Rozdíly mezi některými jedovatými a jedlými houbami jsou malé, lze je snadno zaměnit. Jedovatým houbám se spolehlivě vyhneme, když budeme sbírat jen ty houby, které známe. Určování nasbíraných hub podle atlasu není nejspolehlivější způsob, atlasů hub je nepřeberné množství v různé kvalitě provedení. Mnoho smrtelně jedovatých hub není pestře zbarveno, ale má nenápadnou barvu, jedovatost některých hub se vztahuje pouze na člověka. Jed se ne vždy zničí varem, stříbro nemá na účinek jedu žádný vliv. Metoda pokus a omyl je nejhorší možná metoda, účinky jedu některých hub se totiž projeví až po delší době, kdy už byl jed vstřebán a napáchal v těle nevratné škody. Chuť není v žádném případě spolehlivým znakem, většina našich jedovatých hub má příjemnou chuť. Podívejme se blíže na houby, které je dobré raději nechat v lese.

Čechratka podvinutá – je jedovatá houba, její zákeřnost spočívá v tom, že po její konzumaci nemusí mít dotyčný žádné potíže, může mít jen průjem a žaludeční potíže, které brzy odezní, ale po opakované konzumaci dochází k rozpadu červených krvinek a selhání ledvin. V mládí je její klobouk široce kuželovitý, brzy je uprostřed vmáčklý až skoro nálevkovitý, na okraji dlouho podvinutý, zelenošedý, žlutohnědý nebo světle hnědočervený. Noha (třeň) je válcovitá, žlutavá nebo rezavě žlutá. Dužnina je nažloutlá nebo oranžově žlutá, po poranění houba rezavě hnědne. Roste v jehličnatých i listnatých lesích, sadech, zahrádkách, mezi domy pod různými dřevinami.

Čepičnatka jehličnanová – je prudce jedovatá houba, její jed má stejné účinky jako jed mochomůrky zelené. Je snadno zaměnitelná s jedlými houbami typu opěnky měnlivé. Prudce jedovatá čepičnatka může růst na stejném pařezu jako opěnka. Klobouk čepičnatky není větší než čtyři centimetry, je vyklenutý až plochý, hladký, lesklý hnědý s nádechem do žluta nebo do červena a s rýhovaným okrajem. Lupeny houby mají světle hnědou barvu. Noha je nahnědlá, vláknitá, žlutohnědá až tmavohnědá. Voní moučně, lze ji nalézt v jehličnatých i listnatých lesích na kmenech, větvích i pařezech.

Holubinka hlínožlutá – je nejedlá houba, která sice neuškodí na zdraví, avšak svoji chutí pokazí každé jídlo. Klobouk je zprvu sklenutý, potom plochý, na středu je mírně vmáčklý, zprohýbaný, má žlutou až okrově žlutou barvu, mnohdy s olivově zeleným nádechem. Noha je válcovitá nebo úzce kyjovitá, u mladé houby je bílá, u starší houba je našedlá. Roste v hlavně v jehličnatých lesích, hlavně pod smrky a borovicemi.

Holubinka vrhavka – je jedovatá houba, její název napovídá o účincích jejího jedu. Holubinka vrhavka způsobuje na půl dne žaludeční potíže včetně zvracení, účinek jejího jedu naštěstí nezanechává následky. Holubinku vrhavku lze zaměnit za jedlé druhy holubinek. Klobouk holubinky vrhavky je nepřehlédnutelný, má barvu vlčího máku, má polokulovitý tvar, později vmáčklý. Noha je bílá, válcovitého tvaru. Holubinka vrhavka má příjemnou ovocnou vůni, roste v jehličnatých lesích na vlhkých, stinných místech, hlavně pod borovicemi a smrky.
Hřib kříšť – je nejedlá houba, která má hořkou chuť. Klobouk mladé houby je polokulovitý, klobouk starší houby je polštářovitý, barva klobouku je olivově hnědá nebo žlutohnědá. Noha je břichatá, nahoře je žlutá, na řezu je zelenomodrá. Roste v jehličnatých lesích hlavně pod smrky, borovicemi a jedlemi.

Hřib žlučník – je nejedlá houba hořké chuti. Klobouk mladé houby je polokulovitý, později polštářovitě sklenutý, jemně plstnatý, má světle okrovou až tmavě šedohnědou barvu. Noha je válcovitá až kyjovitá, okrová až žluto okrová s výraznou, vystouplou, protáhlou, hnědou síťkou, dužnina je bílá. Roste v jehličnatých lesích, hlavně v borových a smrkových lesích.

Mochomůrka červená – je známá, jedovatá houba, kterou si lze těžko splést. V mládí má téměř kulovitý klobouk, později polokulovitý, nakonec sklenutý až plochý, oranžové až šarlatově červené barvy s bílými bradavkami, které někdy ve stáří mizí. Noha je bílá, válcovitá, dole ztloustlá, má bílý až žlutá prsten a kruhovitě uspořádané bradavky na bázi nohy. Jed mochomůrky červené má stejný účinky jako jed mochomůrky tygrované. Projevy nevolnost, zvracení, bolesti, hlavy, bušení srdce, zmatenost, změněné chování nastávají půl až dvě hodiny po její konzumaci, příznaky většinou druhý den odezní. Mochomůrka červená roste hlavně v jehličnatých lesích, vzácně se vyskytuje i v listnatých lesích nebo mimo les, roste hlavně pod smrky, borovicemi, břízami.   

