V pondělí mě nikdo nikde nechtěl hned na ty brzdy vzít, jenže já už jsem fakt nechtěla bejt ve Whangarei ani minutu, tak jsem si koupila nové destičky, že třeba v Kerikeri budou mít víc volno, nebo přinejhorším dojedu až k tomu veganovi s tím autobusem a uděláme to spolu. Tady mají takovej systém, do kterýho když zadáte svoji poznávací značku, tak vám to vyflusne, jaké máte na autě díly, takže ani nemusíte vědět, co přesně chcete. V obchodě vám to najdou. V Kerikeri mě v servisu nejdřív nechali čekat až do odpoledne, aby mi pak řekli, že se jim moje dodávka nevejde na zdvihák. Tak jsem jela za roh k nějakýmu Robertovi z Chille, ke kterému jsem měla jet hned. Moc sympatickej chlapík, ale už bylo půl třetí, tak mi řekl, ať přijedu druhej den ráno. Ráno zdvihnul dodávku, prvně nemohl povolit matky u kol, protože je léta nikdo nesundal a to už jsem byla ráda, že jsem v servisu a nedělám to sama. Pak vyndal destičky, z nichž 3 byly ještě ok, jen jedna byla sedřená až na kost a dělala při brždění všechen ten kravál. Takže Venouš je tam zdviženej, nemá kola a my zjistíme, že nemám správné destičky! A to jsem teprve byla ráda, že to neděláme s veganem sami někde ještě ve větší prdeli! Ani v Kerikeri jsem nevěřila, že budou mít destičky na celkem vzácnou evropskou dodávku, natož někde u Kaitaiy. Ale k mému štěstí tam byly. Roberto mi půjčil auto s prázdnou nádrží, takže jsem tam musela nalít ještě ten šíleně drahej benzín a zajela jsem si pro destičky. Ty jsme vyměnili a mohla jsem skoro jet. Až na to, že když Roberto sundal levý kolo, o kterým jsem věděla, že už je docela špatný, tak jsem viděla, že je to ještě horší, než špatný. Takže jsem pak jela ještě do pneuservisu, kde samozřejmě museli moje pneumatiky objednat a udělali mi je až druhej den dopoledne. Teď jsem o tisíc dolarů lehčí, což mi zkrátí moji dobu bezstarostného cestování o celej měsíc! Doprdele, to jsem to v té práci nemohla ještě chvilku vydržet? Ale jako nemohla. Minule jsem tu psala, jak už jim tam nezbyl nikdo, kdo by makal, když jsme všechny odešly. A ejhle, oni teď budou nově otevírat i ve čtvrtek už ve 12! A v sobotu bude salsa night! Já vůbec nechápu, kdo to jako bude dělat? A jsem ráda, že to nebudu já, protože bych musela makat za tři. Takže jsem se pak obloukem kolem pobřeží vydala směrem na sever a po cestě jsem okoukla několik ramp, že až bude hezky, tak bych tam třeba zajela s jetski. Ani jedna rampa ale nemá hadici ani kohoutek, takže já nechápu, kde si tady na severu má člověk po výletu na moře pak umýt vozejk a loď?? Takhle prostě nikam nemůžu, protože nechci, aby mi to všechno hned shnilo. To se jako s tím vozejkem táhnu úplně zbytečně? No a nakonec jsem dojela tady k tomu týpkovi. On mi psal, že je tady ještě nějakej Mára, kterej je kuchař a že mě rádi uvidí. Že vytáhnou teleskop a napustí spáčko. A abych se prej nebála jet takhle někam do divočiny, bez signálu a bez toho, abych ho pořádně znala, tak mi ještě sám od sebe poslal fotku jeho řidičáku. Asi abych ji mohla předat kamarádce pro případ, že mě týpek s Márou rozčtvrtí a nikdo už mě nikdy nenajde. Trochu mi to přijde zvláštní. Protože když jsem sem dojela, tak jsem zjistila, že Mára není Mára, ale Mara a není to chlápek, ale holka. Jeho holka!! Jakože proč mi to neřekl rovnou? Proč mě nechá si myslet, že jedu za nějakýma dvouma týpkama? Vždyť by to bylo mnohem míň podezřelý, kdyby prostě řekl, že tu bydlí s přítelkyní. Což je nakonec dost úleva, protože bych fakt nerada, kdyby na mě býval něco zkoušel. Pořád musím přemýšlet, jestli se s tím nechlubil, protože možná něco původně zkoušet chtěl? No, nakonec je to fajn. Oni jsou oba vegani, tak si spolu vaříme, hrajeme hry, já jsem dneska Maře dělala reiki a byli jsme na procházce kolem tohodle rozsáhlýho pozemku, přičemž jsme asi šestkrát brodili strašně studenou řeku. Jsem ráda, že jsem se tu mohla zastavit, hlavně když pořád jenom prší, ale zejtra už asi zase pojedu dál. Ucházím se o práci na avokádových a borůvkových sadech někde u Pukenui, což by mělo začít v srpnu, tak bych to tam chtěla jet prozkoumat. Hlavně, jestli je tam vůbec signál na telefon, protože jestli ne, tak se otáčím a jedu rovnou do Taurangy! Trochu mě od Pukenui odrazuje, že tam asi budu muset bydlet v kempu, tudíž budu vyhazovat peníze oknem. To bych v Tauranze nemusela. Ale zase jestli teda někdy konečně přestane chcát, tak by tady mělo být víc teplo. Zatím je tu hrozná kosa a každou noc topím. A když vidím, kolik je teď v Kaikouře keporkaků, tak se trochu mlátím do hlavy, že jsem teď mohla bejt tam a lítat za nima na jetski. Ale vím, že ve dvanácti stupních bych na jetski nesedla, proto se do té hlavy mlátím jen trochu a ne moc.