Dnes nastal můj velký den. Konečně se podívám mimo mé vězení! Už se nemůžu dočkat. Nemůžu se dočkat, až se přestěhuji z jednoho pasťáku do dalšího. Do "bratrského pasťáku". To je takové vězení, kde vás má pod dohledem NONSTOP buď váš starší bratr, nebo někdo z jeho kolegů. Super! Děs... Sedím na chodbě hned vedle ředitelny. Houpu se na židli a ignoruju poznámky o tom, jak spadnu a rozbiju si hlavu. V tom vyjde vychovatelka – ta nejotravnější ze všech a za ní se objeví Mik. Mik je můj brácha. Je to blbec, ale může mě odtud odvést, takže budu dělat, že ho mám strááášně ráda. Vyskočím ze stoličky: "Miku, tak ráda tě zase vidím!" nahodím falešný úsměv a doufám, že vypadá věrohodně. Přiřítím se Mikovi přímo do otevřené náruče. "Viki, taky tě rád vidím. Tak co zmizíme odtud?" Jeho hlas zní ještě falešněji, než ten můj. Mohl by se alespoň snažit. Alespoň tak malinko, jako já. Ale to bych toho chtěla zrovna po něm moc. Kývnu na souhlas a vracím se ke stoličce pro svoji kabelu. Je pořádně těžká, většinu toho místa zabírají mé brusle. Do druhé ruky chytnu prkno a vleču se zpátky k Mikovi. Konečně vypadnu! Mik mi ze zdvořilosti pomůže s kabelou, na oko se rozloučím se zdejším personálem a pádím za Mikem do auta. Má parádní auto. Jediná vada na kráse je ta, že je to jeho služební auto. Je to policajt, proboha! To mám z vězení sednout rovnou do policejního auta? Také mohl přijet v něčem míň nápadném. Jsem ticho. Nasednu, zapnu si pás a čekám, až bratr otočí klíčkem... Nic se neděje, jenom se tak na mě dívá, jako na ducha. "Vážně jsem rád, že tě vidím, Vik. Bude se ti na oddělení líbit. A nebudeš tam pobíhat jenom tak zadarmo, neboj." Vrhnu na něj svůj nesouhlasný pohled. "Zapomeň na to, že ti budu vařit kafé za minimální mzdu." Mik se usměje v domnění, že jsem se snad snažila o vtip a auto se konečně rozjede.
Když přijedeme k Mikovi před dům, s hrůzou zjišťuju, že vlastně bydlí v bytě nad jeho prací. To si snad dělá srandu. Z pasťáku na policejní oddělení krajské kriminálky. Co víc si přát? Nakonec to vypadá alespoň trochu nadějně. Když už nic jiného, nebudu se muset dělit se svým bratrem o pokoj. Položí mi kabelu vedle postele a začne mě provázet po jeho bytě 2+1. Jeho pokoj je samozřejmě tabu. Takže zbývá obývák s kuchyní dohromady. Je to celkem prostorná místnost s minimem věcí. Uprostřed je sedačka do písmene L, hned před ní je servírovací stolek. Naproti sedačky u zdi je televize a po jejích stranách skříně s něčím, co zjistím později. Za sedačkou se nachází něco, co má připomínat rozdělovací stěnu. Tam je potom kuchyňská linka mezi dřezem a troubou. Vedle dřezu stojí lednička. Zajímá mě, co v ní všechno není. Nahlédnu do ní. Opravdu tam toho víc není, než je. Asi umřu hlady. No a potom tady máme WC s koupelkou dohromady. Tuhle kombinaci nesnáším. To se mám jako počůrat, když si můj bratr bude zrovna holit svůj rozkošný obličejíček? Nebo se mám dívat na to, jak si čte sport na poslední stránce denních novin zrovna, když si budu čistit zuby? WC s koupelkou dohromady je prostě pitomost. Když mě provede po společných prostorech, začínám si tady opravdu připadat, jako ve vězení číslo dvě. Teď ještě stačí, aby mi dal do ruky seznam rozdělený na dva sloupce. V jednom sloupci bude... Vážně?! Člověk ještě ani nedokončí myšlenku a už má papír v ruce. Mik se jako vždy uculuje. "Teď se musím vrátit do práce. Dneska máš pohov, ale zítra si začneš vydělávat." Tím asi myslí, že mu budu každou hodinu vařit kafé a za to mi možná koupí zmrzku. "Dneska nevím, kdy se vrátím, tak si něco udělej na večeři a hlavně to tady nepodpal. Nemáme požární schodiště."  Hlavně, že mám patro pod sebou sto policajtů. Jak praktický při požáru. Při této myšlence se neubráním úsměvu. Mik si to musel špatně vyložit, protože se usmál jeho "jsem-rád-že-to-chápeš" úsměvem a zmizel.
Sunu se do pokoje a zastavím se mezi dveřmi. Není zas tak špatný. Naproti dveří u zdi je celkem velká postel. Vedle ní je malý stolek s lampičkou a vedle toho všeho obrovská skříň. Naproti skříně je okno a u něho normální psací stůl se židlí. Na čtvrté straně, hned za dveřmi je knihovna. Teda, asi to má být knihovna, ale žádné knížky tu nevidím. Je to prostě směs hodně poliček, kde bude brzy binec stejně, jako v té skříni. Sednu si na postel a podívám se na papír, který ještě pořád držím v ruce. Jak jsem předpokládala. Seznam věcí, které musím a které nesmím. Tak například musím být v 8 hodin ráno nachystaná do tzv. práce. Musím poslouchat ne jenom bratra, ale také jeho kolegy. Nesmím jít ven, aniž by o tom věděl Mik. Nesmím jít ven, když budu tzv. v práci. POČKAT! A kde je napsané, do kdy mám jako že dělat? To budu vařit kafé a třídit poštu do desíti do večera, dokud nebudu mít večerku? A kdy se mám projet na bruslích nebo prkně? Tohle si musím s Mikem vyříkat hned zítra ráno.