Často, když se procházím ulicí našeho města, ohlížím se na ostatní. 
Ne proto, že bych měla pocit, že jsou zmutovaní mimozemšťané a chtějí mi rozmixovat mozek...ani proto, že bych chtěla zbalit každýho kluka co projde okolo. Ale protože se porovnávám. Sleduji ráda co mají na sobe a hodnotím to ve své stupnici. 
Asi je to tím, že jsem holka v řekněme celkem zmateným věku.
Ale i tak věřím, že nejsem jediná. 

Ale znáte to, s tím zametáním vlastního prahu. I já se ho držím a tak vím, že když chci někoho, byť jen v hlavě, kritizovat, musím mít alespoň v hlavě pocit, že si to můžu dovolit. A tak se rozvíjí řetězová reakce postihující skoro všechny holky, slečny, dámy...a v dnešní doby vlastně často  i kluky. 

Často si říkám , jestli to není zbytečné. Nebo dokonce nebezpečné, protože když tuhle mánii neovládnete, rychle získáte pocit, že jste jako žampión mezi fialkami. A přitom jste ten nejkrásnější kvítek, ale to už vám nikdo nevysvětlí. 

Na druhou stranu, nebýt potřeby vynikat, asi by jen málo kdo dbal na to, jak vypadá.

Asi bych to měla nějak uzavřít, ale mám stále potřebu něco říct. 
Něco, z čeho bude jasné, že je móda príma koníček a pro cvičené oko často pastva pro oči. 
Ale také něco, co vaší peněženku zatíží víc, než jen kreslení, kamarádi nebo (dokonce) i lítání po kavárnách. 
Můžete díky ní získat na uznání, ale i ztratit na sebehodnocení... 

A ke konci jeden pravdivý citát..jako vždycky.

> Každý vidí jak vypadáš, ale málokdo vidí, kdo jsi.