Čas tak hrozně letí. A zároveň se táhne. V pondělí jsem úspěšně složila letovou zkoušku a co tady teď ještě měsíc mám dělat? Kdybych věděla, že to bude tak snadné, tak jsem si tu letenku koupila už na dřív. Ale to bych jisto jistě rupla, protože bych měla nervy z toho, jak mě tlačí čas. Ráda bych si ještě za ten měsíc něco přivydělala, ale tady je to teď tak mrtvé, že to moc nevidím. Tento prodloužený víkend půjdu zase pinglovat do hodpody, neboť se očekává, že přes svátky bude narváno, ale jinak se nic nerýsuje. Když teda nemluvím o tom, že možná budu občas učit, ale to bude zadarmo. Nedělám si iluze, že by mi manažer chtěl něco zaplatit. Těch prvních 100 hodin instruktorování se musí dělat pod dohledem instruktora kategorie B. A zase je o něco jednodušší najít práci, když už těch prvních 100 hodin máte za sebou. Takže z jeho pohledu on mi dělá laskavost, tak na co by mi ještě dával peníze, žejo.

Prvního studenta jsem měla už ten den, co jsem složila zkoušku. Ale on bydlí někde na farmě, takže manažer pro něj zaletel svým letadlem a pak ho zase odvezl. Což znamenalo, že jsme měli na lekci asi 45 minut a já neměla moc čas se pořádně obeznámit s tím, jak je ten student daleko, natož abychom měli po letu čas se na chvíli posadit a promluvit si o tom, co dělal dobře a co potřebuje zlepšit. Zase prostě typickej chaoz, všechno na poslední chvíli a to ani nemluvím o tom, že se mě ten student asi pokoušel zabít. My jsme trénovali přistávání a to vždycky po přistání dáte plnej plyn, pořádně se rozjedete a zase vzlítnete. Jenže student dal plnej plyn a ihned to letadlo zase zvedal do vzduchu, když jsme ještě nebyli rozjetí. Takže u toho dalšího jsem mu řekla, že ten nos nebude zvedat, dokud nebudeme mít aspoň 45 uzlů ale néé, on to udělal zas. A to ani nemluvím o tom, že přistával hrozně na křivo a že kdybychom tak skutečně dosedli, tak bychom rovnou sjeli z přistávací dráhy a zapíchli nos do trávy. Na to, kolik už těchto lekcí měl za sebou, tak mě docela překvapilo, že mu to ještě nikdo nedokázal pořádně vysvětlit. Vždyť on už by měl brzo letět sám. A za tohle riskování svýho života jsou instrukroři zpravidla placeni minimální mzdou. Já nevim, asi bych raději dělala vyhlídkový lety, než tohle. 

