Musím si postěžovat. Je to už nějaký ten týden, kdy sme se se švagrovýma bavili o jejich mamce, mojí tchýni. A budoucí babičce naší Zuzky. Holky (a taky můj) mají brášku, teď je mu 8 roků, holt mamka ho měla pozdějc, ale to je teď vedlejší. Jde o výchovu. Jde o to, že ona prostě nesnáší zvířata. Měla jsem ten dojem už půl roku po tom, co jsme s V začali chodit, ale tak říkala jsem si, že je to můj pocit.Ostatně každý není takový fanatik do zvířat jak já. Není to můj pocit. Holky na to mají stejný názor. Už tenkrát prostě vyhodila kocourka V, no kočičák se už nenašel. Nedávno se "stratil" koucourek staršího švagra. Všem je jasné, že se jen tak sám nestratil. Kočičáci byli vykastrovaní, takže se instinktivně drželi doma a neběhali za babama. A teď trochu víc k věci.

Jednou švagrová hlídala bráchu a vykládala: "Šli jsme po venku a kolem cupital psík a malý ho prostě bez důvodu nakopl. Ten pes si nás nevšímal, čuchal kolem a malý ho prostě nakopl. Tak se ho ptám, co to mělo znamenat a on že mu to řekla mamka. Že když uvidí psa, tak ho má nakopnout." No z druhou švagrovou jsme zostali paf, s otevřenou hubou. I to, jak jsem zažila, jak se malý chová k těm kočkám a reakce mamky. Kolikrát jsem zažila, jak malý tahá kočku za přední packy, jakoby pod pažema. Tak mu říkám, že ho to bolí. A mamka že je kočka zvyklá a tím to haslo. Prostě se mě nelíbí její výchova a vedení k nenávisti ke zvířatům. Neříkám, každý zvířata rád nemá a V taky Eminu jenom toleruje. A má narážky a tak. Ale nikdy by jí neublížil. Protože je to živý tvor. Tečka. Problém je v tom, že s mladší švagrovou (je o rok starší, jak já) jsme na ty zvířata tak nějak víc vysazené. A já jsem vyrůstala mezi zvířatama. Měli jsme kočky, psy, slepice, hada, želvy.... teď mám morče. Strýc má králíky, chodila jsem ke koním.... nikdy by mě nenapadlo zvířatům ublížit. Uznávám, že muchu nebo pavouka zlikviduju bez mrknutí oka. Ale taky je zabiju pokud možno jednou ranou a nemohla bych pavoukům trhat nožičky, nebo upalovat lupou mravence a tak. To už je prostě týrání. Zabit kapra na vánoce? Fajn, jednou ranou a hned. A ne, jak zažil můj, že mu řezali hlavu zaživa. Tomu kaprovi. To už je prostě... já nevím... to už hraničí se sadismem. Na zabíječe jsem schopná pomáhat. Jsem schhopná asistovat, když strýc stahuje králíky. Ale nesnesu byt u toho, když je zabíjí. Jsem strašně ráda, že jsme našli někoho, kdo nám dává domácí vajíčka a nemusím podporovat ty klecové chovy, kde se slepičky usnáší k smrti, mají do krve kloaku a tak. Nejsem vegetarián ani vegan. Dopřeju si dobrý kus bůčky a tak. Ale jde o to, jak k tomu člověk příjde. Co se děje těm zvířatům.

A teď zjistím, že mám svoji dceru dát na víkend k někomu, pro koho je normální jenom ta nakopnout psa? Neříkám, když by ten pes zaútočil, tak ať ho nakopne v rámci sebeobrany. Ale jenom tak si říct "hele pes, půjdu ho kopnout" je pro mě prostě nemyslitelné. Chceme malou vést k lásce a respektu ke zvířatům a přírodě. A pak dojde od babičky a bude tahat našeho psa za ocas a uši, protože je to přece normální a pes si zvykne? Bavili jsme se o tom s V a důrazně jsem mu řekla co jsem se dozvěděla a jak to vidím. A šlo na něm vidět, že si toho je jistý, ale tak nemože seřvat svoji matku, že jo. A nechcu jí zakazovat vidět se se svojí vnučkou. Jinak je tchýně fajn baba pokecáme a tak ale toto mě opravdu trápí. Nechcu aby se moje dcera stýkala s někým, pro koho je normální týrat zvířata. Je to nechutné, sadistické a rozhodně to není normální. Když nemám ráda zvířata, tak si jich nebudu všímat, ale nebudu jim přece ubližovat.