Je super být zpátky v Kaikouře. Zase mám kamarády, i když dvě kámošky se teď stěhují na sever, ale zase jiní se stěhují sem. Evka si tu zařídila super zázemí, dokonce jí v práci dali k užívání velkej barák, teda ne úplně zadarmo, ale bydlí tam teď sama a až jsem se na chvilu přistihla, že jí snad i trochu závidím. Musela jsem se napomenout a připomenout si, že já mám ráda svoji svobodu a dodávku. Jo taky mi všichni nabízejí, jestli se nechci vrátit do té či oné práce. Zjevně je tu stále nedostatek lidí. Lidi se se mnou zastavují na pokec na ulici i v obchoďáku a nikdo není překvapen, že mě vidí, neboť každý už prý viděl moji dodávku.

První dny jsem byla nějaká nachcípaná. Často se mi stává, že když cestuju, tak jde imunita někam do háje. Asi je to pro tělo stres, i když já se vystresovaná necítím. Tak jsem ani nešla hned říct do aeroklubu, že už jsem zase tady. Jenže když parkuju na mým oblíbeným místě, tak nademnou pořád lítají letadla a tak mi jednoho brzkého rána volá manažer aeroklubu a mně bylo hned jasné, že se chce zeptat, jestli jsem to já. Tak jsem místo pozdravu řekla: "Proč tady děláš takovej kravál?" a on se smál a prej to hned věděl, že jsem to já. "Pojď lítat", povídá manažer, ale já na to že dneska ne, není mi dobře. "Je tam 40 kosatek!" řekl on a položil to. Podezřívala jsem ho, že si to vymyslel, že to řekl jen aby mě vytáhnul z postele. A tak jsem nešla a propásla jsem 40 kosatek. Nakonec mě taky rádi viděli a už jsem si i obnovila obchodní licenci. Teď ještě ty instruktorký zkoušky, ale to bude větší oříšek.

V aeroklubu byli přes léto fakt hodně zaneprázdnění a zjistila jsem, že kdybych tu bývala byla, tak jsem asi měla práci. Já když jsem se rozhodovala, jestli se na léto vrátím do Kaikoury, tak jsem si psala s Blondýnou, co se mnou dělala instruktorák a která se zrovna vrátila z Austrálie a ta mi psala, že taky pojede do Kaikoury. A já jsem si řekla, že když tam jede Blondýna, tak nemá cenu, abych se tam hrnula taky. A tak jsem jela na Waiheke. Teď jsem se dozvěděla, že Blondýna sem nikdy nepřijela. Asi životní lekce v tom, že člověk nemá stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Takže asi den mi bylo úplně na nic. Nemohla jsem uvěřit, jaká jsem číča, že si takhle šlapu po štěstí a promarním jedinečnou příležitost. Když jsem to dostatečně obulela, tak jsem si řekla, že to asi vesmír tak zařídil, protože na mě v Austrálii čeká ještě něco mnohem lepšího a začala jsem se zase těšit a přestala jsem se litovat. Pak se mě manažer zeptal, co teda mám v plánu, jestli bych chtěla nějakou práci nebo co, ale za prvé já už ho znám a vím kolik toho každýmu naslibuje a on tomu asi i věří, vím že není zlej a myslí to s každým dobře, ale pak to není schopnej splnit. A navíc se už fakt těším do tý Austrálie, takže je těžký mu na to něco říct. Protože když se nad tím úpřímně zamyslím, tak Kaikoura je sice úžasná a miluju ji, ale je tu kosa a na pláži jsou černý kameny, po kterých nemůžu chodit bez bot a který ty vlny víří a když lezete do vody, tak vás vždycky nějakej šutr jebne do toho nejbolestivějšího místa na koleni. A já vím, že v Austrálii najdu ještě lepší místa, kde nebudou tahle ale. V Ningaloo je teplo, pláže jsou tam krásný písečný a navíc jsou tam i žraloci velrybí, manty a želvy a to v Kaikouře nemáme. A proto si to asi sama sabotuju, pač vesmír vám dá, po čem nejvíc toužíte, ale ta touha musí být bez závad, bez pochyb a bez žádných ale!

No a po dnešku mám pocit, že je to skutečně tak, že vše se děje tak jak má, protože já bych asi s manžerem pracovat nemohla. Neznám víc chaotickýho a neorganizovanýho člověka! Já jsem se tak divila Tobimu, že tu dlouho nevydržel, ale teď už ho naprosto chápu. Včera odpoledne mi manažer řekl, že spolu poletíme do Nelsonu, tam vyzvedneme velký letadlo, poletíme do Omaky, tam vyzvedneme rakev a odvezeme neboštíka do Paraparaumu. Tak já se ještě jako debil do noci učím jak vypadaj ta letiště a jaký jsou tam postupy na přistání a odlety, jak se tam dostanu a tak. Jo a on je ranní ptáče, což já noční sova prostě nesnáším a vždycky, když s ním mám někam letět, tak to musí být za rozbřezku. Kdyby Slunce vycházelo ve tři ráno, on by tam už o půl třetí stepoval.

Takže jsem vstala v půl šestý a začala jsem se oblíkat a něco snídat, pač jsme se měli v půl sedmý sejít na letišti. V 06:00 mi došla smska, ve které stálo 07:45. Tak jsem se vrátila do postele, protože jsem stejně byla jak praštěná lopatou. V 06:45 další smska, že je připraven. Do prdele, tak se zas oblíkám. V sedm píše, že už musíme letět. v 07:05 píše, že za dvě minuty odlítá. Dorazila jsem asi v 07:10. Už z dálky vidím, že letadlu blikají světla, vrtule se točí... no naskočila jsem do něj už skoro za jízdy. Nemohla jsem si ani odskočit na záchod, ani zkontrolovat počasí na trase, nebo oznámení aerodromů, jestli se tam třeba na něčem nepracuje, prostě nic! Čistý chaoz a nepřipravenost. Já takhle prostě nemůžu pracovat. Já jsem vysoce organizovaný člověk a zvláště v létání, kde vás i malá chyba může stát život, takovýhle zbytečný drama prostě nesnesu. A já vím, že to nebyla jen vyjímečná situace, protože on takovej byl vždycky, ale teď mi asi osud chtěl připomenout, proč mi hází klacky pod nohy a proč pobyt na Waiheke nebyla chyba.

Než jsme doletěli do Nelsonu, tak se plány zase změnily a tak manažer nakonec letěl pro mrtvolu sám a já letěla sama zpátky do Kaikoury. Neříkám, kdyby mi tu práci cpal přímo pod nos, tak já tu ještě nějaký čas zůstanu. Kdybych měla víc hodin, hledání další práce by bylo mnohem snazší. Ale rozhodně se už nebudu trápit tím, že jsem snad něco promarnila, když to nevyšlo.