Teď jsem byla tři dny v Christchurch, protože jsou tam doktoři, co dokážou zařídit i australský zdravotní průkaz. Snažím se co nejvíc zařídit už tady, ať pak můžu v Austrálii rovnou sednout do letadla a obnovit si licenci tam. Už mám i vyhlídnutý sympatický aeroklub a tam se taky hned zmínili, že jim odchází instruktorka a že asi budou někoho hledat. Jenže já pak jedu do Ningaloo, tak doufám, že mi nebudou nic nabízet a nebudou mi dělat chutě. Protože i práce poblíž Sydney je docela lákadlo. Hlavně proto, že tam bydlí moje nejlepší kamarádka. A já bych pak byla bezradná a nevěděla bych, pro co se mám rozhodnout. Každopádně to není, proč se zmiňuju o Christchurch. Jsou to asi dva nebo tři týdny, co mi po spoustě let napsal Třešeň. Předpokládám, že takovej dinosaurus, co by si ještě pamatoval moje trampoty s Třešínkem, tu není, tak jej krátce představím. To je jeden pilot z práce v Aucklandu, kde jsem dělala na dispečingu. Mně se dlouho docela líbil, ale tenkrát jsem byla s tím mým Pilotem a tak jsem si nechala zajít chuť. Jen si pamatuju, že když byl na rozpisu služeb Třešeň, tak mě vždy potěšilo, že se s ním letmo uvidím, až si večer přijde pro letové plány, ale kromě trochy hřejivého pocitu jsem si víc nepřipustila. No a když se to pak s Pilotem rozpadlo, byli jsme s Třešněm skoro na stejné vlně, protože pár měsíců předtím se i Třešeň dozvěděl, že jej žena podvádí s nějakým chovatelem slepic. Tak jsem se ho jednou takhle po telefonu zeptala, kdy mě pozve na kafe a on byl překvapen, ale pozval. Párkrát jsme byli na tom kafi, ale on se nijak do ničeho nehrnul. Já dělala ramena, jak jsem už s tím rozchodem v pohodě, ale on mi to vůbec nevěřil a taky měl pár měsíců náskok se s tím vyrovnat, takže když se tak na to zpětně dívám, tak prostě nechtěl zneužít někoho, kdo byl hluboce raněn a potřeboval někoho spíš jen na to, čemu se tady říká rebound, než aby byl schopen nějakého vztahu. Tím nechci říct, že jsme se spolu nevyspali, ale bylo to jen jednou a bylo to hlavně proto, že jsem ho skoro donutila. On sice měl náskok, ale to neznamená, že byl v pohodě. A nakonec skočil do vztahu s jednou ženou, co měla dvě děti a zřejmě mu (právem) přišla jako perspektivnější partie. I když teď to i sám hodnotí, že do toho skočil moc brzo. Ale vydrželo jim to asi 4 roky. No, Třešeň už s Boeingem nelítá, protože se odmítnul nechat naočkovat. V jeho případě to zcela chápu. Mají v rodině bohatou historii srdečních chorob a v takovém případě bych taky byla ráda, že jsem zdravá a nepokoušela bych to. No a teď je v Chritchurch, protože mu umírá máma na rakovinu a on se o ni stará.

Takže když jsem teď byla pár dní v Chritchurch, tak jsme si zase zašli na kafe. Na uvítanou jsme si dali naše staré dobré dlouhé objetí. Trochu mu zbělely vlasy, trochu zhubnul. Přesto stále fešák. Mezi řečí se jen tak zmínil, jako kdybych to už dávno měla vědět, že je vegan. A já na to že cožeee? Nojo, prej už 4 roky. Tyjo já jsem totálně zapomněla, že ta jeho bývalka byla veganka. A on na oplátku totálně zapomněl, že já jsem též. Musela jsem před ní smeknout klobouk, že z rovna z týpka, co docela dost posiluje, dokázala udělat vegana. A zároveň jsem se přistihla, jak mi rázem padá barikáda, protože najednou odpadla jedna velká překážka mezi náma. Škoda, že odjíždím do Austrálie! Mezi náma byla docela jiná dynamika. Před lety měl jednoznačně navrch on. Já byla totálně rozbitá a škemrala jsem o nějaký lidský dotek. Teď bylo vidět, že navrch mám spíš já. On se cítí jakože zestárnul milion let a tápe, co by na něm ještě relativně mladá holka viděla. No, je mi 38, už nejsem holka. Ale moje tělesná schránka to na mě naštěstí moc neprozrazuje. Šla jsem si pak koupit víno a protože jsem neměla s sebou řidičák, neprodali mi ho.

Odvezl mě pak k autu, kde jsme se zase dlouze objali. A pak ještě jednou. Dal mi letmou pusu na tvář. A já se musela dost držet, abych ho nezačala líbat. Asi se taky držel. Ale oba víme, že by to k ničemu nevedlo. Já jedu do Austrálie a on zůstává tady. A tak jsme se rozloučili a jeli jsme si každej po svým. Druhej den jsme si pak ještě napsali pár něžných zpráv a tím to asi zhasne. Pokud se ještě nerozhoupá a nepřijede do Kaikoury se se mnou proletět, což má ode mě slíbené, ale nevím, jestli se mu to podaří, když ta jeho máma může každou chvíli zemřít a on tam prostě musí být.

A tak jsem se aspoň ještě rozloučila s Dádou a s jejím manželem, u kterých jsem strávila ty dvě noci v Christchurch a vnutila jsem Dádě moje kolečkové brusle, protože už jsem to tak viděla, že je teďka v zimě neprodám a ona je taky vysoká a má velkou hnátu jako já, tak mi to ani nedalo moc práce s přemlouváním.