Je to zvláštní, vždy po takový době položit prsty na klávesnici.  Myšlenky se mi míhají hlavou dřív, než bych je byla schopna vůbec definovat. Myšlenky o všem a o ničem. Oboje je totiž přítomno zároveň. 

Často mívám tolik myšlenek, které křičí přes sebe, jedna na druhou, vzájemně se podezřívající z nepravosti, ze lži a výsledku nevědomí, jindy zas ze zmatení smyslů, logiky a významů slov. Občas vášnivě debatují o mých citech, které se projistotu drží dál, přesvědčené o vlastní pravdě. Někdy brouzdají v mystických vodách mého já ve snaze uchopit tu pro ně nedozírnou strukturu, kterou nazývají mým nitrem. Občas některá zabloudí v jeho hlubinách, tlapká skrze světy plné barev, které vznikají a vzájemně se prolínají, skrze mračny a mlhou zakryté nitě příběhů, nerespektujicí zákony našeho světa, vznikající hvězdy, které nečekaně oslňují, temné jeskyně s jezery a kapající vodou, chladné a klidné, s novým vesmírem v každé nové kapce. Skrze temné chodby a zákoutí, kde se vše mění v nic, barvy ve tmu, která pohlcuje čerň, kde tlukot srdce utichá a jediné, co zbývá, jsou ozvěny bolesti a strachu. Nečekaně naráží na mé emoce, ostatně, jako my všichni. Naučila jsem se, alespoň ve většině případů, být nestranným pozorovatelem a časem jsem si zvykla na ten šum, který zní jako moře, moje vlastní štěbetající hejno potvůrek, kradmý rej s tlumeným poťapkáváním, vědomý si mé dohlížitelské přítomnosti a spoléhající na to, že je v labyrintech vždy navedu správnou cestou do bezpečných mělčin, kňourajíc, či se poťouchle šklebíc, když narazí na jiná časová pásma, která žijí vlastním životem, snažíce se najít cestu zpět, za vydatného pošťuchování všeho okolo nedbaje toho, že omylem přelévají jejich tekuté písky jinam.

Velká legrace, opravdu. To už znám, naučila jsem se slyšet je mezi řádky. Čím mě ale mohou a umí překvapit je, když utichnou a zmizí. - Kam? To nevím. Ani na jak dlouho. Jen cítím to podivné ticho a prázdno, nepomáhá zařákávání ani vzývání všech bohů a je jedno, které považujete zrovna za ty správné. Jen touha po spánku, jako by to nic vstřebávalo veškerou energii, která přichází jen v občasných vlnách, když už vůbec. Ty štěbetavé mrchy by najednou byly vítanými hosty, nerada bloudím v hlubinách a tichu sama delší dobu. Vím, že je tam, chladivá hvězda, obklopená rudým, měkkým horkem -  krvavý diamant, s dokonale vybroušenými plochami, odrážející svoje vlastní světlo.  Ale špatně se k němu hledá cesta.

Už jsem zažila divokou zemi, vím, co je to bojovat. Nejtěžší ale je, když jediný nepřítel, který stojí v cestě poznání tajemství života, jste vy sami. 

Jsou ale důvody, proč se od cest k osvícení vracet k realitě. Jeho horké tělo, vůně jeho kůže, rytmus dechu a konejšivé objetí, zahánějící všechny hrůzy světa. Tedy, světů. Těch mých. Ať už jsou zrovna plné, či ne. 

Y.