Všechno se neustále mění, vše je v pohybu a plyne, mění svůj tvar a barvu, svou cestu, cíl, své určení. Co se v jednu chvíli zdá jasné a definitivní, v mžiku oka stává se nesrozumitelným a pochybným. Zima přechází v jaro a léto, aby se časem zas vrátila a opět ustoupila. To vím.

Přesto se mi ta letošní zdá tvrdá a neústupná. Bolestně mi chybí hřejivá síla slunce, kterému bych vystavila kůži, bytostně postrádám jeho energii a světlo, přestože vím, že den je pokaždé o něco delší. Tma se mě stále drží, jako by tušila, že ve mě má prostor, který může zaplnit, ta místa, o která se těžko bojuje. Místa, kam se světlo musí pracně nosit v hrstech, kterými protéká, dny a roky a roky a dny.

Myšlenky se toulají kdesi na severu mezi vysokými stromy, létají nízko nad zamrzlou řekou, tak nízko, že cítím její chlad. V tichu a ve tmě, šeré, poloprůhledné, mrazivé tmě. Zdá se takřka nemožné přivolat je zpět. Kdesi hluboko pod ledem a sněhem leží bez hlesu moje sny, sny plné líně se převalující šedi a černi, ze které se občas odkudsi vynoří matný obrys postavy, temný záblesk bledého oka, letmý pohled na povědomé místo či vzpomínku. Sny, jež zůstávají zapomenuty, pohřbené pod tíhou noci, nehybné. Lze jen doufat, že tím zůstanou navždy zachovány, na věky uchované v truhle z ledu, která nepotřebuje zámky. Zdá se, že objetí je stále málo a lidské teplo je to jediné, co dokáže rozehřát, alespoň na moment, tu děsivou zimu. Na ten drahocenný moment, kdy člověk zahlédne třpytivá smítka naděje, poletující v temně šedých očích.

Když se vítá zima, musí se asi dát pozor, jak moc se jí otevřou dveře. Kdo ví...

Yen já