A  tím myslím odbornou..?

Věřím, že hodně dělají i hormony, ale dneska to až hraničilo se závažností. Většina dní je sice fajn, jsem v pohodě, vysmátá, v noci mě nedělá problém vstat, ve dne běhat kolem malé a natřikrát zehřívat jídlo... sobě. A pak je tady ten den, kdy jsem absolutně na dně. Po fyzické, psychické a krajně i zdravotní stránce. Jako dneska. A dneska fakt extrém.

Jem absolutně vyčerpaná, hladná už ani ne. A zašlo to tak daleko, že jsem ze zoufalství začala byt na malou nedobrá. Přitom za to nemože. Ona nemože za to, že má každou hodinu hlad. Nemože za to, že ju bolí bříško - ikdyž, kdyby tak nehamovala, tak nespolyká tolik vzduchu..., ale nemože za to. Dokonce nemože ani za to, že se poblinká a musím ju přesléct... prostě nemože za to, jak to je.
Jenže mě už dneska vyloženě došly nervy. Byla jsem strašně unavená. Fakt šíleně. Kolem 8 malá usnula, tak rychle umyju falšu a du si lehnout s tím, že aspoň tu hodinu bude spat. Jenže než jsem zabrala, tak už jsem o půl 9 znova dělala mléko. Samozřejmě nečekala v klidu, jak už to docela umí, ale řvala na celé kolo. Přes den je v takovém košíku, který se hýbe ze strany na stranu a docela ju takto "pohoupete" a uklidní se, když se jí něco zdá nebo tak. Jenže teď jsem to přehnala. Strašně moc jsem s ní v tom košíku třepala. Nasílím jsem jí vrazla dudlík do puseny. Několikrát. Když jsem přišla s falškou, tak se normálně najedla, zklidnila, já pak taky. Brkla si, uložila sem ju, jenže se za chvilku poblinkala. Tak sem ju musela přesléct. Samozřejmě začala znova řvat. A jak už sem byla vyčerpaná a prostě hotová, tak sem jí už začala nadávat ať chvilku drží hubu. Fakt sem jí to tak řekla. Vůbec sem ju nepřeslékala citlivě spíš zbrkle a docela se na podložce házela. A pořád plakala a mě už tak šíleně třeštila hlava a hučelo v uších a vůbec, že sem jí prostě zacpala pusinu rukou. Enom na chvílu, pak mě došlo, co dělám tak sem ju rychle oddělala a mlá v pohodě, dýchala, řvala dál. Jenže tak by to nemělo byt. Strašně mě to vyděsilo. Nejrači bych ju hodila na konec baráku (máme průchoďák), pozavírala všechny dveře a nechala ju ať si tam dělá, co chce. Ať se klidně uřve, hlavně, že já budu mět klid. A vůbec mě to nepříjde divné nebo špatné. Vím, že by mělo ale prostě to tak není. Dneska mám fakt pocit, že ju nechcu. Že bych se jí nejraději zbavila. Že ju nemám ráda. Bodejť bych měla, když mě nenechá vyspat, padám na hubu a nedokáže pochipit, že i já mám svoje potřeby. Že i já potřebuju pojest, odpočinout si.... 

Obávám se, že to začíná spadat do deprese. V mě sice pomáhá. Například o víkendu k malé vstává on a dokonce jsem si v týdnu vydupala volnou neděli, kdy se bude starat výhradně jenom on (dárek k MDŽ). Jenže nevím, jeslti je toto ještě v mezích jakési normálosti, nebo to začat řešit s odborníkem. Zavčasu, než jí ublížím. Ale zase to není často, jenom některé dny, jinak je to v poho. Fakt nevím. Netvrdím, že nemám "svoji" doktorku. Ostatně jsem k ní chodila se svojí pavoučí fobií, jenže otázka je kdy bude mít volno. Co když bude mít čas až za měsíc. Do té doby možu malé zacpat pusu na delší dobu a opravdu oddělat ruku až ztichne. Jenže pak už bude pozdě.

Tatínek vlastně ještě ani neví, co se dneska dělo. Došel z práce a šel dělat na dvůr, dokud je světlo. Ikdyž ju ještě před tím nakrmil a vzal si ju nadvůr do kočárku, ať je na vzduchu a tak. Jenže nebyl čas si poztěžovat. A pak - co na to řekne? Pak se bude bát mě nechat s malou samu, což chápu. Taky se s ní bojím byt sama. Bojím se, že jí ublížím. Nejrači bych na celý den někam odešla. Nebo nejlíp už v sobtou večer a vrátila se až v nedělu večer. Je její tatínek, určitě by to zvládl. 

Ani nevím, proč vám to říkám. Chcu radu? Chcu si poztěžovat? Chcu pochopení? Soucit? Podporu? Co když se teď od vás dočkám jenom výčitek? Odsouzení? Nadávek? Vím, že toto už není normální. Ale je to už nenormální nebo ještě v rámci normálnosti?