Další pokračování nekonečna.
Vychutnávejte malými doušky.
Vaše Wouaf.  

Minuty s ním se zdály sekundami. Tak rychle ten čas utíkal a přitom si do paměti vrývala každý detail. Šli spolu vedle sebe. Bok po boku, ruku v ruce. Smál se a vyprávěl jí o jeho dni. Vůbec by jí to nepřišlo zajímavé, kdyby v tom vyprávění nehrál on tu hlavní roli. Vlastně i ve vedlejší by pro ni zářil. 
Šli mezi paneláky od supermarketu a blížili se k parku. Pak se ale zastavil. Nechápala, co se děje a tak zastavila taky v domění, že bude vyprávět další vtipnou historku, jenže on zůstal ledově klidný. Buď, a to se stane za pár vteřin, vyprskne smíchy a ona s ním a nebo idmá něco za lubem. Pár vteřin uteklo a ona věděla, že tak dlouho by v rozesmátém stravu nevydržel klidným. 
"Víš, že se krásně směješ?" 
"Nevím, poučíš mě?" Zasmála se své provokaci. Zabralo to, usmál se ještě víc do široka, ještě víc krásněji. "Měl bych?" Pokračoval a ona poznala, že hraje kdo z koho. 
"Možná?"  To už nevydrželi a smáli se oba.
Ten den bylo slunečno a v parku bylo celkem hodně lidí. Sedli si proto už na první lavičku... "Jdeš přímo ze školy viď?" "Jo, přímo..." zalhala mu. Vlastně mu ani tak nelhala, v kavárně vlastně ani nic neměla, jen poseděla a šla. "A jak tam bylo?" Zeptal se pohotově. Už mu chtěla odpovědět, že byl ten číšník milý a Pavel nějaký nepříjemně tajemný, ale pak se zarazila a snažila se vybavit si vzpomínky z hodin. "Literatura dneska celkem ušla, na rozdíl od minule." "To jsem rád, dneska byla příjemnější?" usmál se. "Ano, bylo to celkem snesitelný.." "No proto." Objal jí paží a díval se spokojeně do korun stromů. Nikdy, ale nikdy tuhle chvíli nechtěla přerušit, až na jednu vyjímku. Když bude mít v kapse trumf, který tu chvíli ještě zkrásní, pokud to vůbec bude ještě možné. Ten trumf byla knížka o Jonasovi a jeho vesmírné misi a byla přesně v její tašce pod lavičkou. Pomalu a jemně se vymanila z jeho sevření a sehnula se dolů pro tašku. Rozepla černý suchý zip a začala se přehrabovat uvnitř. "Kdo hledá, najde." ozval se za ní. Usmála se, i když to nemohl postřehnout, rozsemálo jí, jak přesně ví, co má na mysli. "Musí tu někde být..." Nemohla tu knihu najít. Nepanikař, někde bude. Byla z knihovny vypůjčená na Tomáše...Ach né, není tu. Napřímila se a dávala si pozor na svůj výraz, snad nic nepozná...určitě jsem jí někde jen zapomněla. Najdu jí, říkala si v duchu. "Ztratila si jí, co?" "Jo." Usmál se. Proč se směje? Kamila spojila obočí a zvědavě na něj pohlédla. "Najdem jí...Ťunťo." prskl smíchy. Moc dobře věděl, že se rozesměje s ním. Vrátil jí náladu do pořádku. Panika se už vznášela někde daleko. "Chce se ti dneska do knihovny?" zeptal se a otázka se vznášela ve vzduchu. Obalovala prostor a vzduch, který vdechovala až nakonec řekla: "Nemyslím, že by to byl dobrý nápad." "Mě se taky nechce..." Dnes měl očividně moc dobrou náladu. Pořád se na ní usmíval. Co myslíte, bylo to náladou? "Nedá se nic dělat, dneska čtení odložíme." "Je to škoda," plácla. "To je, ale copak si sebe neužíváme i bez Jonase?" mrkl a šibalsky se zachechtal. "To si piš, kapitáne." Přitulila se k němu. Dívali se před sebe. Stála tam majestátná lípa a houpala se v rytmu jejich myšlenek, které unášel vítr i s listím. Držel jí pravou rukou přehozenou přes její rameno a ona mu sklonila hlavu na to jeho. Připadala si důležitě a hrdě, že sedí s ním a tady. Byla šťastná.

'Brr.' "Promiň, někdo otravuje." zavrčel Tomáš bez sebemenšího náznaku radosti ze zprávy. Mezitím co přetočil mobil kolem ruky-otočil oči vsloup. Kamila se pousmála a už jen sledovala jeho reakci. Samozřejmně jen po očku, musel si myslet, že jí strom zaujal natolik, že se od něj neodtrhne. Moc dobře viděla, jak se zatvářil. Potlačoval nutkání otevřít pusu údivem a nakonec zvedl palec pravé ruky a začal vyťukávat odpověď. "Děje se něco?"...Neodpověděl.
Doťukal posledních pár znaků, zamkl klávesnici telefonu a hbitě uklidil mobil do levé kapsy kalhot dál od Kamily. Pak se na ní pomalu zadíval. "Byla jsi v kavárně?" Srdce jí poposkočilo leknutím. "Byla," bylo by zbytečné mu dál lhát, když mu psal Pavel...Byl to jeho takřka nejlepší přítel. Hráli spolu v jednom fotbalovém družstvu, poslouchali to samé a celkově si měli o čem pokecat. Ovšem co se týče Kamily, byl Tomáš dost nepříjemný, pokud se ti dva měli vídat. "Řekla jsem Pavlovi, že se sejdeme a že mám asi dvacet minut čas a on mi nabídl, že jde do kavárny, ať to tam poznám..." "Aha." Znovu se jeho centrem pohledu stal strom. "Zblobíš se?" "Nezlobím." Odpověděl jemně a citlivě. Nezlobil se. O to hůř, bylo mu to líto...
"Skutečně jsem nevěděla, že.." "že mi to řekne." "Tome.." "V pohodě." Chytil ji za ruku.
"Vážně?" "Vážně..," chvíli si myslela, že zase bude muset prolomit ticho, ale on se už nadechl: "Věřím ti, víš?" Podívali se do očí a ona kývla na souhlas, že je to v pořádku. Že jí přece věřit může. Znovu se odvrátil a asi ještě pár vteřin přemýšlel. Vydechl a ona by přísahala, že zakňučel. Napřímil se v zádech a při zamračeném pohledu zašeptal: "Kvůli tý knížce si nedělej hlavu, má ji Pavel." "Pavel?!" Najednou měla jeho ruku na pravé tváři. Byla tak hřejivá..Zamračil se a řekl: "Neřeš to, zítra si pro ni přijdu..." "A nemám radši...?" "Ne." Dal jí letmou pusu na tvář a zvedl se. Srovnal si kapuci u mikiny a odbytě práskl: "Budu muset jít." Vzhlížela na něj z lavičky. Ještě před chvílí se drželi...
"Jo, tak...se měj." Usmála se a obrátila se. Zmocňoval se jí známý pocit nejsitoty co bude dál...Snažla se nahodit lhostejný výraz, ale bylo to marné. Tomáš vždycky poznal, jak se cítí s přetvářkou i bez ní.
Pomalu se rozmýšlela, kudy projde parkem domů.
On jí ale znenadání čapl za loket.
"Počkej, na něco si zapomněla, né?"
...Jistě víte, co bylo dál. ;)