aneb úvod k nové povídce-
zatím mě napadá jen takové jednoduché pokračování, takže i pro mě bude překvapení jak to celé ještě bude.
Pokud mě teda něco napadne. 
Když si to tak po sobě čtu, vypadá to jako nějaká strašná romantika, takže tomu možná dodám drama-
a možná taky ne.
Hlavně vás prosím: je to výplod únavy a zasnění, takže to berte s rezervou a hrnkem kafe apod. 

Vesmír

 Bylo horké odpoledne a léto se vsakovalo do všeho živého. Lavičky v parku byly plně obsazené a lidé seděli a užívali si tu chvíli každý po svém. Stejně jako Tomáš a Kamila. Seděli těsně u sebe rameny se letmo dotýkaje a mezi oběma klíny držel Tomáš knížku s černým obalem a čistými stránkami. Ona seděla a koukala se zasněně na strom před sebou a dělala že se zamýšlí nad tím, co čte, ale místo toho ho v periferním vidění neustále po očku pozorovala jak hýbe pusou při pečlivém předčítání a jak se usmívá napínavým pasážím. Byl na ně určitě nádherný pohled, pomyslela si. Byli tam jen oni dva, spolu. Jen oni dva v tom krásném dnu. Byl to sen. Byla to lehká šlehačka na těžkém poháru, svěží třešeň uprostřed pusté pouště. Sladkost. 

Možná to Kamile přišlo víc pěkné, než to bylo. Možná to bylo tím pocitem štěstí co cítila.
A on četl: "Raketoplán vzlétl vysoko a hvězdy jim mávaly na přivítanou. Jonas cítíl obrovskou touhu křičet!" Milovala, když četl anglická jména, protože jí přišlo hrozně vtipné, jak se snaží o jistý přízvuk. Tahle knížka byla plná cizích jmen, protože také byla napsaná podle americké vesmírné operace a tak si jí užívala víc, než ty předchozí.
Říká se, že z dobrého zážitku se stvává většinou zvyk. Zvyk není tudíž nic jiného, než pokračování v zážitku. A přesně tak začalo tohle jejich předčítání. Trávili spolu většinu času, ale jednu část týdne si vymezili jen pro tohle sedění venku a čtení čehokoliv, co se jednomu z nich líbí. A protože se to líbilo jednomu z nich a protože je láska někdy opravdu hloupá, líbilo se to i druhému. Nebo to alespoň ten druhý vždy pečlivě předstíral.
Nečetli ale moc, vždycky jenom chvíli a o to byly ty chvilky vzácnější.
"Tak?" "Co co?" zarazila se, on už do četl? "Líbila se ti?" usmál se Tomáš a přitáhl si ji kolem zad blíž k sobě. "Jo..jo, líbla." oplatila úsměv. Vlastně ani nic jiného dělat nešlo...
Chodili spolu. Ten pojem oboum stále létal nad nimi a v jejich myšlenkách. Ať mysleli na cokoliv, vždycky tam byla nějaká nadmyšlenka. Něco, co přebilo vše ostatní a to bylo tohle. Tahle neskutečně krásná realita. Byl to sen. Sen, který trval.
Krajní řasy měl slepené a oči trochu unavené čtením, ale jinak byl jeho pohled to jediné, co jí zajímalo. "Budu muset jít." odvětil bezmyšlenkovitě, bez melodie, bez ničeho...
"Já vím."
"Tak...kdy už půjdeš?"
"Dočkej času, chci si tě vychutnat."
Líbal skvěle.