Mochomůrka tygrovaná – je jedovatá houba, má stejný jed jako mochomůrka červená, má ho však ve větším množství. Lze ji snadno zaměnit s jedlou mochomůrkou růžovkou. Na rozdíl do mochomůrky růžovky dužnina mochomůrky tygrované po poranění nezrůžoví. Dužnina mochomůrky tygrované zůstává po poranění bílá. Houba má šedohnědý klobouk, který může, ale nemusí mít na okrajích rýhování. Klobouk mochomůrky tygrované má vždy bílé bradavky. Noha je bílá, válcovitá s nevýrazným hladkým prstenem. Roste v listnatých i jehličnatých lesích, nejčastěji pod duby a borovicemi.

Mochomůrka zelená – je smrtelně jedovatá houba. Příznaky otravy, zvracení, průjmy se mohou projevit 6 až 8 hodin i více než den po požití. Po několika dnech dochází vlivem účinku jedu k selhání jater. Mochomůrku zelenou lze zaměnit za bedlu. Bedla má šedý až hnědý klobouk, který je výrazně plstnatě šupinatý, na noze má plstnatě kožovitý prsten, který není přirostlý k noze bedly. Mochomůrku zelenou je možné zaměnit také se žampionem. Žampion nevyrůstá na rozdíl od mochomůrky zelené z pochvy a má později čokoládové lupeny. Klobouk mochomůrky zelené je zelenavý až hnědavý s bílými lupeny, v mládí je kulovitý, ve stáří plochý, má hladký povrch. Noha (třeň) je bílá, štíhlá, hladká s prstenem, naspodu má výraznou pochvu. Dužnina je bílá a voní sladce. Mochomůrku zelenou lze najít v listnatých i ve smíšených lesích nejčastěji pod duby.

Pavučinec plyšový – je smrtelně jedovatá houba, zákeřnost jejího jedu spočívá v pozdních projevech příznaků. Příznaky otravy se projevují po dvou dnech až 3 týdnech. Mezi příznaky otravy patří poruchy močení a další příznaky selhání ledvin, otrávený umírá na selhání ledvin. Pavučinec plyšový lze zaměnit za ryzec oranžový, ryzec oranžový má vmáčklý klobouk, husté lupeny a roní bílé mléko. Klobouk pavučince plyšového je oranžově až červenavě hnědý s tupým hrbolem a lehce podvinutým okrajem, na omak je suchý a sametový. Má řídké lupeny, které jsou u mladé houby žluté, u starší houby mají skořicovou barvu. Noha je žlutá, v místech poranění hnědá. Pavučinec plyšový se vyskytuje v listnatých i smíšených lesích, hlavně pod duby, méně často pod buky a břízami.

Ryzec hnědý – je jedovatá houba, jejíž jed nejpozději do hodiny po požité vyvolává zvracení a průjmy. Jed nezanechává následky. Ryzce hnědého lze zaměnit za ryzce syrovinku, ryzec syrovinka má bílé lupeny, roní bílé mléko, které na vzduchu hnědne. Klobouk ryzce hnědého je okrově hnědý, lehce šupinatý, má podvinutý okraj a husté okrově hnědé lupeny. Noha je také okrově hnědá. Ryzec hnědý roní vodnaté mléko. Ryzce hnědého lze najít v jehličnatých i smíšených lesích.

Závojenka olovová – je jedovatá houba. Příznaky otravy, zvracení, průjem, se objeví po jedné až čtyřech hodinách. Příznaky samy od sebe neodezní, bez lékařské pomoci jsou následky otravy smrtelné. Závojenku olovovou lze zaměnit za jedlou čirůvku májovou. Čirůvka májová roste v dubnu až v červnu, má husté, bílé až krémově bílé lupeny. Závojenka olovová roste od léta do podzimu. Houba má bílý až našedlý klobouk se zaobleným hrbolem a podvinutým okrajem. Má řídké, světle žluté až narůžovělé lupeny, kyjovitou nohu. Roste v listnatých lesích na vápnitých půdách, hlavně pod buky, habry a duby.

Žampion zápašný, zvaný též pečárka zápašná – je jedovatý houba, která při požití většího množství způsobuje nevolnost, zvracení, žaludeční křeče. Příznaky se objeví jednu až tři hodiny po požití. Žampion zápašný lze zaměnit se žampionem hlíznatým, který má anýzovou vůni. Žampion zápašná má bílý klobouk a bílou nohu s růžovými lupeny. Noha je na konci nápadně hlízovitě rozšířená a je opatřená prstenem. Houba při poranění mění barvu na výrazně žlutou a při tepelné úpravě (lez vyzkoušet na místě zapalovačem) nepříjemně páchne. Žampion zápašný roste v lesích všech typů, v zahradách i v parcích.