Čtyři roky života se vešly do krabice velikosti 50x50x40 a měla necelých 5 kg. 

Takhle to přesně bylo. Nedokázals mě připoutat a přitom si tolik chtěl. Už jsi mi to řekl 2x do telefonu - miloval jsem Tě strašně moc. 

Ale ono nestačí se jednou zeptat. Ono nestačí se spokojit s odpovědí a myslet si, že je to vy-nevyřešeno. 

ČLověk se bojí, hledá, čeká a stále věří. 

A v horších chvílích se člověk podrží. Tak jako já Tebe...Třeba jednou, dvakrát, milionkrát....

Krabice. Je mi z toho smutno. Jak Ti bylo, když jsi to balil? S pečlivostí? S konečností? S radostí. Jsem šťastnější, zní mi v uších. 

Já ji celou, mimo klíčů a knížek vyhodila. I deku, pod kterou jsme prožívali orgasmy. 

Bylo a je  mi smutno. 

Jednou mi tu odpovíš, protože bude smutno Tobě. 

Bude Ti smutno po mně, po nás. 

Po tom vědomí, že někde žije někdo, kdo Tě z upřímný lásky miloval. (Tohle bylo a je nejvíc)

Já si přála, abys to vnímal tak- že mít ten druhý svobodu, bez dluhů, s morálními hodnotami- je v životě to nejvíc. 

S respektem před partnerem i dětma. S tím, že si jedden druhého vážíme a milujeme se....I kdybychom byli ve stanu nebo se viděli jednou za týden. V tom byla ta největší síla- důvěra. 

Důvěra ....Vědět, že se člověk může opřít. A já to věděla. Dokud jsi mi to nevzal a neposlals mě do života, ve kterém jsi byl přede mnou...

Jednou to pochopíš. Neotřepeš se. A neuvidíš v tom zlobu, přísnost, zlost - Budeš v tom vidět tu lásku....(takovou, jakou ji vnímám já)

Krabice do pěti kil.