Žiju v ráji, ale doteď jsem si toho nebyla schopná jak se patří užít. Už měsíc a půl čekám, jestli dostanu ten řidičák a pořád nic. A to prej, že tři až čtyři týdny. Zkoušela jsem jim volat, ale nebyli vůbec nápomocní a neprojevili ani špetku soucitu, když jsem si stěžovala, že kvůli jejich pomalosti nemám za co jíst. A to mi ještě jedna ženská říkala, že na to čekala tři měsíce. A tak si užívejte bezstarostného života na ostrově, když se vám rozpouští úspory a vy nemáte tušení, kdy a jak se tam zas něco napustí. To se pak člověku ani nechce vytahovat jetski, když ta hned sežere 50 doláčů, ani nevíte jak. Docela mě teď mrzí, že jsem prodala paddleboard. Navíc mě to samotnou až tak moc nebaví. Byla jsem na ní jednou. Byla jsem překvapená, jak blízko je to do Aucklandu a že tam hravě dojedu i na jetski. Ale žádné delfíny jsem nepotkala.

Na to, že jsem velkej samotář, tak je tý samoty na mě už trochu moc. Přitom toho nechci až tak moc. Jedna kamarádka na procházky, koukání na filmy, občasné společné vaření a výlety na jetski by mi stačila. Samotné se mi nechce moc chodit ven a čím dál tím víc lituju, že jsem se nevrátila do Kaikoury. Je tu jen ta holka, co jsme spolu byly na kurzu reiki. Jenže jí je asi 23, takže ta by nejradši chodila chlastat na balit chlapy, což už není nic pro mě. Její rodiče jsou moc milí a pozvali mě k nim na loď. Udělali jsme si tam oběd a pak připlavali delfíni, skočily jsme s kámoškou do člunu a pádlovaly jsme za nima. Jsou opravdu o moc větší, než delfíni v Kaikouře. Pak byli rodiče na dovolené, tak jsem mohla parkovat u nich před barákem, používat koupelnu a kuchyni a taky pračku. To bylo fajn, hráli jsme s kámoškou a jejím bratrem deskovky, vařily jsme, koukaly na filmy, jezdily na pláž. Přesně jak bych si to představovala. :D Ale jak říkám, těch patnáct let mezi námi je cítit a navíc ona se po Novém roce stěhuje do Wellingtonu. Aspoň, že mi příští týden přijede na pár dní kámoška z Kaikoury. I když si teď říkám, že měla asi přijet až později, protože počasí poslední dobou nebylo bůhvíjak skvělé a já se bojím, že tu jetski ani nevytáhnem.

Jelikož tenhle článek smolím už několik tejdnů, tak mám pár novinek. Mám práci. Objevila se nabídka na administraci na dispečinku mísních autobusů. A protože jsem to viděla tak, že se toho řidičáku nedočkám, tak jsem se přihlásila. Je to jen na poloviční úvazek a jen asi na 3 měsíce, než najdou správnou osobu na pozici manažera. Nebo to si aspoň myslejí, že někoho najdou. :D Ta práce mě docela baví. Převážně zpracovávám data, protože se jim tam nahromadily haldy papírů, které potřebují zpracovat a založit. A pak si tam taky dost vyhraju v Canvě, s laminovačkou a s nůžkama. A do týdne mi pak přišel email, že mi schválili řidičák a že bych ho do tejdne měla dostat poštou. Jenže když jsem to pak volala Sharon, tak ani nevěděla kdo jsem a pak mi to položila, že jí prej někdo volá. Tak čekám, až to dojde a půjdu se jí zeptat, jestli ještě hledá řidiče, ale moc se mi to nezdá. Ale tak takových firem je tu spousta. Nebojím se, že by mě nikdo jinej nevzal. Akorát už asi nikdo nebude nabízet 35 dolarů na hodinu. :( Koneckonců i šéf v práci mi nabízí, že můžu jezdit s autobusem. :D Ale nevím, jestli se mi chce platit 2000 dolarů za řidičák na autobus, abych s ním pak tři měsíce jezdila a pak odešla do Austrálie. :D I když nadruhou stranu si říkám, že by se mi takovej řidičák neztratil ani v Austrošce.

Už to budou 4 měsíce, co čekám na tu pitomou ceremonii, kde vám slavnostně předají občanství. Protože to už je skoro konec lhůty, tak jsem jim psala email, protože kámoška, ke které mi ten dopis má přijít tvrdí, že se jí v té její pochybné čtvrti Aucklandu dopisy ztrácejí. Bože, snad se neztratil ten můj?!

Takže tak. Kdybych tu teď neměla tu práci, tak až asi sedím na trajektu směrem zpátky do Kaikoury. Tolik mi chybí delfíni! Ale stejně nevím, co bych tam dělala. Podle všeho v aeroklubu pracují nějací noví lidé. To mě ještě víc utvrzuje v tom, že si mě tam prostě nevážili, protože dobře vědí, že kdyby mi nabídli práci, že tam budu jako na koni. Fakt mě to na manažera mrzí, pač jsem si myslela, že jsme měli dobrej vztah. Ale někdy prostě nerozumíme tomu, proč se věci dějou tak jak se dějou a já věřím, že až jedno budu na správném místě, tak pochopím, proč to v té Kaikouře nešlo. A budu za to ještě vděčná.

Jo a včera jsem narazila na tuhle písničku a ta mě tak dojala, že jsem bulela jak želva. youtu.be/WZjVRyIBIX0

Zdroj: http://manual.pise.cz/14-jak-vlozit-video-z-youtube-apd.html