Milý deníčku,

sebrala jsem odvahu a v noci odešla. Pozdě v noci jsem našla opuštěný brloh a zalezla si tam. Spánek nebyl nic moc. Vlastně jsem pořádně ani nezabrala. Budu si muset najít něco míň nebezpečného. Ani nevím, kde přesně se nacházím, ale zdá se, že nejsem na ničím teritoriu. Pár vlků jsem tady sice cítila, ale zdá se, že to nejsou stálí obyvatelé. Myslím, že tato oblast není ničí, tak tady asi nějakou dobu budu. Když budu sama, můžu lovit jen menší zvířata, takže se určitě uživím. A sem tam chytnu něco navíc, do zásoby. Zrovna dneska jsem chytla dva zajíce. Jednoho jsem snědla na posezení a dalšího jsem rozporcovala a zahrabala. Musím uznat, že porcování je ve smečce jednoduší stejně jako lov. Ale nic jiného mi nezbývá. Moje instinkty mi radí najít si vhodnou noru a zdržovat se jen blízko ní. Připravit si na blížící se porod. To by bylo možné, kdyby se o mě smečka postarala, ale já už žádnou smečku nemám. Takže své instinkty musím potlačit a společně s hledáním nory musím shánět i jídlo. Za týden porodím, takže se musím snažit všechno zvládnout. A podle všeho těch malých capartíků nebude málo. Zrovna teď je to spíš na škodu, než k užitku. Bojím se, že budu muset ty slabší opustit. Doufám, že k tomu nedojde. Doufám, že se zvládnu postarat o všechny. Pro jistotu ale ještě obejdu své nové teritoriu a pořádně si ho označím. S Luckem  jsem se prát nechtěla, ale teď to jinak nepůjde...