To jsem se takhle zase jednou dívala na německý kanál Thanatos TV, protože mě ty rozhovory tam moc baví a ještě víc mě baví poslouchat němčinu. Moc mě těší, že ačkoliv za těch deset let tady už mi mluvení a psaní v němčině nejde, tak ještě stále bez problému rozumím, když něco poslouchám a nebo čtu. A nerada bych o to přišla. A tak se stalo, že jsem shlédla rozhovor s Maksimem Klasanovičem a hned jsem si musela koupit i jeho knihu a jsem hrozně vděčná, že jsem si ji mohla přečíst, i když není k sehnání ani v češtině, ani v angličtině. Teď chápu, co se myslí tím, když se říká, že tolikrát jsi člověkem, kolik řečí umíš. I když říkal mi kdysi jeden Arménec, že u nich se to říká jinak - kolik řečí umíš, v tolika zemích jsi seděl. Takže Maksim, nebo-li Miki, jak si sám říká, umí perfektně Thajsky. Knížka se jmenuje "Byl jsem v pekle a našel jsem nebe uvnitř sebe" a velice barvitě tam popisuje jeho mnohaletý pobyt v Thajském vězení. Četla jsem to se zatajeným dechem a rovnou říkám, že já bych tam nepřežila ani den! Bylo mi jasný, že Thajský vězení nebude žádný peříčko, ale tohle je fakt moc. Tam je v jedné místnosti naňahňáno třeba sto lidí a není si tam ani kde sednout. Strašně to tam páchne, protože v té stejné místnosti jsou i nechutné hajzly a spí se na betonové zemi, bez deky, bez polštáře a protože tam není místo, tak od prvního dne spíte přitulení k cizím lidem, mnozí z nich jsou vrazi nebo psychopati, ale to jen když máte štěstí a nemusíte spát ve stoje. Nováčci navíc musí spát přímo u těch hajzlů, kde to nejvíc páchne. Na to, že byste během noci změnili polohu můžete zapomenout a pokud v noci vstanete a jdete na záchod, tak máte zaručeno, že se vaše místo zacelí a zbytek noci budete stát. Pak tam v noci každých patnáct minut bije zvon. Po čtvrthodinách jednou a v celou hodinu tolikrát, kolik je hodin. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem jednou spala v Hastings na náměstí a tam zvon bil každou hodinu a já už tehdy po jedné noci z toho byla úplně vyřízená, takže toho mě obzvláště dostalo. A taky se tam později začalo přes noc i svítit. K jídlu byla nějaká divná břečka s rýží a jatečním odpadem - kuří hlavy, kuří nožky, prasečí kopýtka. Kolikrát to bylo i zkažené. A ti, co neběželi dostatečně rychle, nedostali nic. K umytí mělo asi 1000 lidí jen tři kýble s vodou, a zase když jste tam nepřiběhli mezi prvními, tak jste se pak myli v lektvaru z mýdla, špíny a potu ostatních. Když vás něco bolelo tak smůla, zuby se nechávaly vyhnít a dobře se v těch naňahňaných podmínkách šířily kdejaký nemoci, na který spousta lidí zahynula. A Tu mrtvolu tam někdy dozorci nechali i několik dní. No a pak ta hromada násilí od různých gangů mezi sebou, nebo od dozorců, z nichž někteří byli psychopati, jež zde bez potrestání mohli ukojit svoje sadistické choutky. Někteří byli jen nýmandové, po kterých venku ani pes neštěknul a tak si aspoň zvyšovali ego ponižováním vězňů. Když jste něco provedli, mohli vás umlátit k smrti, nebo vás na 3 měsíce zavřít na samotku do tmy do cely o velikosti malé skříně. Takže to jsem popsala trochu toho pekla, ale kde je to nebe? To tam takhle seděl jeden Nepálec a ten hodně meditoval. Miki se třeba probudil ve 4 ráno a Nepálec tam seděl se zkříženýma nohama a Miki si ještě říkal jakej je to chudák, že asi nemůže spát. Pak se skamarádili a začali meditovat spolu. Miki s tím pak začal experimentovat a kombinoval to s různými dechovými cvičeními, s jógou a tak a normálně se vymeditoval do toho parádního stavu vědomí, o kterým jsem tu nedávno psala. Myslím, že jednou si vymeditoval i slušnou dávku DMT, podle toho jak popisoval, jak se cítil. Za ty roky tam si vytvořil jakousi sekvenci cviků a meditace, které mu velmi pomáhali odpojit se od té mizérie, ve které se nacházel a najít to zmiňované nebe. Když pak Miki vylezl z vězení, tak mu na pracáku nemohli najít práci. Kamkoliv šel na pohovor, tak z toho vycouvali hned jak se dozvěděli, že seděl. Paní na pracáku se ho ptala, co ještě teda umí a on na to, že umí super meditovat a cvičit jógu. Tak mu paní nakonec našla místo, kde měl jednak pomáhat a druhak si při tom udělat certifikát na učitele jógy. Když tam dorazil, tak zjistil, že je to nějaký ašram a úplně se zhrozil, protože přece teď z jednoho vězení vylezl a teď aby zase žil v ašramu. Nakonec tam vydržel a dneska se živí jako učitel jógy a učí lidi ten svůj program, kterej si vytvořil už v base. Myslím, že opět není náhoda, že se mi ta knížka dostala do rukou a i to že zrovna teď. Až budu na té Vipassaně, kterou většina lidí ani nedá až do konce, a bude mi tam nejhůř, budu vzpomínat na tuhle knížku a budu vděčná, že je mi vlastně hej. Tolik lidí popisuje Vipassanu jako to nejtěžší, co v životě podstoupili, ale když teď vím, čím si procházejí vězni v Thajsku, tak mi ty stížnosti přijdou trochu až nemístné. Nic hroznýho se tam nikomu neděje. Je tam dobré jídlo, měkká postel, sprchy asi taky, žádné násilí ani ponižování, takže je to vlastně luxus a stěžovat si na to, jak je težké sedět deset dní na zadku s plnou penzí... no snad mě toto prozření už první den neopustí. :D