Musím se přiznat, že jsem se na té minulé akci docela podchladila. I když jsem měla na sobě stejný huňatý župan, jako měla máma medvědice, tak mi prostě na té terase byla kosa. Achjo, jednou bych se chtěla správně odvázat a nemuset si dělat starosti s tím, že je mé tělesné schránce nepohodlně. Jsem si pak na konci zalezla do dodávky a udělala jsem si uvnitř saunu. Ale stejně se mi bacil nakonec nevyhnul. Bylo mi blbě asi 3 dny a to hlavně v pátek a v sobutu, když jsem šla do práce. Chtěla jsem se z toho sice vyvlíknout, ale když jsem chtěla volat Oliverovi, tak mi bylo řečeno, že je nemocný. Jasně, manažer když je nemocný, tak zůstane doma a všechno pak visí na podřadných zaměstnancích. Tak jsem si udělala test na kovid a šla jsem do práce, i když mi bylo pod psa. Až tam jsem pochopila, jak moc mě vlastně potřebujou. Oliverova sestra má dovolenou, Ela má kovid a Jen to ráno dala výpověď. To je stejně prdel, jak si ti Kiwáci vůbec nic nedělají z výpovědní lhůty. U nich je prostě normální odejít hned jak se jim zachce. A to je zde běžné mít výpovědní lhůtu jen dva týdny. Ani to oni nevydrží. Ohleduplnost k ostatním se tu příliš nenosí. Nejdelší výpovědní lhůtu jsem tu měla 4 týdny, když jsem dělala dispatch letadel, protože tam to trvá asi půl roku, než někoho vytrénují. Tento víkend byl můj poslední v práci, ale protože příští týden má pořád jenom chcát a navíc jsem tupá a stále jsem si nevyřídila výměnu brzdových destiček a nevím, jestli se mi podaří sehnat někde, kde by mi to zejtra udělali na počkání, tak jsem uvažovala, že bych snad v práci nabídla, že tam ještě tejden zůstanu. Ve stejnej den jsme totiž skončily já, Bárbína a Ruth, takže příští tejden jim tam zbyde jen Ela, protože Bria jede ještě k tomu na dovolenou. Bárbína a Ruth tam vydržely jen měsíc, tak se hned cejtím líp, že jsem tam vydržela dva. No jenže o tom víkendu jsem se přesvědčila, že to tam nenávidím příliš na to, abych tam kdy ještě znova vkročila. Mám dost těch jejich deseti až dvanácti hodinových směn s jednou minipauzou na jídlo. Mám dost toho, že jsem to vždycky já, kdo musí uklízet hajzly. A Oliverovu sestru už fakt nikdy vidět nemusím. Paní "Já nevím jak vy, ale já jsem sem přišla, abych udělala pohostinský servis lepším!" Hmmm, možná pro zákazníky, ale nás zaměstnance se mi zdá, že dost vykořisťuje. Včera jsem se zašívala na záchodě s tou kuchařkou, co se jí asi líbím, pač jsem to v můj poslení den fakt už měla v číči. A ta tam měla nervový zhroucení z toho, že je tam každej den od desíti dopoledne až do půlnoci, samozřejmě taky bez přestávek, i když je nemocná a že už je prostě strašně unavená. Já jsem jí objala a říkala jsem jí, ať se na to vysere a jde se mnou trhat avokádo, když v tom z jednoho záchodu vylezla paní, o které jsem neměly tucha, že tam byla. Jestlipak ta ještě někdy příjde na koktejl hahaha. Na Facebooku jsem narazila na jednoho vegana, co bydlí někde na severu, spravuje takovej komunitní pozemek, co tam provozujou nějací další vegani, jež jsou momentálně na Havaji. No a on dneska projíždí Whangarei se svým autobusem, tak parkuje vedle mě. Šli jsme se projít a slovo dalo slovo, on má na severu docela dost nářadí a vyzná se v autech, tak možná, jestli mi zejtra ty destičky nikde neudělaj, tak bych si mohla koupit díly a udělat si je sama (s jeho pomocí) na castě po severu. Tak že bych snad opravdu zejtra vypadla??? Prosím prosím smutně koukám!