Popíšu vám, co se děje během přebalování a přeslékání - tj. min 2x denně. Když už Zuzku ponatírám (je AE), a vybalím, tak to začne. Zuzka mě prostě buď uteče a dělá všechno proto, aby raději spadla z postele, než abych ju zabalila a oblékla, nebo je schopná si vykloubit ruky, rozbit hlavu, cokoliv, jenom abych ju nezabalila a nepřeslékla. Je to fakt děsně vyčerpávající. Jenom co se zbaví plenky a je natřená, tak prostě otočka a uteče mě (balíme na postelách, mimochodem). Možu ju přemlouvat, vysvětlovat, nevšímat si... prostě nezájem. Velká sranda. Když už se mě podaří ju nějak udržet na zádech, tak kope nohama, poskakuje, takže musím Xkrát spravovat plenku a stejně nakonec zabalená, jenom tak hala bala. Kolikrát jsem na ní až seděla, aby bla aspoň na místě. A to nemluvím o tom, že ju musím ráno přesléct z pyžamka a večer zpátky. Když už je konečně zabalená, tak to celé začíná na novo. Dojdu za ní s bodynem v ruce, nějak jí ho přetáhnu přes hlavu, obleču jednu ruku a.... ještě ta ruka ani není oblečená a ona už skáče, div si tu ruku nevykloubí, div si nezlomí vaz.... druhá ruka se obléká obdobně. O ponožkách a gaťatech ani nemluvím. I když  mě sedí na klíně, tak se rači celá vyvrátí, div přeze mě neudělá kotrmelec. Má dlouhé vlásky do očí, takže ju musím rozčesat a udělat culajz, alias fontánku - představte si to.

Fakt už mě dochází nervy. Už jsem ju několikrát musela poliskat po rukách, po nohách a nadat jí, aby se aspoň na chviličku zklidnila. Stejně to nevydrží dost dlouho na to, abych ju dala do kupy. Už ju oblékám stylem, že mě sedí mezi nohama, svojíma nohama fixuju ty její a rukama se snažím udržet na místě její vrchní polovinu těla. Když ju češu, tak to vypadá tak, že ju musím jednou rukou držet jak ručičky, tak hlavu a druhou česat. Dneska jsem ju konečně učesala ale na úkor toho, že jsem byla pokousaná. Mužu prosit, mluvit klidně, křičet, plakat... prostě nic. Jsem z toho děsně vyčerpaná. Je to min dvakrát denně a je to fakt hrůza. Malá je kolikrát už studená a pořád nahalatá. Dyť se nachladí, onemocní.... 

Já už fakt nevím, co s ní. To ju mám dicky dobit a ječet po ní, abych ju relativně v klidu přebalila a přeslékla? Můžu se stavět na hlavu a stejně nic. Už jsem to i ořvala, protože mě mrzí, že ju musím bit - a že mě kolikrát zabrní ruka, takže to možná i přeženu - a ječet po ní. Ale já už fakt nevím, co dělat. Prostě nemám  na to, se o ni postarat. Ne v klidu. Nechcu ju bit ani po ní křičet, ale nevidím jinou možnost. Proč to někdy jde a někdy ne? A proč to hlavně nejde? Já už fakt namůžu. Dneska mě V mírnil s tím, že na ni nemám byt taková. Takže od zitra je večerní rutina jeho. A može za mnou zase dojít, že ju nemože přebalit. Mě taky nikdo nepomáhá.  On mě "utěší" tím, že každý den není posvícení (a kdy byl??) a když sem chtěla radu po babičce, tak se začala smát... což svým způsobem chápu, ono to asi musí vypadat komicky, ale už toho mám plné zuby. Kdyby to šlo, tak to děcko vyreklamuju a budu chtět nějaký klidnější software.