Zabte mě. Absolutně mě to v práci nebaví. Vysává to ze mě tolik energie, že ani volné dny si moc neužiju. Taky mi dost chybí vidět moře. Kde se vzala, tu se vzala, dojela sem jedna kámoška. Začala makat na stromkách a já jsem si řekla, že bych tam ráda šla s ní. Teoreticky se mi to dost líbí. Všichni bydlí na farmě v autech, je tam zázemí v podobě kuchyně, sprch a společenské místnosti s krbem. Po práci můžete hrát hry, na hudební nástroje, někdo si čte, někdo si povídá. Prostě je to tam takové společenské a donutilo by mě to vylézt z té mojí ulity a nasekat si nějaký kamarády. Já tam byla na jeden den (a dvě noci haha), že si to zkusím a pak možná dám výpověď v baru. Jenže to vám byla taková dřina. Když jsem chodívala sázet stromky s myslivcema, tak jsme na to měli takové šikovné rýče a nebyla to až taková fuška. Ale tady jsem se nadřela jako kráva a ještě dva dny mě bolel celej člověk. Přesto jsem si až do odpoledne myslela, že to za tu hospodu vyměním. Jenže odpoledne začalo chcát. Já nemám žádný nepromokavý hadry ani gumáky, takže jsem byla promočená až na kost a byla mi zima. A tak se rozplynul můj sen, že si užiju pár měsíců s kámoškou na farmě. Jen ta představa, že si ráno zas obouvám ty promáčený pohorky, no absolutně ne! Velmi hluboce smekám kobouk před všema, co tam statečně sázejí dál. Aspoň jsme si s kámoškou za ten den pořádně pokecaly. Možná bych měla zkusit jet sbírat kiwi nebo avokádo. Tam taky všichni bydlí na farmě. Nemůže to být tak hrozné jako stromky a nesbírá se to za deště. V baru teď po nás chtějí, abychom lidem prodávali co nejvíc koktejlů. Jako vnucovat někomu pití, když už má stejně dost, mi nepřipadá úplně fajn. Oliver mi řekl, že pomalu chodím. To mě nakrknul a je po lásce. Nemůžu za to, že mám dlouhý nohy a zatím co on udělá dva kroky, já udělám jeden a jemu se pak zdá, že chodím pomalu. Musím cupitat jako gejša a pak jsou spokojení. Včera mi šéfka napsala, že do středy mám vyplnit nějakej kvíz. To jsme někde ve škole, že mi bude dávat domácí úkoly? Jsem jí odepsala, že to vyplním v pracovní době a ne když mám volno. Myslím, že jestli brzo nedám výpověď, vyhoděj mě sami. Už aby to bylo. Oliver byl docela nasraný, když jsem mu řekla, že není fér, aby chodil 5x za směnu na cigaretu, když já mám za celou dobu jen jednu krátkou pauzu na jídlo. Stejně nechápu, jak někdo dobrovolně může mít takový podnik. Já se mu nadruhou stranu vůbec nedivím, že musí pořád kouřit, aby to tam s nervama vydržel. Ale upletl si to na sebe sám. Mohl dělat něco jiného. Teď jsem na víkend v městečku Tutukaka. Tady se mi moc líbí. Je tu velký přístav, všude kolem oceán a krásný pláže. Ale ty jejich dvě hospody tady zejí prázdnotou, takže si nedělám naděje, že by tu byla nějaká práce. Mrzí mě, že jsem si sem nevzala jetski. Jenže ta je teď zaparkovaná u jedněch lidí na zahradě a je tam tak blbě zastrčená, že ji já sama nevytáhnu. Takže musím nejdřív najít jiný místo pro jetski, než ji někam budu moct brát. Už mi to chybí. Ale stejně si myslím, že tady na delfíny nenarazím. Čím dál tím víc si myslím, že Whangarei byl omyl a měla bych se vrátit k původnímu plánu Tauranga.