Nebudu psát o štěstí jako dřív. Nechť mi tentokrát Zlatí prominou, nechávám je zcela stranou svých tužeb, neboť moje naivní víra v existeci ryzího dobra překvapivě vykrystalizovala v něco mnohem čistšího, jakkoliv to může znít absurdně. Víte, když uznáváte bytost, přijmete její existenci a poskytnete prostor jejímu bytí ve Vašem světě, musíte ji také nechat být sebou samotnou. Je hezké mít ideály, věřit v krásné věci, snít.  Je tím ovšem vznešen požadavek. Požadavek, který nabourává rovnováhu všeho. Stejně jako naše tělo, i duše potřebuje svůj balanc.  Mé poznání se zdá úsměvně jednoduché, je však velice cenné. Při objevování všech stran, zákoutí, temných uliček a sklepení svého života jsem tak trochu pozapomněla, že každý má právo mít svůj labyrint, mít svoje střípky v mozaice. Bez nich totiž mozaika nikdy nebude kompletní. S tím nutně přichází i lehce bolestné uvědomění nejistoty, nemožnosti cokoliv předvídat. Vše se zdá tak děsivé. Děsivě krásné. Svět věčného mládí již není nepochopeným mýtem. Vždy ho budu nosit v srdci, tentokrát ale s konečným přijetím. Přestože tím ztrácím ideu ráje, nacházím pro sebe důležitější a konečně plnohodnotné pochopení toho, co znamená být člověkem, co znamená milovat, co znamená žít.

Vzhledem k tomu, že se na Zlaté, stejně jako na lidi, není možno plně spoléhat, své štěstí si hodlám vyrobit sama. Není totiž čas.

See ya,

Yen