Myslím to vážně. Ráda bych řekla, že jde o období vzdoru, což by časově odpovídalo, ale to, co se děje, už snad ani není normální. Začínám si připadat, jak ve filmu "Musíme si promluvit o Kevinovi". Když je se mnou sama, chová se úplně jinka, jak když jsou poblíž svědci. Ať už jde o Tešu, ségru, mamku, návštěvu, pobyt venku.... Dobré na tom je, že se nám asi vyhne pověstná scénka v obchodě plného lidí.

Když jsme s někým na dohled, chová se jako normální děcko. Normálně živá, normálně zlobí, normálně zkouší. Ale když jsme sami (a to je většina času), tak se z ní stane bez pardonu spratek.

Kope mě, kouše... dokonce se snažila kopnout Bunnyho. Dělá samé naschvály, absolutně neposlouchá. Je schopná si ublížit, jenom aby bylo po jejím. Strašně mě to ubližuje. Psychicky. Ona mě prostě týrá, trápí. Jedna a ta samá situace se diametrálně liší podle toho, jestli jsme samy nebo " na očích". Nejhorší je to samozřejmě doma, protože venku se vždycky někdo dívá. Venku se nikdy neukáže v tom jejím nechutném špatném světle.

Příklady?
S Tešou - ať je kdekoliv, na záchodě, u PC, ani se jí nemusí věnovat, stačí, že tady je.

Dívá se na pohádky, po 15min chce něco jiného. Řeknu ať vydrží, že dozametám, poskládám prádlo, umyju nádobí.... Sice kňourá, ale sedí, počká. Kolikrát si to rozmyslí.

Rozhazuje boty z botníku. Řeknu, ať je uklidí, sice zkusí neposlechnout, ale zvýším hlas a jde.

Hrajeme si, je rozdováděná, začne kousat a kopat, řekne se jí, že se to nedělá, že to bolí nás, zvířátka, děti.... zklidní se, všechno v pohodě.

Umývám nádobí, chce pomáhat - nachystám stoličku, posatvím ju a pomáhá. Celou dobu.

Samy - ikdyž je Teša na dvoře nebo vyspává noční hraní v ložnici, jednoduše tu nikdo není

Dívá se na pohádky, po 5min chce něco jiného. Řeknu ať počká. V ten moment začne ječet, řvat, stoupá si na stoličku, případně se věší na stůl, který se může převrátit. Musím všeho nechat, ať mě nespadne z metrové výšky - vyhrála.

Rozhazuje boty z botníku. Po napomenutí začne běhat po baráku, vřeštět jak pavián, absolutě nvnímá, že jí něco říkám (i kdybych jí nabízela lízátko), po nějaké době to vzdám, zmdlím jí prdel, zavřu "trucovat" - vyhrála, boty nakonec uklidím já, případně ona, až jí to řekne Teša.

Hrajeme si, kouše, kope. Upozorním ji a v ten moment začne o to víc. Až mě vykope a vykouše, aby mohla řvat, že se chce hrát. Nemám na to nervy, vyhrála.

Umývám nádobí, chce pomáhat. Dám ju na sotličku, umyju hrnek, hce jít na zem. Dám ju nazem, umyju taléřek, chce pomáhat. Dám ju na stoličku, vezmu do ruky hrnec, chce jít na zem.... Když má počkat, buď pomalu skočí ze stličky sama, nebo se začne drápat a spadne... Vyhrála.

 

Vždycky vyhraje. Vždycky udělá něco, kvůli čemu za ní musím jít, aby si neublížila, vždycky udělá něco, kvůli čemu nakonec vybuchnu a ona se mě vysměje. Vždycky se stane něco, kůli čemu ona vyhraje. Kdybych u ní stála, jak sluška, tak nebude nic chcít, jenom si nachvilku sednu, byť na záchod, už potřebuje milion věcí a pokud možno rychlostí blesku. Jinak je problém. Příjde mě, že se i polévá schávlně, vyzouvá si ponožky... nemůžu ju nechat s bosýma nohama a mokrou. Nachladí se. bude nemocná. Zas budem vysávat nos. Takže se jí věnuju. Vyhrála.

Přitom ju zapojuju do všeho co dělám. Pereme plem, vysáváme, malujem si, díváme se na knížku, krmí králíka.... Tv se snažím omezovat. Když jsme samy, nic nepomáhá. Neříkám, že je to každý den, ale takové 4, 5 dní v týdnu ano.

Proč jenom já? Proč tak nevyvádí i s někým jiným? Když jsem bya na noc pryč, tak uplně  v pohodě usnula. Jakmile jsem doma já, tak chce jenom mě a když tam jde Teša, tak chytne pomalu histerák - přestává dýchat, takže ju nemůže nechat vyřvat, dojdu já, vyhrála. Proč?

Kdyby to bylo období vzdoru tak sere každého a ne jenom mě. Jak vůbec můžu chtít být s takovým spratkem sama? Jak si mám užívat to, jak je šikovná? Je měsíc bez plenek. A taky mě asi 2 měsíce sere. Už jí sama jpgurty i hlavní jídlo. A tayky mě dva měsíce sere. Jsem tak šíleně vyčerpaná. A večedr dojde Teša a ještě si chce povykládat on. a chce taky jiné věci, je to zdravý chlap. A já mám sto chutí mu v 8, půl 9 říct ať drží hubu a ptáka v gatích. Ale nemožu, protože jsem přece chtěla děti. A pak - mě nevěří, protože toto on s ní nezná. On zná jenom slabí NORMÁLNÍ odvar toho, jak se cháv, když jsem s ní sama.

Moje dítě mě prostě nesnáší. Už jsem říkala, že si snad pořídím skrytou kameru, aby mě věřil. Nevím, kde na to vezmu, ale snad to tak udělám.

 

A ještě mě zmizela úprava textu. Za to taky určtě može to děcko.