Poslední dny byly fakt záhul. Ještě jsem škrábala rez ze střechy a stříkala ji novou barvou, jenže v Kaikouře pořád jen pršelo a tak to byl skoro nemožný úkol. Musela jsem se sbalit do tří a půl kufrů. Spoustu věcí jsem vyházela, spoustu věcí jsem nechala v dodávce pro příští majitelku. Celý jsem to musela vyčistit, dojet do Aucklandu a ještě den před prodejem jsem měnila brzdové kotouče a čepy. Ta holka má z toho mýho auta takovou radost, až mě to samotnou hřeje u srdce. Ale je divné koukat na její storýčka, jak v mé dodávce, jež byla mým domovem posledních pět let, najednou hospodaří někdo jiný a používá moje věci! Je mi trochu smutno, ale přesto se dneska nemohu přestat usmívat, protože jsem tak šťastná, že jsem v Austrálii a zároveň tomu pořád nemohu uvěřit, že jsem fakt tady a že tu můžu zůstat, jak dlouho budu chtít!

Na letiště mě hodila ta kámoška mojí, teda teď už její, dodávkou. Ten můj příruční kufr se jim na rentgenu moc nezdál, tak si ho vzal pán stranou. Už jsem se bála, že ho tam otevře a přede všema z něj vytáhne moje hračky, které mají nabíjecí baterku a tím pádem se nemohou zabalit do odbavených zavazadel. Týpek se ale znova podíval na ten rentgen a nakonec se rozhodnul v kufru nešmejdit. Tak jsem si říkala, že ztrapnění se odkládá až do Sydney, kde jisto jistě šmejděníčko šmejdění bude. Jaký byl můj šok, když se o žádný z mých čtyř kufrů nikdo nezajímal, žádnej rentgen, nic! Ani přes imigrační jsem nešla, šla jsem zkratkou rovnou k jednomu pánovi, co uměl trochu česky a rád si pokecal a pak rovnou ven. Žádný razítko do pasu. Ani nevím, jaký mám teda víza?? Hustý, kdybych jela na český pas, dívali by se mi pomalu až do zadku a ještě by mě nechali očuchat psem.

Teď jsem na tejden u kamaráda, než půjdu hlídat byt a kočku kámošce. Tak jsem si šla pěšky do města vyřídit bankovní účet, simkartu do mobilu a podívat se do obchoďáku. Tam jsem slzela dojetím, protože tam mají takových veganských dobrot, o jakých se vám na Zélandu může jenom zdát. Zachvíli budu tlustá jako vepř! Cestou domů jsem viděla spoustu ledňáků obrovských, kteří jsou snad mými nejoblíbenějšími ptáky a taky mraky rozel a jednoho papouška kakadu. Dneska ráno jsem se probouzela za chechotu toho ledňáka, kterej trochu zní jako tlupa naštvaných opic a věděla jsem, že jsem doma. Spousta Kiwáků se mi snažila Austrálii pohanit. Že je plná Australanů. Vetšinou jim stačí říct, že už jsem tu žila a vím, do čeho lezu, ale míra nevraživosti některých Novozélanďanů mě fakt zaskočila. Ale co, já jsem tu hlavne kvůli přírodě a zvířatům. Ale stejně by mě zajímalo, co si vlastně ti Kiwáci o sobě tak myslej, že maj pocit, že jsou o tak moc lepší, než Australani. Popravdě z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti některých mých kamarádek vím, že jsou to vesměs nevěrná prasata, takže já bych asi radši šla do toho Australana. Ale teď koukám, že se můj oslavný článek nějak zvrhnul a tak já jdu radši koukat na seriál. :D