Včera sem se o sobě dozvěděla něco, co mě fakt šíleně mrzí. Hlavně proto, že nic z toho není pravda. Prý sem na babičku vyjela s tím, že jim zakazuju k nám jezdit a zuzku jim ukážu enom mezi dveřama. Mimo jiné. Taky su prý nevděčná, protože nám toho plno kupují a nikdy sme jim nechtěli ty věci zaplatit. A do třetice - když su nervní, tak si to vybíjím na ostatních. Uznávám, že na tom něco bude, ale ten den sem nervní nebyla. Byla sem vyspaná, zuzka byla hodná, všechno bylo fajn....

Ale po pořadě. Hlavní kámen úrazu je nádobí. Ano, čtete dobře, nádobí. Pokaždé když se u nás babi ukázala, tak první co následovalo po pozdravu s malou bylo to, že šla a honem umývala nádobí. Ono jako fajn, když ju o to poprosím, nebo toho mám moc nebo tak, tak su ráda. Jenže ona ide a umiyje blbý hrnek s dvěma užičkama. Jenže my si konečně zavádíme nějaký režim. Přes den, když malá spinká, tak v klidu pojím, odpočívám.... a večer, jak je doma V, tak umyju nádobí, poklidím. Za jedno se nemusím ohlédat na to, jestli stihnu nádobí umyt nebo ne a za druhé proč bych měla umývat co hodinu hrnek s taléřkem, když můžu večer umyt všechno najednou. Uznávám, že je tento režim trošku nešťastný, ale nám to takto zatím vyhovuje. Prostě večer umyju nádobí, ráno poschovávám a takto to teď prostě děláme, takto to je. Jenže ne, ono to musí byt umyté hned a nesvidí neslyší. Tak, jak když nám dovezli ten čajík pro zuzku. První co, tak "když su tady, tak si umy nádobí" tak říkám, že za nějaké dvě tři hoďky dojede můj z práce a pojí, tak počkám a ten jeho talířek prostě umyju nejdou s tímto. Že nebudu umývat stokrát za den jeden hrnek. A šla sem zrovna krmit malou. No než sem nakrmila, už bylo nádobí umyté. Nebylo to poprvé, je to pravidlem. Tak sem ju v klidu poprosila, jestli by mohla laskavě respektovat náš režim a to, jak to u nás je. Že to tak prostě máme zavedené a vyhovuje nám to. Stalo se něco, co sem nečekala. Prostě se mě vysmála do očí. Nebrala mě váně.
Možná sem řekla něco, co sem tak nemyslela v afektu. Ale určitě sem to řekla až po tem, co sem viděla, jak odmítá brat vážně a směje se mě do očí.

Co se týká (ne)placení, tak to není pravda. Je pravda, že nám toho plno pokupovali. Mě odsávačku, malé plenky, ubrousky, čůrací podložky.... ale není pravda, že by sme to nechtěliplatit. Diky sme se ptali kolik to stálo, co za to chchce. Dicky jenom mávla rukou. Tak holt sme to po měsíci vzdali. Ale jenom co mě začnou chodit paníze na mlou. Všechno jim vrátím. Netuším, kolik to bylo, ale každý měsíc jim prstě dám aspoň dvě stovky. Ať teda nejsu nevděčná.

A nervní sem nebyla. Možná až po tom, co mě nebrala vážně a vysmívala se mě. Samozřejmě sem večer dostala kázání od mamky, jak se to chovám. Tak sem jíholt musela vysvětlit jak se to stalo a podoknout, že se jaksi zapoměla zmínit o tom, jak se mě vysmívala. Víte, fakt mě to mrzí. Zrovna od této babičky sem to nečekala. Mamka teda že ať jí napíšu, ať jí rači nevolám, což byla pravda, protože tak vytočená z takových pomluv sem fakt eště nebyla. A to už bych po ní fakt vyjela. TAk sem jí napsala, znova sem omíjala dokola to, co sem říkala mamce a co vlastně říkám tady. Zároveň sem se jí omluvila, že esi sem řekla něco co ju urazilo tak se omluvam ale že si toho nejsu vědomá. Vesměs žádný pokrok. Já sem jim zakázala vidět malů a nesmála se mě do očí. Smála se tomu, co sem říkala, protže to nebrala vážně... dle jejich slov.

Asi zapoměli, že když se o mě něco říká, něco, co není pravda, tak z toho pravdu udělám. Když mě bývalý osočoval z toho, že se kurvím na potkání (ano, byl to hajzl chlap), tak sem holt skočila do postele s kámošem. Když mám byt kurva, tak ať je to pravda.
A když jim prej nehodlám ukazovat malou a půšťat je k nám, tak holt to tak budu muset udělat ať je to pravda.

Dneska to po sobě ani nečtu bo su tak vytočená, až to bolí.