Milý deníčku,

protože jsem nemohla překousnout, že by byl Timi lepší, jako já, rozhodla jsem se dneska trénovat. Na rozcvičku jsem cestou na "tréninkové hřiště" chytila pár myší, křečků a podobných hlodavců. Najednou jsem zavětřila mládě srny. Byl to malý koloušek pár dní starý. Sotva se držel na nohou a já si řekla, že by to byl super úlovek. Představ si, že bych se najednou ukázala před smečkou se srnou v zubech. OK, s mini-srnou v zubech. Konec konců, neměla jsem co ztratit. Když ho nechytnu, půjdu si po svých a zkusím najít něco menšího. Třeba zase zajíce. Přikrčila jsem se hned u cesty a snažila se plazit tou největší trávou. Přitom  jsem dávala pozor, jestli se někde v blízkosti nenachází srna - máma. I to mimino by mi mohlo ublížit. Setkat se s dospělou srnou se mi opravdu nechtělo. Když už jsem byla na dosah, objevila se dospělá srna. Zůstala jsem nehybně přikrčená a čekala. A čekala. A čekala. Bála jsem se pohnout. Nerada si to přiznávám, ale šlo mi o život. Nikdy jsem nebyla tak vystrašená. Srna se nakonec odebrala někam pryč. Mládě tam zůstalo, tak jsem se přinutila připlížit ještě o něco blíže. Najednou jsem cítila, že je ta správná doba. Vyskočila jsem z úkrytu a tryskem jsem se řítila na kolouška. Skočila jsem mu po krku zrovna, když se snažil vykopnout. Naštěstí minul a já ho svalila na zem. Zakousla jsem se mu do krku a silně s ním zatřásla. Zůstalo nehybně ležet. Poprvé v životě jsem ze sebe vypustila vítězné zavytí. Opravdické vítězné zavytí. Nejspíš to byla chyba, ale rozběhla se na mě ta srna. Snažila jsem se hlídat si svůj úlovek, ale také svůj život. Z ničeho nic se přiřítila smečka. Tedy jen ti mladší ze smečky, ale i to stačilo na zahnání teď už bývalé maminky. Jako vítěz a ten, kdo obstaral jídlo, jsem se najedla jako první. Ne, že by se ostatní nesnažili přiblížit, ale museli si počkat. Potom jsem k jídlu pustila Timiho a nakonec ostatní. Konečně se ze mě stal lovec!