Je pozdě a tak balancuji nad spánkem a sněním...
Zkrátka ideální doba pro napsání další básničky. 
A tady je... 
(Nechápu, co tu ještě o půl jedný dělám,
asi by mi v tyhle noční hodiny měli zakázat přístup sem...Ale to nikdo neudělal *zlověstně se směje*)

Dárek

Doba jít spát,
den se chýlí ke konci,
není čas se ptát,
o čem dá se snít v noci. 

Oči znavené se klíží,
a já usínám,
sny tajemné se plíží
a já je s otevřenou náručí
uvítám.

Tak jasný obraz vidím
jako tisíce hvězd,
tu vůni skutečně cítím,
jeho boty šité na mnoho cest,

A tam stojí on,
tajmený a vzdálený,
v dálce svítí lampión,
světluškami halený.

Zvuky tepla šíří se,
oheň na pláži pálí
on od ucha k uchu směje se
a vypráví.

Co však chytře zatají,
je jeho jméno,
jiskřičky vzduchem létají,
za chvíli už bude ráno.

S polibkem mi daroval,
zároveň květ ibišku,
toho večera mi sliboval,
i tanec při měsíčku.

Teď se ale rozezdnívá,
větrem plápolají šaty,
slavík se jen rozezpívá,
zapráší se mu u paty.

Chytnu ho za ruku,
třeba počká chvíli,
on ale jako šíp z luku,
zase běží k dalšímu cíli...

Kam ten zmizel se nedovím, 
vnímám jen třpyt ranního jasu,
no já vám snad ještě bdím,
to ibišek mi leží u nosu!
...