závislostí na kokainu, tak nemáš lézt někam, kde se to přímo pěstuje a stojí to pár centů. Takže tam se teprve dostala na dno a když došly úspory a nikdo jí už nepůjčil, tak se musela vrátit do Evropy. Tam ještě nějakou chvíli ryla nosem v zemi, než se našla v józe. Přestala brát drogy, odstěhovala se do Indie, kde se učila józe a nějakou dobu ji tam pak i vyučovala. Během těch let v Indii objevila i Vipassanu, žila nějakou dobu v Ashramu a učila se od svého gurua, kterého si tam našla. Jóga jí otevřela dveře do celého světa a tak pak chvíli pracovala i v Německu a pak se odstěhovala zpět do Jižní Ameriky, kde několik let pracovala s tamní medicínou a kde nakonec potkala i svého muže. Vůbec jsem tu knížku nemohla položit. Nejdřív jsem četla v podstatě o sobě a pak jsem četla o tom, jakej měl můj život být. Přesně takovouhle poutí jsem si chtěla projít já. Jenže já jsem neohebná a jako učitelka jógy bych si ani neškrtla. Přesně tam popisuje všemožné procesy a jak nakonec dokázala odpustit svým rodičům. Docela mě potěšilo, když psala, že je musela na nějakou dobu odříznout, aby si to v sobě vyřešila. Nejsem sama! Nejsem svině! Její rodiče se ale narozdíl od mojí matky dožili toho, že to Marta všechno pochopila a usmířila se s nimi. Mrzí mě, že už se nemám koho zeptat na věci, které by bylo dobré vědět. Na předky, na jejich dětství, na všechny ty vzorce, které se přenášely z generace na generaci a které já teď mám v sobě zpracovat a zabránit jejich dalšímu šíření. Už je mi jasné, že mnoho z té bolesti, kterou v sobě nosím, není moje. Ale čím a jak byla způsobena, už mi nikdo živý neřekne. Dost na mě zapůsobilo i to, jak Marta potkala jejího manžela. To je přesně to, na co čekám já. Už dávno vím, že pokud to nebude nějaké takové osudové setkání, tak se o žádné partnerství nebudu ani pokoušet. Pokud budete tu knížku číst, tak si to možná přečtěte tam a ne tady, ale s vámi ostatními se musím o to kouzlo podělit. Tak tedy Marta dorazila do nějakého ozdravného centra v Peru, kde se měla učit a pracovat. No a tam byl on. Ona tou dobou už pár let žila v celibátu a nic takového nehledala, ale prostě hned jako ho uviděla, tak cítila, jak ji to k němu táhne. Znali se pět dní, když se pořádala ceremonie s Ayahuaskou pro zaměstnance. A i když se znali tak krátce, tak jí musel dost zaujmout, protože se ptala Ayahuasky, jestli je to jenom ona a nebo i on je jí zaujmutý. Ayahuaska jí řekla, že je to její "soul mate", že jsou si předurčeni a že do ní je zamilovaný už od tý doby, co ji spatřil přicházet po mostě. Lidi, co takhle dokážou komunikovat s Ayahuaskou, mě štvou. Se mnou si teda takhle nepovídala. Dokonce jí prý ukázala i jejich budoucí děti. Marta se ptala, jak má vědět, že to tak fakt je a ona si to nevymýšlí? Ayahuaska jí řekla, ať se nebojí, že právě teď vede stejnou konverzaci i s ním a že se to nemá snažit pochopit, protože to pochopit nemůže. Pak jí Ayahuaska řekla: "sedni si, on teď za tebou příjde a řekne ti to sám". Marta si sedla a on se skutečně zachvilku zvednul a šel k ní. To, co jí řekl, mě úplně odrovnalo. Teda asi ne zdaleka tolik, jako to muselo odrovnat ji. Nejdřív se jí zeptal, jestli s ní může něco probrat a pak jí řekl, že je to asi pitomý, ale musí jí říct, že je do ní zamilovaný už od té doby, co ji poprvé spatřil přicházet po mostě!! Tak to si děláš prdel! Na světě se dějou tak zvláštní věci. No, za tři měsíce už byli svoji, ale ani oni neměli vztah jako z pohádky. Oba měli špatné vzorce z dětství, na kterých to málem i ztroskotalo a i to je v knížce obsáhle popsáno, čím vším si spolu museli projít, než se naučili nesabotovat svoje štěstí. Takhle knížka byla jedna velká jízda. Jeden neuvěřitelný příběh za druhým a přesto nemám důvod si myslet, že by si Marta cokoliv vymyslela. Vždyť tam na sebe prozradila tolik intimních a nelichotivých věcí. To zajisté vyžadovalo spoustu síly a odvahy. A zároveň je to i důkazem toho, jakou dlouhou cestu urazila. Protože jenom člověk, který na sobě udělal obrovský kus práce, je schopen vidět a popsat věci způsobem, jakým jej popsala Marta v téhle knize.