A je to tu zas.  Jako by mě dali cizí mimino o které s musím postarat. Navíc je poslední dobou jakási bolavá takže pořád jenom řve. A když neřve a usmívá se a povídá, tak nejsem ráda, že je spokojená, ale spíš jsem ráda, že je prostě ticho a já mám relativní klid. Není tam po lásce ke svému dítěti ani "bž". Možná je to tím, že nekojím. Vztah meatky adítěte se tak nějak utužuje tím kojením přece. A já jenom létám s flaškou, počítám kdy kam můžeme jet a na jak dlouho, případně kolik zásob vzít sebou. Když se ni podívám, tak necítím hrdost, radost, už vůbec ne lásku. Jenom zodpovědnost. Tak šílenou zodpovědnost, aby se jí nic nestalo, protože kdyby jo, tak mě V zabije. Když bolavě plače, tak mě ani tak netrápí to, že se trápí, jak spíš sere, že pořád jenom řve a nejde uklidnit. Když nad tím tak přemýšlím, tak to začalo už při porodu. Ten byl sice na prvorodičku rychlý, snadný a bez komplikací ale měla sem za to, že když vám to mrně dají na břicho, tak matku zalije takové to očekávání, nadšení a tak. Mě to vlastně nijak zvlášť nedojalo. Akorát jsem byla ráda, že už konečně nemusím tlačit, že už ze mě nic neleze. Že je to konečně venku. Když ju poprvé přiložili, tak bych měla byt nějak ráda, že krmím svoje dítě. Brala sem to jako samozřejmost. Takové to "no a, však to se ode mě očekává". Stejně, jako se ode mě od té doby očekává, že bude nakrmená, přebalená, spokojená.... A vlastně to začalo ještě před porodem. Už na uplném začátku. Když sem zjistila, že jsem v tom, tak sem si řekla "no konečně". Jenže v ten moment moje biologické hodiny, které do té doby doslova bily na poplach prostě utichly a nechali mě v tom samotnou. Pak sem řešila akorát to, jak je mě blbě, jak mě všechno bolí, jeslti se mám jak dostat na prohlídku.... tak moc sem chtěla kluka, že sem věřila, že taky bude. Když sem zjistila, že to bude holčička, tak sem se nedokázala usmát. Tak nějak sem počítala stím, že mě to nevyjde. Když sem zjistila, že je to holka, tak sem to ořvala. Od té doby se ve mě definitivně něco zlomilo. Všichni nadšení, ségra ta byla ráda, jak kdyby to bylo její. Ať si to mimino na nějakou dobu vezme. Mě to vadit nebude. Vlastně když dojede švagrová, jestli si může malou půjčit ven, tak jí ju mileráda obleču a aspoň dvě hodiny je nechcu vidět. A když se vrátí, tak se sice zeptám, jak bylo, jeslti spala a tak, ale spíš informativně, aby řeč nestála. Ne, že mě to doopravdy zajímá. Jako bych o ni stratila veškerý zájem. Možná, že kdyby to byl chlapeček, kterého sem si tak moc přála, tak by to bylo v pořádku. Třeba je to tím, že je to holka.Kdo chce proboha holku. Hrabu se v autech víc, jak v kuchyni, obleču na sebe první, co uvidím o účesech nemůže být řeč a já se mám starat o holku? Já mám tu holku ůvbec chtět. Spíš jsem se s tím smířila. Mám holčičku, která je sice krásná a když není bolavá, tak je samý úsměv, jenže já to nechcu. Vím, že za to nemože ale prostě to není kluk. Jasně, že ju pochválím, když všechno sní, když udělá nálož do plenky, nebo když konečně začala koníčkovat a nedělá mrtvého brouka. Jasně, že s ní zablbnu, dám jí pusu. Ale proboha, pusu jsem dávala i kobylce po té, co byla hodná a na jízdárně mě neshodila ze sedla. Blbosti dělám i s cizím psem. Pusu dávám i Emině. Která je mimochodem pořád u našich, protože místo na klec zaplnili Zuzčiny věci. Bože, jak mě ta Emička chybí. Už si mě ani nepamatuje. Mamce zobe z ruky a mě kousla. Vyměnila sem svoje morče za mimino. Vlastně se jí ani nedivím, já bych se taky asi kousla. Kam se poděli ty mateřské instinkty? Porodím a najednou je všechno pryč. Už v nemocnici, když malou odnesli a já šla pak na pokoj a asi 2 hodiny čekala, až ju přinesou mě nijak zvlᚍ nechyběla. Měla bych se starat, kde je tak dlouhou a kdy mě ji přivedou. Místo toho jsme byla spíš zvědavá, za jak dlouho se budu muset začat starat. Když ju dovezli tak sem necítíla nadšení, že už ju mám u sebe. Prost sem to brala jako fakt. Teď mě dali mimino, které sem prej porodila a už to bude na mě. Už nebudu mět nikdy klid, už to bude všechno jenom podle toho děcko.

Přitom kdyby ste viděli, jak je zlatá, když si vykládá. Jak je milučké, když vás ráno uvidí a zasměje se od ucha k uchu a musí vám rychle povikládat, co se jí zdálo. Dokonce začala spinkat celou noc. Když má bolení nebo něco, tak mě to není jedno. Protože to znamená, že ju budu mět celý den na rukách a ona mě bude ječet do ucha. Poznám, kdy plače, protože je bolavá a kdy si toho plaču nemusím všímat, protože prostě jenom kňourá. Pomalu začínám rozlišovat, jestli plače, protože je pročuraná nebo má hlad dřív, než by měla mět. Ale tak na cizím psovi taky časem poznáte, co vám chce říct, když ho chodíte pravidelně venčit a podobně.

Dokonce ani není kdy si o tom promluvit s V protože do žní musí byt hotová střecha, do toho se nám pokašlalo a uto a je toho hodně, takže jak ráno vypadne, tak se vrátí večer a to se stěží spoelm najíme a poadnem do postele. Není pořádně kdy byt spolem. Chybí mě. Chybí mě on, chybí mě moje morčátko a jediné, co nechcu je mimino které sem tak strašně chtěla. Se kterým sem snad rok otravovala a až se to podaří tak jsem ráda, že se jí možu nachvilec zbavit. A to jedem dneska na návštěvu k sestřence, která má o dva měsíce staršího chlapečka. Sice zuzka je hezčí mimino, ale jak mám asi tak dělat spokojenou maminku, když bych nejrači malou dala někomu a jela tam bez ní?

Tak by to nemělo byt.