Člověk má od přírody tendenci být jedinečnou bytostí. Má proto své vlastní názory, pocity a přivlastňuje si k tomu i pár osobních věcí...
Týká se tenhle přirozený přivlastňovací pud i lidí? 
Jistě, nemůžu říct, že mi daný člověk patří, ale...
Jak rádi slýcháme, když je někdo "jenom náš". 

Kdyby se to vzalo z tohodle, čistě přirozeného konce, tak je žárlivost něco tak normálního jako hlad.
Takový přírodní obranný mechanismus proti něčemu, co se nám nelíbí. A nebo je to ta hrozná lidská vlastnost pohlcující všechno dobré a vztahující vědomí jen na určitou malou skupinku bodů?

Ať je to co je to, já žárlivá jsem!
A to už od útlého věku a popravdě se za to ani nějak zvlášť nestydím.
Přeci to není nic zlého, pokud je "to" v malé míře a snažíte se "to" krotit všemi možnými pákami vaší mysli. 
Někdo to může chápat i jako důkaz lásky jak přátelské, tak té větší. 
Popravdě řečeno, vždycky moje články mají nějakou souvislost s tím, čím se v poslední době v životě zaobírám-
Ti bystří zřejmě pochopili, že teď pukám žárlivostí a jedna z těch posledních pák mojí mysli je vypsat se z toho. 

Každého občas asi popadne takový amok si něco-cokoliv přivlastnit a pokud není po vašem, prostě žárlíte. 
Jen si vzpomeňte, jak si někdo hrál s vaší oblíbenou hračkou...
Jedl vám vaše oblíbené bombóny....
Bral všude vašeho nejelpšího přítele...
....Někdo víc si pozval 'někoho' domů. 

A pokud ani po všech těch příkladech a narážkách tvrdíte, že nežárlíte ani trošičku,
tak to má několik příčin..
Nejste člověk.
Nebo jste ten nejsrdcečnější a nejlepší bytost. 
.Nebo jste elf.