Říká se, že když něco končí, něco začíná. To bych teda ráda věděla, co teď začne.... 

Milý čtenáři, tenhle článek nemá naprosto ŽÁDNOU kulturní hodnotu. Nepíšu nic světoborného a upřímně, pokud tě nezajímají výlevy nějaké puberťačky, co nemá nic lepšího na práci, než aby si psala blogový deník, radši si udělej kafe a běž si radši pustit Beatles nebo Metallicu. Podle nálady...

Co končí? Právě jsem měla svou poslední hodinu kytary. Při cestě domů jsem se neubránila slzám. Je to mnohem složitější problém, než se zdá...Začala jsem tam chodit kvůli tomu, že se školou to šlo od desíti k pěti. Se školou ani tak ne, jako s pár spolužáky a konfilktu mezi nimi a mnou. Dnes vím, že přátelé, které tam mám, mi ke štěstí bohatě postačí a na názory druhých můžu tak maximálně z vysoka kašlat. Kytara byla tehdy to jediné, co mělo smysl, co mi nešlo, ale hrozně mě bavilo obejmout to dřevěné tělo a nehtem si brnkat. Začalo mi to jít a s tím přišly i lepší zítřky.
Teď je to zase všecko mizerný. Moje "klidový rozpoložení" se podělo někam do neznáma a kytara najednou byla jen další z povinností a přítěží, protože mě čekal koncert, neuměla jsem dvě ze tří písniček a na trénování nezbyl čas.
Když jsem ale učitelce řekla, že dnes je to tedy "naposled", málem bych se profackovala. Kytara mi tak pomohla...je to jen nástroj, ale vlastně součást mě samé. Když už to byla hodina poslední, řekla mi, ať si vyberu, co se mi kdy hrálo nejlépe a že si to společně projedeme. Tak jsme hrály Nothing Else Matters a ještě jiné písničky a mě bylo čím dál tím víc do breku, že teď už to nebude duet....

Předevčírem jsem se rozešla s klukem, kterého jsem stále brala jako kamaráda. Ztratila jsem ho dočista. Otázkou je, co je lepší? Být s ním a předtírat, že je vše v pohodě, i když vás skoro nepřitahuje anebo ho ztratit? Neměla jsem si s ním vůbec co začínat, to je jisté...ale co teď? No ano, nechám ho plavat, ale hrozně mě to mrzí...

K tomu ztrácím tak trochu rozum, protože mě čeká jazyková zkouška z francouzštiny a jediný, na co se tak zmůžu bude Voulez-vous coucher avec moi? Což byla jedna z mých prvních francouzských vět (nikdy ale nebyla aplikovaná). 

Oh, ještě něco?
Ne, je to vše. 
Já myslím, že tak akorát.
A co začíná?
To sama nevím, ale ráda se nechám překvapit ...nechám se překvapit.
 

Ani pes po mě neštěkne.
Tak to udělám sama,
vrrr...Wouaf!